Proti komu budou v éře pokoronavirové mobilizovat evropští "bojovníci za mír"?

22. 4. 2020 / Karel Dolejší

Daniel Vazquez upozorňuje na stále zřejmější zastaralost základní jednotky amerických ozbrojených sil, brigádního bojového týmu (brigade combat team, BCT) v kontextu obnoveného velmocenského soupeření - a navrhuje proto dalekosáhlou reorganizaci ZDE. Jednotka byla totiž postupně optimalizována pro boj s druhořadými protivníky v expedičních operacích v Iráku či Afghánistánu (dokončeno po roce 2015) a ztratila tak schopnost působit na plnohodnotných konvenčních bojištích. Protože stávající předpisy stropují počet ozbrojeného personálu, Vazquez předkládá radikální návrh: Rozpustit jeden ze tří pěších praporů v každém BCT a uvolněné pozice využít zejména k vybudování nyní neexistujících kapacit v oblasti protivzdušné obrany a radioelektronického boje.

Klasický pěší americký BCT je motorizován vozidly Humvee (dodatečně opancéřovanými) a jeho dělostřelecká podpora čítá tři tažené dělostřelecké baterie: Jednu v ráži 155 mm a dvě 105 mm. Pro srovnání: Ruská motostřelecká brigáda, základní jednotka tamních pozemních ozbrojených sil, má také tři prapory pěchoty, ovšem na obrněných transportérech - a nikdo opravdu neplánuje jeden z nich zrušit.

Na každý z ruských motostřeleckých praporů přitom připadá celý prapor samohybného dělostřelectva: Dva jsou vyzbrojeny houfnicemi v ráži 152 mm a jeden mnohonásobnými raketomety schopnými použít kontejnery s municí v ráži 122, 220 nebo 300 mm. Čistě tabulkově, kus proti kusu, má tedy ruská brigáda trojnásobný počet podpůrných dělostřeleckých baterií než americká. Ve skutečnosti však je poměr sil ještě mnohem nerovnější, poněvadž Američané používají mnohem méně výkonné, pouze tažené zbraně, ze dvou třetin v ráži 105 mm, jakou ruská armáda už dekády nepoužívá - a americká 155 mm tažená houfnice M777 má maximální dostřel 24 km (s projektilem base-bleed 30 km, s přesně naváděným projektilem Excalibur 40 km), zatímco ruská samohybná 152 mm 2S35 Koalicija-SV střílí na 40 km obyčejnými granáty a přesně naváděnou municí dokáže zasáhnout cíl vzdálený až 80 km. Raketomety Tornado pak dokážou 300 mm municí pálit až na vzdálenost 90 km. Dělostřelectvo ruské motostřelecké brigády tedy dokáže ve většině myslitelných situací zničit dělostřeleckou podporu americké kolegyně, zatímco samo zůstane mimo účinný dostřel amerických děl.

Dělostřelecká podpora amerického pěšího BCT dokáže teoreticky odpálit v prvních okamžicích boje 2 x 3 x 8, tj. 48 granátů ráže 105 mm o hmotnosti cca 15 kg za minutu, a 1 x 3 x 5, tj. 15 granátů ráže 155 mm o hmotnosti cca 40 kg za minutu - celkově tedy 720 + 600 = 1 320 kg. Dělostřelecká podpora standardní ruské brigády za stejnou dobu odpálí 2 x 9 x 16, tj. 288 granátů ráže 152 mm o hmotnosti cca 40 kg, plus 1 x 9 x 6, tj. 54 raketových projektilů ráže 300 mm s hmotností bojové hlavice cca 100 kg za 20 sekund. (Raketomety Tornado je ale poté třeba znovu nabít, což zabere 8 minut.) Celkově tedy může odpálit dělostřelectvo ruské brigády během první minuty boje 11 520 + 5 400 = 16 920 kg bojového nákladu. Neboli téměř 13 x více než americká jednotka optimalizovaná pro rychlou přepravu na druhý konec světa a boj s protivníkem bez letectva a těžkých zbraní. A dokáže také náklad trhavin dopravit na 2-3 x delší vzdálenost.

Pro pořádek připomínám, že ruský systém protivzdušné obrany je v současnosti považován za nejvýkonnější na světě - a tak rozhodně nelze uvažovat o tom, že by chybějící dělostřeleckou podporu pozemních jednotek bojujících proti Rusku v nějaké podstatnější míře suplovalo letectvo, jak bývalo častým zvykem v (neo)koloniálních konfliktech posledních let.

Pro neseznámené dále připomínám dlouhodobé studie, které přičítají palbě z ručních zbraní na moderním bojišti 3-5 % celkových ztrát, zatímco u dělostřelectva to bývá minimálně 60 - 70 %.

Mezitím co Vazquez v rámci tvrdých rozpočtových i personálních limitů zkoumá, jak alespoň v nějaké míře přiblížit americkou pěší brigádu standardům z dob studené války, jiná organizační složka amerických ozbrojených sil, námořní pěchota, naopak chystá odstavení všech svých dosud používaných tanků ZDE. Zatímco ji má toto opatření údajně optimalizovat pro případné boje v Jihočínském moři, stává se jím na evropském válčišti takřka nepoužitelnou.

***

Není vůbec k divení, že když jsou americké konvenční ozbrojené síly po dekádách neúspěšného válčení na sekundárních bojištích v takto neuspokojivém stavu (morální rozměr zde z analýzy záměrně vypouštím..), současná administrativa ve stopách Eisenhowerovy hodlá kompenzovat rozsáhlou modernizací jaderných sil. Ty od konce studené války pouze nepřetržitě zastarávaly, takže Moskva se již nějaký čas chvástá novým jaderným klackem a pošklebuje se předpotopnímu americkému.

Na seznamu bezpečnostních hrozeb setrvačně naprogramovaném v hlavách evropských "bojovníků za mír" představují ovšem americké ozbrojené síly - zdevastované dvěma dekádami expedičního válčení daleko více než kdysi Vietnamem - stále bezpečnostní hrozbu číslo dvě, hned za globálním oteplováním. Nebo v některých případech možná dokonce i hrozbu č. 1.

Obávám se ale, že udržet tento ideologický program i v době pokoronavirové, charakterizované značným poklesem mezinárodního vlivu a prestiže USA, bude vyžadovat naprosté odpoutání se od faktů.

0
Vytisknout
7848

Diskuse

Obsah vydání | 28. 4. 2020