Revize není negace. O odvaze v historikově řemesle

26. 10. 2020 / Muriel Blaive

čas čtení 8 minut
 

Když jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech vyrůstala ve Francii, pohlížela jsem na komunistické země se zděšením. Nedokázala jsem pochopit, jak mohou režimy, které na hranicích střílí na své vlastní občany, očekávat jakoukoliv mezinárodní legitimitu. Na univerzitě mě pak velmi přitahovala alternativní kultura toho, co jsme nazývali Východní Evropou, a jako mnoho lidí z mé generace jsem byla okouzlena disidenty, včetně Petra Pitharta. Že by mě dnes mohl někdo podezřívat z podpory komunistické diktatury je tak nepatřičné, že jsem se musela smát, když novináři a pseudointelektuálové nenalezli lepší argument v kritice mé práce, než že údajně jsem "salónní komunistka". Jak hloupí a nevědomí musí být?

 

Že nyní musím připomenout Petru Pithartovi, jehož si velmi cením jako osobnosti i jako myslitele, že není úkolem historika zaujímat morální stanovisko, to je smutným svědectvím o populistickém obratu postkomunistické éry. Samozřejmě, že je nemožné osvobodit se od vlastních hodnot a od kontextu, v němž člověk žije. Ale od historika se očekává, že bude umět udržovat určitý odstup, a ne šířit morální odsudky.

Revidovat nedorozumění

Článek Petra Pitharta dokazuje, že za posledních dvacet let vzniklo v české veřejné sféře podstatné nedorozumění. Ve Francii a v Německu, kde jsem se naučila oboru "revizionistické dějiny", tedy socio-politické historii komunismu, vládne všeobecné povědomí, že historikové jsou společenští vědci, nikoliv kazatelé.

Ve střední Evropě má osobnost intelektuála trochu jiný status. Intelektuál tam může směšovat historickou analýzu a etické úsudky, dokonce se od něho očekává, že usiluje porozumět světu prostřednictvím svého morálního angažmá. Musím se upřímně přiznat, že mně pokračující existence této tradice zprvu silně učarovalá. Právě proto jsem nazvala svou závěrečnou práci v pařížském Institutu politických věd Etika a politika u Václava Havla. Co mohlo být více vzrušující než intelektuálové, kteří se nestyděli hlásat svůj morální postoj a přitom stali na správné straně historie? A jak nádherné to může být, když široká veřejnost projevuje zájem o to, co jí chce historik sdělit? Všechno mi přišlo nesmírně obohacující a přínosné.

Jenže tady se obě očekávání střetávají. To, co "revidujeme" my historici, které vy, milý pane Pitharte, nazýváte "revizionisty", není náš normativní postoj ke komunismu jako k zažívané ideologii. To, co revidujeme, je způsob, jak psát dějiny. Naučili jsme se vědeckému jazyku a analytickému procesu, jichž je zapotřebí k řádnému působení v mezinárodní odborné komunitě. Nedorozuměním při tom je, že se vyjadřujeme v české veřejné sféře, kde lidé stále ještě očekávají tentýž starý známý, lehce pochopitelný morální postoj, s kterým tradičně přicházeli historikové ze staré školy.

Revizionističtí historikové nejsou sekta. Jsou to humanitní vědci, kteří pracují s moderními metodami a kteří jsou stejně tak nejednotní a rozhádaní, jak byli jejich předkové - a tak to má být. To, co odlišuje takzvané "pullmannovce" od jiných historiků, není jejich ideologické přesvědčení a ještě méně je tím jejich touha relativizovat komunistickou diktaturu. Odlišuje je skutečnost, že jsou ochotni přijmout nové metodologické postupy. Vůbec neváhám přít se s Michalem Pullmannem například kvůli tomu, jak používá výraz "demokracie." Podle mého názoru poplete čtenáře tím, že používá výraz demokracie v jeho stalinském smyslu. Znamená to, že on či já schvalujeme brutalitu stalinského režimu nebo šedivou rutinu každodenního života za normalizace? Samozřejmě, že ne. Revizionismus není popírání. Naopak, je to jediný způsob, jak restituovat na individuální úrovni sociální praxi útlaku: hanbu, ponížení, lži a podvádění, které právem podtrhujete jako klíč k porozumění normalizaci.

Epistemologie jako způsob života

Milý pane Pitharte, bez ohledu na to, jak frustrující je to pro širší veřejnost, společenští vědci musí používat pojmy a ne se uchylovat k politickým názorům, mají-li dosáhnout porozumění předmětu svého studia. Morální úsudek je možná útěšný, ale není to vědecký argument, a proto neplatí jako směrodatná historická analýza. Jak měříme, jak vědeckou je určitá teorie? Používáme kritéria  zpochybnitelnosti nebo vyvratitelnosti (původně "falzifikovatelnosti" či kritického racionalismu) od Karla Poppera.

Důvod, proč se rozhodl Karl Popper vytvořit svá kritická měřítka, je tu zcela relevantní. Jako mladý komunistický sympatizant se účastnil ve Vídni v roce 1919 jedné demonstrace a byl svědkem toho, jak osm jeho druhů zastřelila policie. Avšak vedoucí představitelé komunistické strany jeho šok nesdíleli. Naopak jásali: čím brutálnější bude policie, tím rychleji si lid uvědomí, že komunisté mají pravdu. Čím více bude mrtvých, tím více to potvrdí předpovědi historického materialismu, ideologie, o níž tvrdili, že je "vědecká".

Karl Popper byl takovým cynismem zděšen, z komunistické strany odešel a pokusil se vytvořit definitivní měřítka, která by určila, co je opravdu vědecké. Nyní viděl, že věda musí mít vazbu na etiku, má-li být uchráněna před zneužíváním a manipulacemi. Popper vytvořil to, co používáme až dodneška: měřítko zpochybnitelnosti. Má-li být nějaká teorie potvrzena jako věda, musí být vystavena možnosti vyvrácení. Jestliže řeknete "Bůh existuje", není to věda, ale víra. Nikdo nemůže toto tvrzení zpochybnit předložením opačných důkazů. Nedá se dokázat, že Bůh neexistuje, ani že existuje. Tvrzení "komunismus je zlo" patří do téže kategorie: je to hodnotící úsudek, a proto není zpochybnitelný. Historický úsudek, který je zjevný a nezpochybnitelný, je sterilní. Jen problémy posunují historiografii kupředu. Proto není historický revizionismus popíráním, ale opakem popírání. Když údajný expert tvrdí, že vyjadřuje jedinou možnou "historickou pravdu", není zapotřebí žádné debaty. Kde není debata, neexistuje věda a není ani demokracie.

Veřejnosti se samozřejmě líbí šťavnaté tweety nebo bonmoty jako definitivní úsudky nad dějinami. Bohužel, jediným způsobem, jak zachovat etiku, je jednat prostřednictvím neustálé reflexe, kontextualizace, a vnímáním jemných rozdílů. Jestliže si dám práci a předložím vám své historické teze způsobem, který vám dá možnost je zpochybnit, nikdy nebudu pro demokracii nebezpečím. Proto je historie společenskou vědou, kterou je nutno studovat dlouhá léta, a proto samozvaní historikové, kteří mávají antikomunismem jako údajným vědeckým argumentem, si nejsou vědomi, že "hovořit o minulosti" není totéž jako být historikem. Karl Popper je absolutním protikladem jak komunistické, tak antikomunistické ideologie.

Historie jako odvaha

Milý pane Pitharte, zmiňujete se o Marcu Blochovi jako o člověku, který byl bezpochyby brilantní, ale který je podle vás nepoužitelný, když jde o to porozumět světu.

Přesto nám má Marc Bloch stále hodně co říci, svým dílem i svým životem. Ve vichystické Francii se jako žid a příslušník francouzského hnutí odporu ocitl ve velkém nebezpečí. Mohl by se tehdy pustit do odhalování nespravedlnosti své situace, jako žida, Francouze, historika, otce šesti dětí. Býval by měl morální právo psát knihy či články, v nichž by kázal o zlu nacismu. Namísto toho věnoval poslední měsíce svého života sepisování metodologické studie o tom, jak psát dějiny. Tu knihu napsal spatra a nazval ji Obrana historie aneb Historik a jeho řemeslo. V dramatické době, kterou zažil, identifikoval historickou metodologii jako definitivní nástroj pro boj proti totalitarismu. Protože "revidovat" existující historické metody je možná sisyfovským úkolem pro historika, ale je to etický základ společnosti.

Marc Bloch dokončil svou knihu již v době, kdy se musel ukrývat. Následujícího roku ho zatklo gestapo, mučil ho nechvalně proslulý kapitán SS Klaus Barbie. Bloch byl posléze zastřelen. Bloch je pro mě vzorem toho, jak by měl historik pracovat a co by měla jeho práce znamenat. Vědecká důkladnost je založena na neustálé revizi a ten proces revize je samotným základem společenské etiky. Právě to je revizionismus.

0
Vytisknout
11030

Diskuse

Obsah vydání | 30. 10. 2020