29. 10. 2020 / Boris Cvek
Výročí vzniku Československa ve mně vyvolává zamyšlení nad
relativismem, tentokrát přímo historickým. Relativismus se často chápe tak, že
člověk si může myslet nebo dělat, co chce, protože různí lidé mají různé názory
a hodnoty a žádný jednotný pohled, který by si vyžadoval následování,
neexistuje.
To je ovšem perspektiva středověké metafyziky: člověk rozumem najde věčnou pravdu, která zavazuje všechny, a podle toho musí jednat. Ano, z tohoto pohledu působí relativismus poněkud nevázaně. Ve skutečnosti ale říká, že středověký metafyzik si nemůže myslet nic jiného než to, co mohl získat svou zkušeností a svým vzděláním. Například nemohl zažít Druhý vatikánský koncil nebo číst obecnou teorii relativity.
Proč o tom přemýšlím ve výročí vzniku Československa?
Protože na rozdíl od obrozenců a otců zakladatelů nového státu jsem jako žák
základní školy a student gymnázia byl naprosto přesycen a zhnusen českou
kulturou jako de facto oficiálním kultem našeho státu. Možná kdyby mi někdo
vnucoval Vergilia stejným způsobem jako obrozence, zhnusila by se mi dokonce i
antika. Moje štěstí bylo, že jsem antickou literaturu objevoval na vlastní pěst
a mimo národní kult (ačkoli jsem ji četl v češtině, za což cítím vůči všem
překladatelům nehynoucí dík) – nikdo mne k ní nejen nenutil, ale ani mne v tom
nepodporoval. O to to bylo úžasnější.
Jak jsem se pak mohl vcítit do strachu mého dědy z roku
1990, že po pádu komunismu bude u nás němčina úřední, povinný jazyk? Považoval
jsem to za směšné už tehdy a dnes dávám v té věci k dobru, že se s Němci bavím
anglicky, což by asi za první republiky nikdo nepochopil. Relativita postojů
mne a mého dědy není nic, co by si někdo z nás dvou vybral. Relativismus totiž
neříká, že si můžeme dělat, co chceme, co si vybereme, říká pravý opak.
Nemohu za to, že jsem češtinu nezažil jako ohrožený jazyk,
ale že jsem byl krmen v tupém školství českou kulturou tak, až se mi zhnusila.
Nemohu za to, že pro mne byla světová kultura – arci v českých překladech –
vysvobozením ze žaláře malosti. Nevybral jsem si to. Stejně jako si ti, kdo
budovali Československo, nevybrali, že se narodí jako Češi v Rakousku 19.
století. Teprve když si to uvědomím, mohu se pokusit opouštět svou perspektivu
a přemýšlet nad tím, co zažili jiní, aniž bych musel vynucovat nějakou
společnou objektivitu. Nikdy nebudu vidět svět očima Rašína nebo Masaryka. Není
to možné a není na tom nic divného. Nikdy nebudu vidět svět nějakou objektivní
optikou, která je nad dějinami (nic takového samozřejmě ani neexistuje).
I v tom je relativismus vlastně pravým opakem toho, za co se běžně má. Může-li si totiž člověk myslet, co chce, nepotřebuje k tomu zabývat se druhými. Právě v rámci tohoto nepochopení, tedy představy, že relativismus umožňuje libovůli, může padnout argument: když si myslím to a to, je to moje volba, v níž jsem naprosto nezávislý na vnějších okolnostech – ergo nemusím se zabývat okolím. Opak je pravdou: právě proto, že všechno, co si myslím, je dáno různými okolnostmi, které nejsou v mé moci, měl bych se těmi okolnostmi zabývat v myšlení nad svými myšlením i myšlením jiných lidí. Izolovanými subjekty jsme totiž mnohem více jako ti, kdo si myslí, že se sami stvořili z ničeho, než jako ti, kdo chápou, že všichni jsme prach, jemuž daly tvar různé historické nahodilosti.
Diskuse