O politice šoku a hrůzy

27. 4. 2020 / Karel Dolejší

V roce 2016 nemalý počet zejména voličů Republikánské strany ovlivnila masově šířená konspirační teorie navazující na s Kremlem koordinované aktivity organizace WikiLeaks. Podle této poudačky kandidátka Hillary Clintonová měla být namočena do obchodování se sexem nezletilých v síti pizzerií a restaurantů ZDE. - Voliči Bernieho Sanderse a dalších levicových radikálů z okrajů Demokratické strany zase v nemalých počtech slyšeli na varování, že "Killary" je údajně součástí spiknutí globálních elit a v případě zvolení vyvolá 3. světovou válku ZDE.

Je svým způsobem pochopitelné, že než by se volič smířil s podlým zločincem v Bílém domě, nebo než by se odevzdaně připravil na konec světa v jaderné apokalypse, raději zvolí prezidentem absolutně nekompetentního sebestředného žvanila jménem Donald Trump.

Čím více se volič nechá vyděsit a znechutit dezinformačními kampaněmi pomlouvajícími "tradiční" kandidáty, tím snadněji pak také slevuje z nároků, které v minulosti automaticky kladl na své politické představitele. Ve srovnání s údajným akutním nebezpečím se mu zavedená pravidla slušného chování jeví jen jako něco druhořadého, dokonce snad jako pouhý kapric ZDE.

V ČR to s vyplašenými voliči není od USA příliš odlišné. Velká část si jich nechala snadno nabulíkovat, že jsou prý smrtelně ohroženi islámem/uprchlíky (s údajným plánem "nahradit původní obyvatelstvo"), aby pak hlasovala pro autoritářské politiky slibující ochranu před imaginárním nebezpečím. A tím spíše to platí ve chvíli, kdy se objevilo ohrožení skutečné - koronavirová pandemie - načež vláda zavedla masivní omezení osobní svobody a svobody pohybu, aniž připravila rozumnou strategii, kudy z takových opatření posléze zase ven. Vystrašení občané se snadno smíří takřka se vším, jen když získají alespoň na chvíli pocit bezpečí. Všechny ostatní ohledy jdou momentálně stranou, dokud...

Neexistuje ovšem nic falešnějšího než zobecnit z netypické situace na politiku vůbec a tvrdit, že voličům v demokraciích "vlastně nikdy nevadilo", pokud politici porušovali pravidla politické kultury, zákony a ústavu. Důkazů svědčících jednoznačně proti takovým závěrům je až nad hlavu, počínaje aférou Watergate, přes rezignaci německého kancléře Williho Brandta po odhalení agenta Stasi v jeho bezprostřední blízkosti, konec Roberta Fica na Slovensku po vraždě novináře Jána Kuciaka - a konče dubnovou rezignací tureckého ministra vnitra Süleymana Soylu, poté co "přešponoval" bezpečnostní opatření zavedená kvůli pandemii COVID-19. Voliči rozhodně nejsou a priori slepí a lhostejní k přešlapům politické třídy. Existují však mimořádné situace a degenerovaná politická kultura, které dokážou způsobit, že dosud samozřejmé požadavky kladené na politické představitele jsou odstaveny na vedlejší kolej.

Politika šoku a hrůzy dočasně mění perspektivu voličů i jejich priority. Tam kde si dosud přáli vidět relativně slušného a kultivovaného politického představitele řekněme typu kanadského premiéra Justina Trudeaua nebo novozélandské premiérky Jacindy Ardernové, mohou najednou souhlasit s instalováním sprostých a nabubřelých autoritářů, jestliže se nechají přesvědčit, že právě to je nutně zapotřebí ke zvládnutí imaginární či skutečné akutní krize.

Vposledku je tomu ovšem tak, že čím větší občanskou odvahou se voliči v průměru vyznačují, tím méně jsou náchylní nechat se účelově děsit a smířit se pak s úpadkem standardů politické kultury kamsi hluboko pod bod mrazu.

Naopak, čím více bývá mezi voliči zbabělců ochotných nechat se vyděsit absurdními nesmysly, tím snadnější práci mívají uzurpátoři a diktátoři pracující s vyvoláváním děsů a obrazem účelově zkonstruovaného nepřítele.

Až donedávna tomu bylo tak, že fenomén cynického ohýbání pravidel s cílem udržet se u moci za každou cenu znali takřka výhradně v rozvojových zemích, kde pro něj také vynalezli speciální termín: Continuismo, tj. bezskrupulózní snaha pokračovat ve funkci za každou cenu.

Uvidíme, zda se američtí voliči dokáží v závěru roku konečně Trumpa zbavit, když k tomu nedošlo ani po odhalení více než ochotné spolupráce jeho kampaně s Putinovým režimem. (Vyšetřování neprokázalo konkrétní trestný čin, nicméně ukázalo velmi širokou spolupráci Trumpovy kampaně s Kremlem a jeho prostředníky ve snaze podkopat prezidentskou kandidaturu Hillary Clintonové.)

V takovém případě by se politika šoku a hrůzy přinejmenším v anglosaském světě mohla opět odebrat do historických archívů, kam patří, a voliči by rychle oprášili svá očekávání v oblasti politické kultury, která byla dočasně suspendována.

Zda a kdy k něčemu podobnému dojde i v Česku, kde se teď tolik lidí doslova zálibně rochní v cynismu, zvůli a neonormalizačním politickém prasáctví, to je ovšem mnohem zapeklitější otázka.

0
Vytisknout
4022

Diskuse

Obsah vydání | 5. 5. 2020