Jak může být v informačním věku blízko velká tragédie

29. 6. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 7 minut
 


Možná by mohlo stačit uvědomit si, že k vyvolání závažného konfliktu skoro vždycky stačilo, že tu byla klíčová osobnost s právem možný spor převést na válečné pole; zároveň s respektem rozhodujícího počtu dalších lidí nasadit pro jeho řešení vlastní životy (byť ne vždy dobrovolně, ne-li s nadšením pro vytčený ideál či jím prezentovanou komunitu).

 

Zřejmě se vždy znovu hodí připomenout si tzv. karibskou krizi, od níž nás již dělí málem šest desetiletí. Došlo k ní během tzv. studené války (17 let po 2. světové válce, roku 1962). O mocenské prvenství v tehdejším světě spolu soupeřily jako velmoci SSSR a USA. USA nejdříve umístily své rakety středního doletu na území Turecka (čili v bezprostřední blízkosti SSSR). SSSR reagoval umístěním svých raket na území tehdy skoro čerstvě revoluční Kuby (takže nedaleko břehů USA). USA reagovaly vyhlášením blokády nad Kubou. SSSR to následně respektoval. Vznikly tak docela rychle výchozí obstojné podmínky pro vzájemné jednání k případné opětné „normalizaci“ poměrů. Kupodivu nakonec obě angažované mocnosti se rozhodly vzájemně mezi oběma centry politické a vojenské moci (tj. mezi Bílým domem a Kremlem) zřídit tzv. horkou linku. Nikita Sergejevič Chruščov a John Fitzgerald Kennedy zachovali dostatečně „chladnou hlavu“ a učinili potřebná opatření, aby předešli vzájemnému napadení zbraněmi hromadného ničení, které mohlo být nanejvýš tragické též pro okolní a do soupeření těch dvou velmocí neangažovaný svět.

Od oněch časů uplynulo nemálo vody. Zatím se posuňme jen o tři desetiletí blíže k dnešku (do roku 1983). Tehdy na počátku podzimu zrovna měl v tehdejším SSSR myslitelně stěží co do zodpovědnosti představitelnou službu podplukovník Petrov. Na obrazovce se mu 26. září krátce po půlnoci moskevského času nečekaně objevilo červenou barvou signalizované hlášení, že nepřítel zřejmě vypustil směrem na SSSR střelu, což mělo znamenat okamžité uplatnění vlastních jaderných raket vůči zřejmě USA (aniž se později možný cíl konkrétně uváděl!); ne že by tu nepředcházelo oprávněně zvýšené napětí právě mezi USA a SSSR (aktuálně kvůli sovětskému sestřelu jihokorejského dopravního letadla poblíž ostrova Sachalin). Existovala tu doktrína o možném vzájemném zničení, přičemž nemalou roli hrál i čas pro toho, kdo dřív a účinněji zasáhne. Petrov začal urychleně – ne-li „horečně“ – zvažovat, co se asi doopravdy stalo. V tom čase zaregistroval postupně stejný záznam ještě čtyřikrát; že nepřítel tedy již vypustil („odpálil“) celkem pět svých raket. Petrov nicméně nezpanikařil a urychleně žádal o případné potvrzení či vyvrácení stávajících zjištění z dalších radarových zdrojů, které tehdy měl k dispozici. Že by šlo o začátek napadení vlastní země raketami, bylo docela rychle vyvráceno; i když po těch pěti signálech přišel ještě šestý a navíc vybízející k okamžité odvetě, protože jde o „raketový úder“. (Pak se ozřejmilo, že takto riskantně bezpečnostní aparatura vyhodnotila záblesky slunečních paprsků odražených z oblačnosti ve vysokých vrstvách atmosféry.) Jen si představme být tehdy zrovna „v kůži“ podplukovníka Stanislava Jefgrafoviče Petrova, když čas se odtikával proti racionálnímu uvažování a k pouhému rychlému respektu k nesmlouvavým vojenským směrnicím!

A co když má pravomoc k stisknutí odvetného (či útočného) knoflíku osoba, kterou předtím nikdo neprověřoval z hlediska duševní rovnováhy a ani ji k podmínkám jeho uplatnění nikdo předtím neškolil? Třeba prezident republiky? Třeba též prezident USA? (Bez ohledu na legendární proslulost již třeba prezidenta USA Abrahama Lincolna zrovna tento státník občas vykazoval znaky psychické deprese, takže by nám v nesrovnatelně složitějších poměrech naší současnosti k rozhodování v nich plně obstála osobnost jeho dispozic jen stěží. U amerických prezidentů z 20. století Lyndona B. Johnsona a Richarda M. Nixona máme dokonce doloženo chování charakterizované jako „paranoické“. Blíže k dnešku po špičkách?)

Současný prezident USA, Donald Trump, nejdříve hodně silnými výrazy vyhrožoval čelnému představiteli KLDR Kim Čong-unovi „oheň a běsnění v podobě, v jaké to nikdy svět neviděl“; a nato – ještě nedávno – tvrdil, že jsou oba stále „in love“ (tj. vzájemně „v pohodě“, ne-li „zamilováni“?), i když KLDR stále nedává nikterak prokazatelně najevo, že by hodlala skoncovat se svými testy válečných zbraní a s jejich dalším zdokonalováním. Na základě své pravomoci prezident Trump před půl rokem dal pokyn k zabití čelného představitele Íránu Kásema Solejmáního, když tento činitel zrovna pobýval v Iráku. Můžeme se rozmanitě dohadovat o „adekvátnosti“ takového počinu ze strany USA, když Írán je státem s riskantní zahraniční politikou a evidentně též s významným raketovým programem. Nelze taky zřejmě přehlédnout, jak ne zrovna přiměřeně (a s opakovanou bezstarostností) čelil D. Trump svými slovními vyjádřeními pandemii koronaviru, dokud „covid-19“ nevpadl rovněž do USA. Do včerejška (26. 6.) virem postižených obyvatel USA je dva a půl milionu a jen za včerejšek přibylo na 45 tisíc nově nakažených občanů; jistě nemuselo tolik lidí v USA již na tu zákeřnou virózu zemřít (zatím 127 tisíc mrtvých), kdyby se v USA včasněji v této rozlehlé zemi přichystala přiměřená opatření k snížení negativních účinků této pandemie. (D. Trump je navíc ovšem také republikánským kandidátem na prezidenta USA do druhého čtyřletí; samozřejmě že i s privilegiem mít prst na metaforickém knoflíku k rozpoutání nečekaných konfliktů! USA jsou stále vnímány jako mocenský hegemon současného světa, i když Čína zřejmě poměrně brzy toto postavení převezme a dává to již rozmanitě světu znát.)

Ještě jedno je třeba nyní dodat: Dříve na to či ono musel jaksi vždycky dohlédnout k tomu kvalifikovaný člověk. Dnešní míra automatizace a robotizace dosáhla takové kvality, že rozbíjení nějakých objektů či případné zabíjení protivníků probíhá automaticky (bez takového – potenciálně revidujícího či usměrňujícího – dohledu). Můžeme se dostatečně spolehnout na to, že ti, jimž se v klíčových státech tohoto světa podařilo ujmout se vlády nad kontrolní katastrofickou „spouští“ (jak startovním „kohoutkem“, tak plánovanými „rozvalinami po úderu“), jsou dost odborně a charakterově kvalifikováni k tomu, aby nejen zabránili (vojensky, politicky, ekonomicky, zdravotně i kulturně) světové katastrofě, ale aby také – konečně – navodili pro další generace lidstva přiměřený mír a slušné prožívání životů s jistým respektem k tomu, že to není zadarmo, tím méně bez přijatelného předstihu nutnými opatřeními předcházet onomu „pozdě bycha honiti“…?

0
Vytisknout
7315

Diskuse

Obsah vydání | 1. 7. 2020