O konzervativních pokrokářích, aneb To jsou paradoxy!

24. 4. 2020 / Karel Dolejší

Neúspěšné tažení seniorních politiků typu Corbyna či Sanderse za "obnovu západní levice" odkrývá jedno nepříjemné tajemství, jehož by se levičáci rádi zbavili. Tímto tajemstvím je, že "levicovost" se dnes zpravidla sama opírá o ještě mnohem "usedlejší" a konzervativnější mentální výbavu, než s jakou pracují typičtí konzervativci přiznávající barvu. Na jedné straně jsme měli explicitní konzervativce jako Roger Scruton přicházející s tezí, že by skutečný konzervativec mohl a měl s užitkem čísti Marxe; na druhé máme konzervativce na zapřenou, konzervativce "dialektické", sahající pro svůj ideál mnohem dále do minulosti než otevřené konzervy ve stylu Klause staršího.

Corbynisté v Británii programově prosazovali návrat ke znárodňování dokonce i tam, kde jim ekonomické analýzy jednoznačně ukázaly, že jde o projekt nereálný. A Sanders v USA se oháněl evropským sociálním státem i přesto, že racionálně musí dávno znát důvody, proč se jej v podmínkách americké společnosti a politiky nikdy nepodařilo v plné míře prosadit. Pochopit takové bezmezné zaujetí pro obnovu fiktivního statu quo ante ovšem lze poměrně snadno, jakmile jen přestanete bezdůvodně předpokládat, že znárodňování či přerozdělování bohatství představují prostředky, které měly posloužit splnění nějakých konkrétních současných cílů. Tak tomu pochopitelně není: V srdcích a myslích voličů stižených ideologickou nostalgií, která ve sféře předpolitiky představuje základní živnou půdu každého konzervatismu, sledujeme v prvé řadě kult intimní vazby s "kdysi" celebrující i banální příznaky minulého jakožto předzvěst a "důkaz" vytouženého návratu "zlatého věku".

Podívejme se nyní do ČR, kde existuje paradoxní a velmi zajímavá vazba mezi oligarchickým miliardářem ve Strakovce a nadějemi na "obnovu levice", prý díky němu zbavené "neoliberální ortodoxie". Ve skutečnosti autoritářský a paternalistický přístup vládního ANO vedl na prvním místě k definitivnímu přetažení údajně "levicových" voličů KSČ(M) a ČSSD na platformu mnohem otevřeněji ukazující zpět.

Andrej Babiš je ve všem všudy daleko spíše sám produktem starého režimu, než nějakým představitelem toho polistopadového. Počínaje skandálním a jinde ve světě nemyslitelným likvidačním postojem k malému a střednímu podnikání, v němž se zřetelně odráží unikátní československá komunistická zkušenost (živnostníky tak dokonale nezlikvidovali ani v příkladně stalinistické DDR, takže dokonce ani mezi Ossies o nich politikům nelze hovořit s takovou směsí pohrdání a špatně skrývané nenávisti, jakou sledujeme právě u Babiše: "Malé a střední podniky – to jsou klišé a kecy. My potřebujeme podporovat velký průmysl, který tu má tradici. Že pomáháte zakládat inovátorské firmy, to je super, ale je to na prd" ZDE), přes typicky komunistické obojaké zacházení se soukromým a státním majetkem (mezi nimiž se samozřejmě ani dost málo nerozlišuje), oslavování normalizační estrády, politickou českoslovenštinu a více než jakešovské intelektuální "kvality" projevů až po otevřenou rehabilitaci starorežimního ptydepe ("zrušuji"), Babiš sám reprezentuje především koagulaci archaických příznaků slibujících věřícím návrat nazpět před listopad 1989 - v té míře, v níž je za změněných podmínek po třiceti letech politické svobody vůbec možný.

Ideálem pokrokářů bývaly kdysi radikální přetvoření společnosti a radikální rozchod s minulostí. V jejich představě toho, co "nevyhnutelně" přichází, kmitaly všechny naděje moderny s jejím kultem nesrovnatelné novosti a změny. S postupným úpadkem myšlenky pokroku ZDE stále zřetelněji sledujeme návrat ke středověké představě obnovy "zlatého věku", stavu před pádem do každodenní pragmatické politiky vynucující si na prvním místě věcná a účelná řešení aktuálních problémů.

Britská ani americká levice ovšem na vlně nostalgického populismu - v průvodu s portréty "starých pokrokářů" slibujících radikální návrat do minulosti - příliš daleko nedošla.

Budiž to poučením i pro ty, kdo fakticky vsadili na alianci s babišistickým establishmentem.

Až totiž restaurativní režim začne upevňovat obnovovaný mocenský monopol, právě oni budou z veřejného života odstraněni mezi prvními.

0
Vytisknout
3960

Diskuse

Obsah vydání | 28. 4. 2020