Je anarchie v kyberprostoru udržitelná?

27. 4. 2020 / Vít Kučík

 
Další nepopulární téma, za které to obvykle schytám z obou stran, takže pokus 4.02 o zatraktivnění špenátu milovníkům smažených chipsů:

Svobodný internet!!!

- ikonické heslo, které podepíše každý a které dává automatickou argumentační převahu jakékoli straně, která ho stihne rychleji zvednout ze země. Zároveň heslo které v sobě koncentruje maximum myslitelné mystifikace, nepochopení a iluze.

Spor o význam slova "svoboda" a "anarchie" stejně starý jako nekonečně se opakující. V současnosti třeba s libertariány, kyberanarchisty typu Pirátů aj. duchovními nástupci anarchistů 19. stol. nebo jiných idealistů. Filosofické jádro sporu je dobře popsáno v základních učebnicích politické filosofie, nic co by kdo musel znovu vymýšlet. Jde o koncepci Moci a Přirozené povahy Člověka.

 
V kostce politický realismus má za to, že lidská přirozenost tíhne spíše ke špatným vlastnostem (sobecká kumulace osobní moci a materiálních statků i na úkor ostatních), pokud není vnější mocí nucena jinak. Politický idealismus (odkazem na Kanta) má zato, že lidská přirozenost tíhne spíše k dobru, pokud ji vnějši okolnosti nestrhávají ke zlému.

Tento abstraktní úhel pohledu má velmi konkrétní důsledky - zatímco realisté řikají "jsou nutná jasná pravidla hry (a moc, která je vynucuje), aby bylo lidem lépe, jinak se sežerou a zotročí navzájem", idealisté namitají "dejte lidem volnost a oni navzájem budou žít v lásce a harmonii, protože jsou z podstaty dobří. To, že nyní jednají špatně, je způsobeno útlakem a nespravedlností, které musí čelit."

Reálná zkušenost dává za pravdu spíše realistům a idealistické směry musely pod tlakem inovovat svoje učení, např. instalací pojmu tzv. "zrodu nového člověka", tj. člověka bez historické zátěže okolností, které jej táhnou ke starým, tj. špatným zvykům. Kdo v tom cítí analogii s komunismem, některými novými gender směry, ap., cítí správně. Ovšem i když to vypadá, že politický idealismus se zcela zdiskreditoval, bylo by to zdání z nevědomosti, neboť celá věc je mnohem složitější. I politický realismus má vážné vady na kráse, které idealismus umí řešit lépe, ale to teď nechme stranou.

Hrůzná krása anarchie

Anarchie v čisté podobě je stav bez reálné existence centrálni moci. Podle idealistické koncepce by měl nastat prostor k tvořivé kreativitě a dobrovolné kooperaci - historická zkušenost ovšem dokládá hrůzný opak. K anarchii dochází poměrně krátce a vzácně, je to obvykle okamžik krátkého mezidobí, kdy se zhroutí jedna centrální moc a ještě prostor neopanovala jiná. Mocenské vakuum dává prostor k individuálním činům jednotlivců či jejich malých skupin. Reálná historická zkušenost ukazuje prakticky vždy stejný obraz - bezuzdé loupení, znásilňování, zotročování a vraždění. Silnější jednotlivci se obklopí bojovníky a začnou podmaňovat, loupit a vraždit ty slabší. Proč? Protože i podle Teorie her je pro násilníka výrodnější kořistnit, než mírumilovně kooperovat.

Z hlediska individuální strategie jednotlivce je nejvýhodnější se stát šefem násilné bandy, připadně alespoň členem jeho družiny, než čekat, až se stane obětí. Je hrůzně krasné vraždit a znásilňovat, moci uspokojit každý záchvěv svého pudu, pokud mi nic nebrání jej realizovat a nic nenutí jej kontrolovat. A z opačné strany škály je lepší být alespoň zotročeným poddaným nějakého warlorda/mafiánského bosse, který garantuje alespoň minimální bezpečnost, než být znásilněným a mrtvým. Proto anarchický systém tíhne vzdy tímto směrem. K násilným bandám, které limitují až jiné násilné bandy. K boji násilných band mezi sebou, až jedna z nich převládne a nastolí centrální moc.

Platí, že sebetvrdší diktatura je pro individuální lidi lepší než anarchie. V diktatuře přichází svévole a útisk z jedné strany (diktátora), jednotlivec se podle toho může zařídit, alespoň se orientovat a jednat. V anarchii smrtelná svévole přichází ze všech stran a nahodile. Možnost orientace a postor k jednání je mnohem menší. Anarchie je krvavou karikaturou Svobody - každý může volně dělat, co ho napadne - zejména vůči ostatním. Nikoho nic neomezuje. Místo očekávaného portrétu rajské svobody realita maluje úděsný obraz Pekla.

Od diktatury ke hře na řízenou anarchii

I když je diktatura jistým pokrokem vůči volné anarchii, přesto je nic moc oproti liberální demokracii. Právni stát je pokusem o eliminaci diktátora takovou dělbou moci mezi jednotlivé instituce, aby centrální moc (zamezující anarchii) zůstala zachována, nebyla ovšem už v rukou jednoho gangu. Misto vůle diktátora vládne Zákon, a na jeho tvorbě, výkladu a prosazení se podílí mnoho různých lidí. Není to pořad ideální, ale o mnoho lepší, než to všechno má pod palcem jen jedna parta.
Centrální moc, která vymáhá pravidla hry, se evolucí pod dohledem většiny natolik "zlidštila" a zefektivnila, že si mohla dovolit ten luxus v některých polích ustoupit do pozadí a nechat individuální svévoli jistý prostor v těch momentech, kde vykazovala pro ostatní větší přinos než zkázu - narýsovala hřiště a stanovila taková pravidla, aby hra byla zábavná pro většinu hráčů i diváků. I rozhodčí byl součastí pravidel a hry. Moc zasahovala jen tehdy, kdy nefungoval rozhodčí a hráči začali měnit pravidla hry, např. místo aby obranou protivníka s míčem prokličkovali, vytáhli kvéry a zkoušeli se jí prostřílet. Centrálni moc rýsuje hřiště a stanovuje pravidla, neví však, kdo bude hrát, jaký bude průběh hry, kdo vyhraje. To je model volného (nikoli anarchického) trhu, svobodného uměleckého prostoru, svobodného mediálního prostoru, apod.

Lidé v nich mají jistou možnost volného jednání a kreativity, ovšem v rámci pravidel hry. Je to taková hra na kontrolovanou anarchii, která naštěstí anarchií vůbec není - jakmile na stadionu nebo před konkurenčním podnikem vytáhnou samopal, kdykoli založí web nebo politickou partaj hlásající, že zplynování Židů bylo v pořadku a že by se mělo zopakovat, je to mimo pravidla, zasáhne centrální moc, protože zábavná hra by se změnila v krvavou podívanou.

Nebezpečná iluze

Pokud je centrální moc natolik institucionalizovaná, převedená od formy osobních rozkazů diktátora do formy složité sítě depersonifikovaných pravidel (do jejichž tvorby máme nějakou možnost zasáhnout všichni), intuitivně akceptovaná, všudypřítomná a - kromě několika vizuálně nápadných momentů (typu vládního zákazu ci policejní razie) - stojící decentně v pozadí za oponou, část lidí podléhá iluzi, že je nepotřebná. Že hra setrvačností může pokračovat sama, že všichni mají už dobře zažitá pravidla a "sami by byli proti sobě, kdyby je porušovali". Že nějaká pozitivní anarchie, založená na skutečné absenci moci a dobrém úmyslu účastníků, je možná.

- Zásah proti neonacistickým stránkám vidí jako "zbytečnou buzeraci, omezující svobodu slova, vždyť v USA to taky není zakazané" a předpokládají, že zhroucení Výmarské republiky se již nemůže opakovat, protože lidé jsou poučeni, věří v jejich zdravý úsudek a dobré činy.

- Zásah proti drogovým dealerům vidí jako zbytečnou buzeraci, protože k pandemickému rozšíření závislých a faktickému zhroucení některých měst, jako v americe nedojde, lidé jsou poučeni, věří v jejich zdravý úsudek a dobré činy.

- Snahy o regulaci dezinformací na internetu vidí jako zbytečnou buzeraci, protože k tiché indoktrinaci části populace cizí totalitní velmocí nemůže dojít, protože lidé mají svůj zdravý názor a dělají dobré činy.

Víra, že kyberprostor může být svobodný při absenci jakýchkoli pravidel a moci, která je vynucuje, protože lidé se v něm budou chovat dobře ze své dobré podstaty... je ze stejného soudku, jako názor, že lidé se tak budou chovat na jakémkoli fyzickém místě reálného světa. Je idealistický a jde proti reálné historické zkušenosti.

Pravidla hry znamenají svobodu hráčů

Internet nikdy zcela anarchický nebyl, míra jeho regulace (tj. míra vliv centrální moci) jde ruku v ruce s růstem jeho významu ve společnosti. Když byl pokusnou hračkou mezi univerzitami a znalo jej pár tisíc akademiků a studentů, byl mimo zájem jak byznysu, tak narkotrafikantů, producentů dětské pornografie, teroristů, špinavých diktátorských režimů, nemusela se o něj příliš zajímat ani centrální moc. Je však iluzí, že by tento počáteční stav panenské anarchie bylo možno konzervovat i v situaci miliard denních návštěvníků, kdy kyberprostorem tečou desítky procent HDP a střetávají se největší síly světa.

Jaj, už slyším ty nářky: "On chce regulovat internet! Zavádět cenzuru! Státní dohled!" Ale to všechno již kolem sebe máme a chceme to! Když si objednáme přes internet zboží, a přijde nám zmetek (nebo vůbec nic), chceme mit možnost se bránit. Když o nás někdo absurdně napíše, že zneužíváme malé děti a vykrádáme v kostele kasičky, chceme mít možnost se bránit a docílit, že to stáhne. Pravidla ruku v ruce vznikají spolu s potřebou je mít.

Problém je ten, že ona potřeba pravidla zpravidla předchází, že se nejdřive stane několik malérů, a až následně vzniknou pravidla, která jim mají v budoucnu zabraňovat.

Chybí "velký malér"

Co se týče dezinformací, šířících cizí nepřatelskou mocností za účelem získání vlastního vlivu nad daným teritoriem, chybí aktuální precedens "velkého maléru", který by byl pro širokou veřejnost jasně srozumitelným odstrašujícím příkladem typu zkušenosti s nacismem či komunismem. V daleké minulosti byla nepřátelská propaganda vždy zakázaná a cizí agitátoři z krčem a náměstí krutě stíháni. Ale to je příliš dávno, nyní je vědecky sofistikovaná propaganda těžko odlišitelná od běžných názorových proudů, vlastně se cíleně snaží za ně maskovat.
Ovlivnění prezidentských voleb v USA a referenda o brexitu byly příliš slabými výstřely, čeká se proto na precedens mnohem větší a bolestivější, aby jej širši veřejnost zaregistrovala a začala vyžadovat vznik pravidel, zamezujících agresivní ideologické nájezdy cizích diktatur do vlastního kyberprostoru.)

Vyhrávat podle správných, nikoliv špatných pravidel

Dostáváme se zde k typu regulací - ony cizí diktatury - mluvíme především o Rusku a Číně - totiž vlastní kyberprostor mají velmi dobře chráněný. Západ by to samé, co dělají ony, těžko mohl u nich doma dělat, i kdyby chtěl. Sám se však doststečně nechrání - chybí mu jednak díky chybějícímu "velkému maléru" vůle, a jednak neví přesně jak.

Čína i Rusko chrání svůj kyberprostor tak, že jej oddělili od zbytku světa státem kontrolovaným firewallem, plus kontrolují domácí účastníky sérií gumových šikanózních zákonů. Výsledkem je téměř absolutní kontrola nad tím, co se u nich na Síti děje, včerně možnosti eliminovat to, co se jim nelíbí. Dosahují výsledku efektivně, ale špinavými prostředky.

To je pro Západ z priniciálních důvodů nepřijatelné a nemožné. Neznamená to ovšem, že je bezbranný nebo že si může dovolit nedělat nic. Rusko se chová v kyberprostoru jako svévolný násilnický warlord s tlupou ozbrojenců v anarchickém prostoru. Pořadá nájezdy a drancuje kořist, kde se mu zamane, protože kyberprostor v tomto směru anarchický ještě je. Tu v USA, tu v Británii nebo Čechách... pravidla existují třeba v připadě plateb u e-commerce, ovšem v oblasti politických dezinformací je internet čirou syrovou divočinou s právem agresivnějšiho.

Jak by tato demokratická pravidla, chránící náš kyberprostor před divokými maskovanými nájezdy, měla vypadat, to detailně samozřejmě nevím. Vodítkem mohou být třeba pravidla běžného mediálního trhu, prověřená minimálně sto lety. Každé noviny musely být formálně registrovaným neanonymním subjektem, nesoucí právní zodpovědnost. Novináři zde v Itálii museli mít koncesi od syndikátu novinářů.

Zahraniční noviny, aby mohly být distribuovány na domáci půdě, museli splňovat také jisté fomální požadavky, jako domácí tituly. Atd. Všechna tato pravidla hry na Západě platí po desetiletí a nikdo nekřičí, že zde není svoboda slova, naopak - mediální prostor Západu byl od války dáván za vzor liberální svobody slova po zbytek světa.

Do jeho kyberprostoru musí dřive či později dojít něco obdobného. Budou to pravidla hry, nikoli autoritářská svévole ruského či činského střihu. Pravidla hry, které na rozdíl od anarchistické iluze zajistí reálnou svobodu slova a naplní obsah sloganu "svobodný internet".

Lze jen doufat, že onen "velký malér", který to odstartuje, nebude muset být fatální a na dlouhé generace. Že za "svobodný internet" nebudeme muset zaplatit stejnou cenu, jako v minulosti za svobodou společnost.
1
Vytisknout
6396

Diskuse

Obsah vydání | 6. 5. 2020