Záchranná brzda

30. 4. 2020 / Beno Trávníček

Fakt nejsem člověk, kterej by kňochtal. Tedy jen holé konstatování: ještě loni z jara mi spousta lidí říkalo na tvrzení, že lesy na Vysočině sežere kůrovec, že prudím a panikařím. A na názor, že je potřeba začít dramaticky chránit krajinu hlavně kvůli vodě, si radši rovnou šli po svých. I lidé vzdělaní. Ale to vlastně není překvapení, protože to tak bylo průběžně v různých vlnách už od roku 1981, kdy mi jedna kamarádka ze Šumavy prvně půjčila "NIKU". Ale čest a sláva výjimkám, kterých taky není úplně málo (čau lidi:-).
Co se týká řidičů našeho života - jediná politická generace, která měla fakt tah branku, byli lidé kolem Josefa Vavrouška. V roce 1991 vypadl z legislativy zásadní balík prvních environmentálních zákonů (výjimkou bylo vodní právo, které už i v té době samozřejmě muselo fungovat) - například v zákoně o ovzduší bylo řečeno, že do roku 1998 budou "vyčištěny" fabrické komíny / nebo státní klíčník fabriky zamkne - což se i stalo. Bohužel J. V. se ztratil kdesi v Roháčích. Od té doby přemýšlím, jestli to byla náhoda. Pak už spíš jen potácení se kolem vřící kaše s pár dobrými výjimkami jako třeba systémové kotlíkové dotace či zelená úsporám. Čirá nula = ochrana krajiny - půdy - vody.

Teď tu máme sucho (prý nejhorší za 500 let), generální virový atak, hrozbu finanční krize... Ale mnozí politici si dál blábolí to své s ješitným přesvědčením, že k věci. Jeden zážitek z minulého týdne (TV) kdy na otázku co uděláme s tím suchem jeden současný a jeden nedávno minulý ministr stejného rezortu sobě zanotovali, že nejdůležitější je dát víc peněz zemědělcům (zajímalo by mě, co si o takové moudrosti myslí "matka příroda"). Je to skoro tak chytré, jako názor, že nedostatek pitné vody vyřešíme vrtáním více a hlubších vrtů.

Říkal jsem si, že k tomu musím něco napsat, ale proč vlastně?

Jak uprostřed mraveniště, jako konfekční mravenec, vysvětlovat, že mraveniště ale fakt ani náhodou není středem vesmíru, ani lesa a dokonce ani paseky? Nebo kobylkám, že když si sežerou všechen pažit, budou mít nic. Jediná schůdná cesta asi opravdu může být jen přes osvícené učitele základek, kteří naučí děti ve věku ohebném, co to konkrétně znamená žít v souladu s přírodními zákony.

Jak se ukázalo díky koroňákovi, učitelé jsou schopni i lecčehos nečekaně pozitivního - co tedy pokračovat promyšlenou environmentální a ekologickou naukou se zapojením vlastních osobnostních příkladů?

Zlomit v sobě ješitnost, panovačnost, nepokoru, neskromnost - bojujeme s tím všichni - jeden tak jiný jinak.

Ale možná! Je tu ještě jeden mohutný stimul, který by mohl vést k procitnutí veřejnosti - pitná voda pro Prahu. Představte si teoretickou situaci, kdy vody bude opravdu kritický nedostatek. Kdo bude mít přednostní právo třeba na vodu ze Želivky? Místní? Přespolní? Já odpověď samozřejmě neznám, ale řešení může být docela slušným dobrodružstvím.

Ještě k tomu koroňákovi - vlastně nám na stříbrném talíři nabídl dobré řešení - pozitivní synergii. V rámci něho pokleslo lidské honění se za něčím o desítky procent. V lecčems dokonce na polovinu, čtvrtinu (míjím diskusi proč). Až budeme tedy akcelerovat zpět k všeobecnému konzumnímu a globalizovanému 100 % shonu a běsu s vizí růstu o další procenta, co zastavit třeba na devadesáti?

Představte si to - o 10 % méně kamionů na silnicích, o 10 % méně všech emisí, o 10 % méně nákupů, o 10 % méně odpadu, o 10 % méně náročná dovolená, o 10 % méně "děr v atmosféře" od letadel.

A naopak třeba o 10 % více klidu, pohody, času pro rodinu a o 10 % méně výdajů na zdravotnictví, zejména u civilizačních chorob majících původ ve stresu.

Pokud hodláme setrvat v děsu a běsu minulých dekád a ještě se snažit, aby v čase rostl, ani s 40letou zkušeností nemám vlastně dobrou radu.

Ale! Dokázali jsme na sebe myslet se šitím roušek - věnovat si je, myslet na druhého. Je tak strašný problém myslet podobně na druhého i svým environmentálním přístupem - přát mu zdravé životní prostředí? Tedy vzájemně si darovat zdravé životní prostředí?
0
Vytisknout
3693

Diskuse

Obsah vydání | 7. 5. 2020