Komu není rady, tomu není pomoci

9. 11. 2020 / Karel Dolejší

Joe Biden porazil Donalda Trumpa jen díky mimořádně široké koalici prodemokratických, antiautoritářských sil. Jak poznamenal William Kristol, v demokraciích se vždycky nestává, aby umírněný politik porazil demagoga. Bidenova koalice proto musela zahrnout síly od pravého středu až po ty elementy radikální levice, které se poučily z důsledků slepě nenávistného štvaní proti "Killary" před čtyřmi roky a politicky vidí trochu dále, než na špičku vlastního nosu. - Podobnou koalici proti brexitérům v Británii nikdy nemohlo dát dohromady ideologizující Corbynovo vedení Labour Party. Jestliže totiž každého s jen trochu odlišnými názory označujete za nepřítele, nemáte žádnou šanci udělat bez násilí z menšiny většinu - byť třeba jen na několik měsíců.

Bidenovi spojenci z řad protitrumpovských konzervativců kolem Projektu Lincoln z ukončené kampaně proti Trumpovi okamžitě přepnuli na kampaň za zvolení dvou senátních kandidátů Demokratické strany ve státě Georgia. To je teď velmi důležité, protože pokud se podaří zlomit kontrolu Republikánů nad Senátem, Biden bude moci sestavit levicovější vládu, než jakou by mu dovolil Trumpův spojenec Mitch McConnell v čele horní komory Kongresu.

Co ale v této době dělá americká radikální levice? Například členka Sněmovny reprezentantů za stát New York Alexandria Ocasio-Cortez na svém Twitteru už opět ze všech sil dští oheň a síru na nenáviděné stranické centristy i na spojenecké konzervativce, kteří mají podstatnou zásluhu na faktu, že se Bidenovi podařilo získat 8 % bývalých Trumpových voličů.

Letošní voliči byli podle exit polls i při masivní mobilizaci obou táborů a bezprecedentní krizi v ekonomice a v oblasti veřejného zdraví výrazně konzervativnější než před čtyřmi lety. Vypovídá to zjevně o tom, že možnosti americké radikální levice mobilizovat "masy" jsou mnohem menší, než si její aktivisté připouštějí. Kdyby strana sledovala jejich "zaručený" recept a jako britská Labour Party se posunula radikálně doleva, ani ona by nesnášenlivým ideologizováním pravicové populisty nedokázala porazit. První analýzy ukazují, že navzdory otevřenému rasismu dokázal Trump letos svým mačismem bodovat u Hispánců a Afroameričanů (mužů), kde získal kolem 30 % hlasů. Ti kdo si dodnes ve stopách Herberta Marcuseho představují menšiny jako poslední rezervoár levicového revolučního zápalu by si měli raději dát pauzu a pustit si Judgeovu Idiokracii.

S koncem každé volební kampaně začíná ta následující. Nyní jde o lednové volby do Senátu - druhé kolo, v němž se rozdělí čtyři mandáty - a v roce 2022 přijdou volby uprostřed funkčního období prezidenta (midterm elections), v nichž mají američtí voliči zpravidla ve zvyku redukovat kongresovou základnu moci stávajícího prezidenta.

Rozumnější levičáci jako zkušený Bernie Sanders (možná budoucí ministr práce a sociálních věcí) usilují o to, aby spolu s Bidenem mohli co nejrychleji prosadit "maximum možného bytí" své agendy, jaké jen benevolentní spojenci z pravého středu dokážou spolknout. Patří sem i důsledné odstraňování institucionalizovaného rasismu všude tam, kde je k nalezení, pochopitelně. Kde nezafunguje nic jiného, Biden bude možná nucen oprášit postupy Dwighta Eisenhowera a přidělit utlačovaným a zastrašovaným ve federálních institucích ozbrojenou ochranu. Co sem však rozhodně nepatří je řev aktivistů, že stát má ze dne na den přestat platit policii.

Lidé, kteří se nedokážou poučit ani z prezidentské kampaně v roce 2016. ani z kampaně v roce 2020, ani z žalostné historie Corbynovy Labour Party, protože jejich ideálem je zřejmě nulový koaliční potenciál a "zásadová" politická bezmocnost, už ze všech sil rozkládají koalici, která zastavila Trumpa - a podrážejí nohy právě zvolenému prezidentovi své vlastní strany.

K tomu lze skutečně říci jediné: Komu není rady, tomu není pomoci.

0
Vytisknout
4524

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2020