Co že nám to hrozí?

26. 6. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 6 minut
 

Jakmile uvedeme pouze jednoho nepřítele (či jen jednu chorobu stavu veřejných „věcí“), bude to zřejmě většinou jen další hra pomocí slovní charakteristiky na uchlácholení jak poněkud sebe, tak zvláště toho publika, na něž se takový mluvčí zrovna obrací. Je tu pak vytčen nějaký symbol, který má být spásonosný. Proti peklu nebesa. Nebo líp, protože tu nejde jen a především o „terén“ (či „lokál“), na němž právě byla formulována ta jedinečná sázka: Proti Ďáblu je již na obzoru Spasitel (bylo naň jeho hlasatelem zrovna sugestivně poukázáno)!

 

Symboly tu jsou hned; a snadno. Ani se nemusí nic analyzovat k nějaké (možná nesnadno nebo složitě adresné) syntéze. Čím jednodušší adresa, tím snadnější k ní cesta; ani pak nepotřebujeme k ní mapu, žádné doprovodné situační značky, anebo k těm značkám nezbytné vysvětlující podrobnosti, atd. (tím méně podrobný komentář jako další žádoucí a možná objevné nebo nějak specifické čtení). Metafory hravě vyčarují čarovnou hůlku k dramatické změně poměrů, aniž musíme náročně uvést do chodu svůj mozek a jeho proslulé „závity“ v těch všech nesmírně jedinečných nervových centrech.

Pokud žijeme v zemi, kde průměr obyvatelstva si již „nějaký čas“ lebedí nad hladinou statisticky doložitelné chudoby, není okamžitě nutné (běžně a každodenně!) myslet na základní potřeby lidského života v 21. století, ať již „hmotné“, anebo ty obecně „kulturní“. Míváme tu potom jistý výchozí „standard“, který nastolujeme ne vždy k dostatečně vděčným reprízám. Také proto v ČR posledních třiceti let velmi výrazně poklesl zájem o angažované politické stranictví. To by okrádalo o čas třeba u televize nebo u piva. Též proto nejednou ti, kteří místo služby veřejnosti náhodou vystihli možnost šikovně se přiživit ve funkcích znamenajících jistou „moc“, kontakty, ne-li taky rozmanité příjmy, chopili se příležitosti a obětavým poctivcům znesnadňují funkčnost vládnutí. Takto poklesl taky význam voleb do veřejných funkcí. Paralelně k tomu klesla nemálo angažovaná volební účast. Tohle většinou dobře známe.

Abychom jenom planě a neadresně neteoretizovali. Nepřítelem našeho občanského blaha není automaticky a vždycky jen nějaký „-ismus“, ať již „pravice“, „levice“, či taky „středu“; i když každá skupina má své mluvčí (výraznější či matnější „pseudo-Spasitele“)… Tím bezprostředním nepřítelem přiměřenějších poměrů ve státě býváme nemálo my sami; my občané, kteří jen pasivně čekáme, až tu denně potřebnou míru demokracie někdo aktivně „poměří“ za nás, co jen pasivně vyčkáváme; nebo nadáváme na poměry, střílejíce od boku projekty, „co a jak býti má“, i když bez hlubšího a komplexnějšího ponoru do reality (v perspektivě uplatňující dlouhodobější znalosti jejich mnohostranných potřeb) přijatelné řešení na obzoru nebude! (I když s některými dědictvími nelze pohnout bez ustavičného tlaku zvenčí a jen s malou nadějí na osvícené reformátorství zevnitř.)

Máme teď stále na programu (kéž by vždy dost kvalifikovaně) koronavirus („covid-19“). Taky si začínáme obecně dělat starosti nad dalším vývojem ekonomiky (aniž nutně máme pojistky proti možné druhé vlně právě citovaného viru). Ne že bychom globálně měli právo neřešit na mezistátní úrovni rovněž aktuální problematiku klimatických změn. Přitom v čele mnohých států jsou lidé bez odpovídající kvalifikace a charakteru, aniž je tu okamžitě perspektiva brzké změny k lepšímu v zájmu obyvatel této „Zeměkoule“. A zatím rovněž nesmí vadit, že zhruba 1 % lidí disponuje majetkem jako zhruba 50 % lidstva. Také se nenašla ještě cesta, jak v širším zázemí tohoto světa konečně nastolit faktickou rovnoprávnost žen ve společnosti, když nesou větší „zátěž“ k zajištění budoucí existence lidstva.

Zároveň to vypadá, jako kdyby tu nebylo žádné riziko světové jaderné katastrofy, i když vzájemně závazné úmluvy mezi jadernými mocnostmi dnes nezachycují všechny takové státy, ať již z jakýchkoliv důvodů (a bez ohledu na rozmanité „testy moci“ či její tolerance, jako třeba v nedávných dnech mezi Čínou a Indií; anebo ve vztazích mezi USA a Íránem; aniž bychom měli zapomínat na vojenské priority KLDR nebo zatím přinejmenším zvláštní mlžné reakce ze strany USA k tomu; o Rusku a jeho vojenských aktivitách teď nemluvě). Nezapomínejme na zkušenost pplk. Petrova z roku 1983, která mohla skončit jadernou katastrofou mezi USA a tehdejším SSSR. Má – často hodně impulsivní – současný prezident USA v sobě dost zpětnovazebně kontrolních brzd k tomu, aby takové hrozbě vůči světu včas a účinně zabránil?

Jakmile jednou přestaneme být jen populárními glosátory třeba těch rasově profilovaných událostí několika posledních týdnů v USA, je hned vidět, že s širšími souvislostmi „pouličního dění“ nemusíme hned adekvátně moc pochodit; zvláště když zvážíme celý ten „propletenec“ dalších souvislostí, včetně závažného „detailu“, že třeba prezident Trump by byl rád zvolen na podzim na případné druhé funkční období… (Umí dost voličů v USA adekvátně vyhodnotit, kdo by byl jejich optimálně kvalifikovaným reprezentantem „na svém místě“?)

Doma teď řešíme „odkaz senátora Kubery“, že? (A ne že by nutně muselo jít o principy zahraniční politiky nebo politické etiky, když tu musí být také artikulován pragmatický zřetel na velmoc sídlící v Pekingu, která nemá daleko k tomu, aby už brzy byla velmocensky pro tento svět „jedničkou“, že? Takže o co tu „vlastně“ pořád jde? Jen „jaksi neztratit tvář“? Ať již se děje, co se děje…? „Spasitelé“ přece bdí i za nás…)

1
Vytisknout
8880

Diskuse

Obsah vydání | 30. 6. 2020