Americké prezidentské volby
31. 10. 2020 / Daniel Veselý
Liberální komentátoři, jakož i průzkumy veřejného mínění mají poměrně jasno v tom, kdo zvítězí v nadcházejících amerických prezidentských volbách. Jenže hořká zkušenost z roku 2016 ilustruje, jak ošemetné jsou průzkumy veřejného mínění i postoje privilegovaných a od reality odtržených novinářů. A přestože americký prezident tvrdí, že americký volební systém nahrává demokratům a hází klacky pod nohy republikánům, opak je pravdou.
Ačkoli prezidentští kandidáti za Demokratickou stranu v roce 2000 a 2016 získali více jednotlivých voličských hlasů než jejich republikánští vyzyvatelé, sbor volitelů nakonec přiřkl vítězství Georgi W. Bushovi v prvním případě a Donaldu Trumpovi v případě druhém. V roce 2000 Nejvyšší soud zastavil sčítání voličských hlasů na Floridě, nicméně později vyšlo najevo, že Bushův sok Al Gore zvítězil o půl milionu hlasů. Před čtyřmi lety Hillary Clintonová získala o téměř tři miliony voličských hlasů více než Donald Trump.
I když je existence sboru volitelů zakotvena v americké ústavě, podle mého soudu se jedná o absurdní nedemokratický anachronismus. Ve Spojených státech nyní nabývají na intenzitě hlasy volající po reformě sboru volitelů tak, aby se prezidentem stal kandidát, který získá nejvíce voličských hlasů. 55 bohatých bílých mužů, z nichž mnozí byli otrokáři, v roce 1787 koncipovalo americkou ústavu. Tito privilegovaní jedinci jednoduše nevěřili masám, že zvolí prezidenta podle jejich gusta, a proto vytvořili sbor volitelů. Je paradoxní, že „maják demokracie“ dodnes stojí a padá na tomto inherentně nedemokratickém volebním systému, kdy hlas jedněch má mnohem větší hodnotu než druhých.
Když Američané volí svého prezidenta, ve skutečnosti odevzdávají hlasy zástupcům republikánů či demokratů, tedy příslušným volitelům. Celkově existuje 538 volitelů, kteří pak volí prezidenta v zastoupení svých voličů. Každý stát má příslušný počet těchto volitelských hlasů: záleží na tom, kolik má jednotlivý stát kongresových okrsků. Každý stát navíc reprezentují hlasy dvou senátorů. Washington D.C. má k dispozici tři volitelské hlasy, přestože nemá žádné zastoupení v Kongresu. Vítězem volebního klání se stane ten kandidát, který získá 270 volitelských hlasů. Sbor volitelů až na dvě výjimky (Nebraska a Maine) operuje v systému „vítěz bere vše“, kdy kandidát s nejvyšším počtem hlasů získá všechny volitelské hlasy daného státu. Příkladně před čtyřmi lety porazil na Floridě Donald Trump Hillary Clintonovou pouze o 2,2 procenta hlasů a získal tak všech 29 volitelských hlasů. Tyto drobné rozdíly pak hrají klíčovou roli v tzv. swing states, kde je tradičně vyrovnaná podpora voličů jak republikánů, tak demokratů.
Avšak jednotlivé hlasy jsou nerovnoměrně rozloženy: státy s nejmenší hustotou zalidnění, jako je Severní a Jižní Dakota, mají vyšší zastoupení než nejlidnatější státy, jako jsou Kalifornie, Texas nebo Florida. Kupříkladu Wyoming má jeden volitelský hlas na 193 tisíc lidí, zatímco v Kalifornii zastupuje jeden volitel 718 tisíc osob. V dějinách Spojených států se tak stal pětkrát prezidentem kandidát, který nezískal většinu voličských hlasů.
Podle profesora George Edwardse působícího na Texas A&M University sbor volitelů podkopává klíčové principy demokratického procesu, když je možné, aby se stal prezidentem kandidát, který skončil na druhém místě. „V současnosti sbor volitelů favorizuje republikány vzhledem k rozložení republikánských hlasů v zemi,“ konstatuje Edwards.
Není
vyloučena ani možnost, že by Donald Trump mohl získat o něco více voličských
hlasů než Joe Biden, avšak prohrát na volitelské hlasy (kupříkladu v prezidentských
volbách v roce 1960 podle některých
zdrojů pravděpodobně zvítězil Richard Nixon, přičemž prezidentem
se nakonec stal John Fitzgerald Kennedy). Nicméně simulace
výzkumníků působících na Vanderbilt University ukazují, že sbor volitelů je i
v těchto prezidentských volbách spíše nakloněn Donaldu Trumpovi než Joe
Bidenovi. Ve hře je i Nejvyšší soud, kde mají konzervativci jasnou převahu.
Diskuse