Vzhůru k multipolárnímu chaosu!

24. 6. 2020 / Karel Dolejší

Mizivě účinná reakce světa na čínské zničení mezinárodně dohodnutého pravidla "Jedna země, dva systémy" pro Hongkong ve střednědobém výhledu výrazně zvyšuje pravděpodobnost invaze na Tchaj-wan ZDE. Po vyhrocení čínsko-indických vztahů na himálajské hranici, které vystupňovalo pravděpodobnost velké války ZDE, zbývá už jen nový pokus Pekingu vyhrožovat Vietnamu k úplnému projevení všech skvělých možností Si Ťin-pchingova usilování o čínskou hegemonii - prozatím v Asii.
 

S publikací nové ruské jaderné doktríny ZDE se dále ukazuje, že rozšiřování "jaderného klubu" v Evropě, které představuje nejpravděpodobnější důsledek amerického stažení, zároveň výrazně zvýší pravděpodobnost použití ruských jaderných zbraní na kontinentě ZDE.


Není nic k divení na tom, že se mnohým - včetně autora těchto řádků - příliš nelíbilo žít ve světě americké globální hegemonie. Postupný úpadek mezinárodního rozhledu a schopnosti chápat perspektivy partnerů, reprezentovaný výmluvně zjevným personálním propadem americké diplomacie (od Jamese Bakera přes Hillary Clintonovou k Mike Pompeovi), patřil k četným negativním důsledkům absence zpětné vazby v podobě mezinárodní konkurence. Podstatnější ovšem byly zpackané války v Iráku či Afghánistánu, které kromě spousty zbytečného utrpení místních zprostředkovaně přinesly také vyčerpání a neschopnost USA zastávat nadále někdejší roli světového četníka.

To co si však vysnili kritici zanikajícího uspořádání - a co se po léta snaží ve stylu podomních dealerů jehovisticky prodávat - je ve skutečnosti "multipolární svět", v němž dosud existující mechanismy regulování mezinárodního napětí a konfliktů přestávají existovat. Je to svět, v němž už žijeme - kde nově "suverénní" Macronova Francie spolu s Putinovým Ruskem podporuje v Libyi místního válečného podnikatele podezřelého z válečných zločinů proti vládě uznané OSN, na jejíž stranu se postavilo Turecko - což produkuje bezprecedentní napětí uvnitř NATO ZDE. Za libyjského Haftara nyní válčí ruské stíhačky a bombardéry ZDE, což Turecko brzy může přimět k budování stejné vrstvené protiletadlové obrany Libye, jakou už proti ruskému a syrskému letectvu aplikovalo v syrském Idlíbu (PLdvK Korkut/PLRK Atilgan/Hisar-O/I-Hawk).

Stačila vlastně jen chvíle - tři roky vlády izolacionisty a unilateralisty Trumpa v USA, který měl podle některých zachránit svět před "krvežíznivou Killary" - aby se velmi názorně ukázalo, že dealeři multipolarity nemají ani tu nejmenší reálnou představu o tom, jaká rizika jejich vytoužená změna světu přináší. - Protože nikoliv od roku 2001, kdy Bush junior nařídil nedomyšlený útok na Afghánistán, ale od roku 2014, kdy se za pasivního přihlížení narcistního Obamy začala americká hegemonie fakticky hroutit, se svět velmi rychle stává mnohem nebezpečnějším místem než dříve.

***

Vykupitelská iluze spočívá v zásadě v tom, že představa změny podbudovaná netrpělivým a zaslepeným resentimentem vůči statu quo (nemluvě ani o případech nezvladatelné osobní nenávisti k jednotlivým tvářím establishmentu) je spojována automaticky a výhradně se změnami k lepšímu. Proto ti, kdo zásadně odmítají chápat složitý a komplikovaný charakter podmínek, v nichž lidé na této Zemi žijí, a kdo si vše zjednodušují do sbírky primitivních ideologických floskulí, bývají pravidelně překvapeni zjištěním, že ve jménu vytouženého ráje vlastně propagovali věci, které mají často mnohem blíže k peklu. Namísto realistických cílů si stanovili cíle přemrštěné, které vůbec nejsou v jejich moci, protože kromě toho, co si sami tolik přáli, odmítali vidět ostatní nezbytné souvislosti. - A proto byla třeba "nesnesitelná" premiérka Mayová vystřídána premiérem Johnsonem, což všechny zásadní odpůrce "slušného" brexitu, kteří odmítali Mayové byť v jednotlivostech sebeméně pomoci (což by jí umožnilo setrvat v úřadu a uzavřít ještě relativně slušnou dohodu s EU), jistě naplňuje nesmírným štěstím.

***

Pokud by se Polsku nepodařilo vyjednat přesun amerických jednotek stahovaných z Německa na své území, zatímco bude kterýkoliv příští americký prezident nucen pokračovat v "obratu k Asii", může se stát PiSoidní Varšava v několika letech předním kandidátem na novou evropskou jadernou mocnost - třebaže až do této chvíle dokonce ani Kaczyńského poradci o této možnosti neuvažovali.

Ještě mnohem pravděpodobnější je takový vývoj v případě Ukrajiny, kde debaty o obnovení jaderného statusu následovaly hned po ztroskotání Budapešťského memoranda ruskou anexí Krymu a intervencí v Donbasu. Nespolehlivost americké podpory každopádně tlak na renuklearizaci výrazně zvýší.

Na seznamu aspirujících jaderníků však ještě před Kyjevem najdeme Erdoganovu Ankaru, která - i kdyby vůbec nechtěla - bude nakonec nucena reagovat na íránské snahy kolidující s mezinárodními kontrolními režimy ZDE.

Jakmile bude ale Pandořina skříňka jednou otevřena, na posílení svého statusu jaderným klackem mohou slyšet i politické elity v dalších zemích, například v notoricky Ruskem zastrašovaném Rumunsku, které se dodnes nesmířilo se Stalinovým oddělením Moldávie.

Evropu by tak čekala dynamika, která je již nějaký čas v pohybu na Blízkém východě - přesněji řečeno od okamžiku, kdy vyšel najevo skutečný rozsah jaderných aspirací Teheránu. A ovšemže nesmírně přeceňovaná dohoda JCPOA, která by íránskou bombu v tom nejlepším případě odložila, džina zpět do láhve vrátit nedovedla.

***

V kontextu globální finanční a ekonomické krize roku 2008 bylo (bohužel pouze) řečeno a napsáno velmi mnoho o významu regulačních opatření, včetně proslulého zákona Glass-Steagall Act z roku 1932 oddělujícího komerční a investiční bankovnictví. Často se ale regulací oháněli právě ti, kdo prostřednictvím oslavy "multipolarity" fakticky sami prosazovali úplnou deregulaci mezinárodních a bezpečnostních vztahů ve světě, jejíž první plody vidíme přicházet.

Hlavní a jedinou příčinou světových problémů ovšem nebyla "americká hegemonie". A není jí ani "kapitalismus", ani žádná další z laciných abstrakcí, jimiž se ideologové vyhýbají konkrétní analýze.

Pokud zde vůbec nějaká abstrakce má své místo, jde o celou průmyslovou společnost.

A ovšemže nikdo z údajných vykupitelů nehovoří o překonání průmyslové společnosti jako o řešení příčiny problémů.

Dosud nepodložené posměšné řeči o návratu "zpátky na stromy" by tím získaly nový, zcela reálný smysl.

0
Vytisknout
4699

Diskuse

Obsah vydání | 30. 6. 2020