Hořké Bidenovo vítězství aneb Má svět skutečně důvod k nelíčené radosti?

9. 11. 2020 / Daniel Veselý

Přiznám se bez mučení, že se mi s Trumpovou prohrou v amerických prezidentských volbách celkem ulevilo. Záměrně však nevyzvedávám Bidenovu výhru, protože se jedná o kandidáta, jehož dekády trvající působení v americké politice je jednou z příčin, proč se do Oválné pracovny dostal populistický excentrik Trumpova ranku. A proto nevidím důvod k nelíčené radosti, která zaplavila sociální sítě i světová média. Předně: Donald Trump dosud neuznal porážku, přestože tato nemilá skutečnost dochází i jeho spojencům.

Stávající americký prezident svůj marný boj podle všeho jen tak nevzdá, jak ostatně naznačuje jeho nedělní twitterové vlákno. Jenže Bidenova výhra je na rozdíl od plichty z roku 2000, která skončila u Nejvyššího soudu, celkem přesvědčivá, takže Trump se legální cestou „spravedlnosti“ prostě nedomůže. Zbývá mu už jediné: aktivace protrumpovských milicí v ulicích amerických měst. Jenže ani Trumpovi ostří zbrojnoši se za svého vrchního velitele prozatím nepostavili, což je bezesporu skvělá zpráva. Nadcházejících 11 týdnů, kdy má dojít k předání moci, se však podle některých analytiků může stát nejnebezpečnějším obdobím amerických dějin.

Nelze totiž vyloučit, že za sebou šéf Bílého domu zanechá ještě větší spoušť než doposud, zatímco bude plivat jedovaté sliny na všechny světové strany. Rádoby-autokrat Trump, jemuž po odchodu z Bílého domu hrozí nejedna žaloba kvůli finančním podvodům, se může sám omilostnit. Totéž platí i pro některé jeho blízké spolupracovníky. A není samozřejmě vyloučena ani možnost, že v rámci smiřování americké společnosti dá Trumpovi milost sám Joe Biden. Vzpomínáte si na vlnu solidarity z nejvyšších pater americké politické scény, když Donald Trump onemocněl na Covid-19?

Předpokládejme však, že se 20. ledna příštího roku do Oválné pracovny nastěhuje dnes mnohými velebený Joe Biden. Kampak asi zmizí více než 70 milionů Američanů včetně Hispánců a Afroameričanů, již odevzdali svůj hlas oranžovému přízraku? Budou jim stačit vágní Bidenovy sliby o sjednocení země nehledě na politickou afiliaci? Těžko. Trumpismus jednoduše nelze típnout jako cigaretu – vždyť mazaný developer dokázal umně využít frustrace, vzteku a pocitu beznaděje značné části Američanů, aby mohl vést svou soukromou kruciátu proti washingtonské bažině (aby si mezitím vytvořil vlastní močál). Jenže washingtonská bažina není žádnou fatou morgánou, přičemž právě v ní je nutno hledat zřídla všemožných křivd a rozhořčení. Ostatně samotný Joe Biden dokázal zvítězit jen díky tomu, že není Donald Trump. A to je věru málo. Kdeže, návrat k předtrumpovskému období není vůbec žádoucí, třebaže by si to mnozí přáli.

Špičky Demokratické strany nyní z nepříliš přesvědčivých volebních zisků v Kongresu obviňují progresivisty, což může signalizovat případný hon na čarodějnice, jakmile se tandem Biden-Harris ujme moci. Avšak progresivní kandidáti Demokratické strany všemu navzdory posílili v Kongresu. Nadto se zdá, že za úspěchy demokratů stojí vytrvalá agitace v poli a systematická práce grassroots hnutí. A jestliže někdo hovoří o strašidle socialismu, jak vysvětlí skutečnost, že 69 procent amerických voličů podporuje státem garantovanou péči (Medicare for All)? Žel Joe Biden podle svých slov hodlá případný návrh zákona o Medicare for All vetovat.

Demokratická strana v těchto volbách oslabila ve Sněmovně reprezentantů a patrně nezíská ani většinu v Senátu. Jinými slovy: Bidenova administrativa bude mít nejméně dva roky svázané ruce. Navíc federální apelační soudy včetně Nejvyššího soudu hrají ve prospěch konzervativců. Radost z Bidenova volebního vítězství tak získává hořkou příchuť.

Je však nutno zdůraznit, že Bidenův kabinet má s pomocí několika republikánů jisté šance prosadit modifikovaný návrh nového zeleného údělu – a především pak ukončení americké vojenské pomoci pro Saúdy vedenou válku v Jemenu. Chce to pouze politický um a vůli. Politická kariéra Joe Bidena, jakož i působení Kamaly Harris ve funkci ministryně spravedlnosti Kalifornie ale názorně ilustrují, že oslavované duo stojí na straně mocných. Američané by tedy neměli složit ruce do klína a čekat, zda Bidenova vláda přijde s agendou, jež by mohla vyvést americkou společnost z hlubokého marasmu.

Kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortes v aktuálním rozhovoru pro New York Times suše konstatuje, že Demokratická strana moc ráda využívá podpory grassroots hnutí během kampaně, aby jej ihned po volbách hodila přes palubu. Něco podobného se stalo po vítězství Baracka Obamy v prezidentských volbách v roce 2008. Mnozí Američané tehdy uvěřili marketingovému klamu, aby byli o několik let později svědky trumpovské nativistické revoluce. Pouze vytrvalý a systematický tlak zdola vede k inkrementálním změnám k lepšímu – třebaže se tak děje v rámci dysfunkčního politického systému.

1
Vytisknout
6160

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2020