Monitor Jana Paula: Co je normální? Aneb může být ještě lépe, než je právě teď?

24. 4. 2020 / Jan Paul

Ilustrace: Jan Paul, koláž z cyklu "Příběh koncentrované banality"  (2002) 

Mnozí, včetně různých odborníků, naléhavě volají po návratu k normálu, k normálnímu způsobu života, k tomu, co bylo před vyhlášením nouzového stavu. Nabízí se ale otázka, co bylo vlastně normální, co bylo tou normalitou, nyní opět toužebně očekávanou? Byla to jen možnost navštívit své blízké v nemocnici, jít zase mezi lidi, posedět v restauraci, navštívit kino, anebo cestovat? Bylo normalitou jen vydělávání peněz a jejich zábavné utrácení? Věc má vždy rub a líc. Ano, není normální, aby závažná onemocnění musela čekat na to, až se zruší epidemiologická opatření, na druhou stranu nikdo nemohl v březnu přesně vědět, do jaké situace se Česká republika může dostat.
 

Nemám rád kýčovitost, a koronavirový kýč bohužel provází i naši současnost. Na jedné straně potenciálně onkologicky nemocný pacient skrývající obavy v ústraní domova, na straně druhé dojemné záběry, kterak stateční zdravotníci (v žádném případě nechci jejich práci zlehčovat) soucitně komunikují s chrchlajícím pacientem na jednotce intenzivní péče. Co na tom, že třeba na rozdíl od toho prvního neudělal pro své zdraví nic. Lidé mají kýč rádi, a média ráda kýčovitost lidem zprostředkují. Vždyť vedeme nyní boj nejen s virem, ale dlouhodobě i o sledovanost, a někteří v první linii, a opět se nechci vysmívat, jen hledat nějakou rovnováhu mezi absurditou, a normalitou, mezi skutečností a tím, jak je vnímána a reflektována.

Jenomže absurdita je stará jako lidstvo samo, a v současném světě se možná ještě více normalizovala. Často přemýšlím o tom, co si současný člověk vlastně o svém životě myslí. Mám pocit, že v prvé řadě to, že nikdy neumře, že svět tu je především pro něj, a kolem něho že se točí. Adolescentní úvahy se pevně ukotvily v myslích dospělých jedinců, děti plodí děti. Ekonomicko-politický establishment posiluje sebestřednost a pocit věčného mládí bez stáří a smrti. Když to chceš, můžeš to mít! Je to normální? Pochybuji, ale funguje to, lidé si na novou ideologii zvykli. Prioritou je trvale udržitelný rozvoj. Tzv. Římský klub to kdysi myslel dobře, politici, slibující skvělou budoucnost, z toho udělali volební nástroj.

Nemyslím si, že jenom Covid 19 nám nastavil zrcadlo. Zrcadla, v kterých se společnost a lidé mohli spatřit, tu byla již před ním, jsou tu vlastně stále, to jen akutní panika strachu ovládla globální svět. Už to není někde v jakémsi Wu-chanu, kde se dějí podivné věci, ale přímo zde a tady, v přímém přenosu, v té horší verzi pár set kilometrů odsud. Je to normální? Je normální direktivně omezovat lidské svobody kvůli něčemu, co prý může být jen o něco horší chřipkou? A neomezili lidé svoje svobody sami už tím, že zcela otrocky přijímají iluze stále skvělé budoucnosti a prosperity? Že naivně doufají, že oni jsou stále tvůrci světa, protože Bůh je nějaká imaginární entita někde v neznámu?

 Odborníci apelují na to, že v nynějším nouzovém stavu roste domácí násilí, deprese, frustrace a jiné negativní jevy související s tím, že současný člověk nedovede dlouho žít nesvobodně v restriktivních opatřeních. Není to ale také tak, že člověk nedovede žít nejen sám se sebou, ale i se svými blízkými? Se svým partnerem či partnerkou nebo s dětmi, s kterými musí být najednou mnohem delší dobu, než jak měl ve zvyku? Neukazuje to také, že se někde stala chyba ve vztazích mezi nejbližšími mnohem dřív, než se objevil Covid 19? Kdysi stačil obyčejný selský rozum k tomu, aby člověk pochopil, co se děje, co je normální a co ne, dnes je třeba na všechno zavádět tzv. výzkum, pochopitelně že za státní peníze.

 Cokoliv je možné zpeněžit, kdejakou hloupost a trivialitu je dnes nutné podrobit zkoumání, přičemž tato anormalita zcela znormálněla. Chápu ty, kteří nemají sympatie k autoritářství a k omezování svobod člověka, avšak jak známo, svoboda člověka není určena jen objektivními skutečnostmi danými zvenčí, ale spočívá i ve vnitřní kázni, v odpovědnosti za své konání vůči druhým lidem, ve schopnosti přijmout omezení pozitivně, tvořivým způsobem. Svoboda je stav duše, nikoliv možnosti těla, a proto je nezničitelná. To, co se zdá být ve světě pro někoho normální, může být pro druhého pouhá banalita. Vždycky bude záležet na tom, jaký obsahem slovo normalita společnost naplní, jinak zůstane pouhým abstraktním pojmem.

 Nebylo normalitou, po které se dnes volá, také to, že člověk se ne vždy chová k druhým dobře? Je normální, aby několik jedinců vlastnilo nezměrné bohatství světa, a na jiných jeho místech umírali lidé hlady? Je normální, aby lidé bezdůvodně zabíjeli nejen sami sebe, ale aby mohli bez úhony zabíjet i své nenarozené potomky? Všichni vědí, že člověk se chová také nelidsky, a za své konání si údajně nezaslouží nic dobrého. Jenomže to není můj životní postoj, zmiňuji odvrácenou tvář člověka jen proto, abych vyvážil jeho idealizaci. Jako lidé chybujeme, avšak neměli bychom si nadále namlouvat, že jsme tvůrci světa, že můžeme všechno, protože člověk bez víry v to, co ho přesahuje, je na cestě k šílenství.

 

 

2
Vytisknout
4157

Diskuse

Obsah vydání | 28. 4. 2020