Kterak pandemie zastihla česká média v nedbalkách

23. 4. 2020 / Daniel Veselý

Nikdy jsem neměl velké mínění o tuzemských sdělovacích prostředcích, ať už soukromých či veřejnoprávních. Polistopadovou mediální scénu bych charakterizoval jako myslivecký rajon sametových vítězů, kteří si dlouhá léta žárlivě střežili své dobyté teritorium, aniž by pustili ke slovu kohokoliv, kdo jakkoli narušoval zdánlivou politickou a ekonomickou idylu České republiky. Západní společenství – zejména Spojené státy, Velká Británie a Německo – se stalo vzorem veškerého našeho konání, a zcela zjevné paradoxy, zejména implementace na Západě zdiskreditované ekonomické doktríny, byly zameteny pod koberec. A disent jako by najednou přestal existovat.

Teprve až v letech, jež následovaly po globální finanční krizi – kdy vnímavější jedinci pracující v mediálním mainstreamu začali tušit, že i bezchybný západní svět má svá negativa – začal být veřejný diskurz bohatší o zdánlivě heretické postoje. Dokonce i v kamenných pražských médiích začali privilegovaní šéfredaktoři a editoři volky nevolky akceptovat žitou realitu pražského podzámčí a především zbytku republiky, třebaže kvalitní mravenčí práci odváděli hlavně novináři a novinářky, mnohdy sami pracující za směšnou mzdu.

I když se do hledáčku veřejnoprávních médií i zoligarchizovaného tisku v menší či větší míře dostala taková témata, jako je bezdomovectví, parazitický exekuční byznys, pracující chudoba, zločinné výboje Spojených států a jejich spojenců včetně ČR či klimatické změny (či přesněji řečeno postupný klimatický rozvrat), stále drtivě převládal kánon, že žijeme v nejlepším z možných světů.

Ideologicky zatížení novináři, komentátoři a analytikové okupující tuzemský mediální diskurz jsou až komicky neinformovaní, co se globálních témat týče; avšak tato intelektuální pustota se ve velkém projevuje až nyní, kdy ve světě zuří pandemie. Globální problém lze však jen stěží analyzovat provinční českou optikou. Koronavirová krize totiž zcela bezostyšně obnažuje hluboké systémové problémy západních zemí. Země jako USA, Velká Británie, Francie, Španělsko, Itálie, Belgie, Nizozemí, Švédsko, ale i Německo podle dostupných údajů epidemii zvládají ještě hůře než jejich chudší příbuzní ve východní Evropě – o zemích jihovýchodní Asie a Číně nemluvě.

Poctivý novinář či reportér by si začal klást nepříjemné otázky: Jak je možné, že státy, které jsme tak slepě obdivovali a dávali našim čtenářům a divákům za vzor, nyní tak krutě selhávají? Nestojí snad za šokující nepřipraveností USA a Velké Británie neoliberální mutace kapitalismu, tedy ekonomická doktrína, na jejímž velebení jsme postavili své oslnivé kariéry? Místo toho se s úzkostí v srdcích patrně ptají sami sebe: Co by na to asi řekl Václav Havel? Nu, pravděpodobně by neřekl vůbec nic, protože Havel-prezident spoustě palčivých světových bolístek jednoduše nerozuměl, ani když byl v rozpuku sil – jinak by neochvějně nestál po boku agresivní supervelmoci napadající jednu zemi za druhou.

A proto jako modelový příklad vyzvedávají alespoň stroze a racionálně jednající Německo – třebaže je autoritářská Čína v boji s epidemií daleko úspěšnější, vezmeme-li v úvahu počet zesnulých na hlavu (a to i v případě, že by v epicentru epidemie ve Wu-chanu Covidu-19 podlehlo více než 40 tisíc lidí, jak bez důkazů tvrdí americké zpravodajské služby, jež jsou asi tak důvěryhodné jako samotný Peking).

Bezradnost a tápání českých sdělovacích prostředků výstižně ilustruje posedlost Čínou a Světovou zdravotnickou organizací – a zároveň mlčení či bagatelizace otřesných kiksů Spojených států a Velké Británie. Je ale celkem pochopitelné, že se rozboru těchto nepříjemných skutečností čeští novinářští „boomeři“ obávají jako čert kříže, když celý svůj profesní život zasvětili barvitému líčení „majáku svobody“ a „starého dobrého Albionu“.

Jenže tyto dvě země se propadají i v tom, co je srdcím českých novinářů nejbližší (alespoň se tak navenek tváří), to jest ve svobodě tisku. Zatímco Velká Británie se na žebříčku Reportérů bez hranic za rok 2020 umístila na 35. místě, USA klesly až na 45. místo. Česká republika je přesně uprostřed – na 40. příčce. Dokonce i Namibie nebo Ghana jsou v tomto ohledu civilizovanějšími zeměmi než USA, Velká Británie a Česká republika.

A já se s vážnou tváří ptám: Jak dlouho ještě budou tito neinformovaní dinosauři kontaminovat veřejnou debatu? Odpověď asi všichni známe, takže navrhuji, nechť ti, kdo hladoví po relevantních informacích, bojkotují český mediální mainstream, a nechť podporují nezávislá média. Koneckonců tento trend je nyní čím dál tím více patrný i ve Spojených státech a Velké Británii.

Čeští novináři středního proudu totiž nemohou a ani nedokážou pochopit, co vše je nyní v sázce; to, že koronavirová krize je pravděpodobně posledním varovně vztyčeným prstem, neboť takhle už to dál nejde. Svět čelí pozvolnému klimatickému rozvratu, který ostatně můžeme pozorovat i v české kotlině. Je proto životně důležité, aby byla od základů transformována globální ekonomika, jež je stejně jen absurdní Potěmkinovou vesnicí. V opačném případě hrozí zánik lidské civilizace. Totéž platí pro děsivý přízrak jaderné apokalypsy, o němž se hovoří maximálně tak v akademických kruzích. K tomu je však zapotřebí, aby fungovaly základní demokratické mechanismy, což, jak moc dobře víme, není – a v brzké době ani nebude – na pořadu dne.

 

 

 

 

 

 

1
Vytisknout
6955

Diskuse

Obsah vydání | 28. 4. 2020