Může být rasismus rovněž naruby?

24. 6. 2020 / Miloš Dokulil

 


Poslední dobou došlo zase k řadě projevů vnímaných jako „rasistické“ a tlumočených zvláště prostřednictvím jistých politováníhodných případů z USA. Zpravidla jde v těch posledních aktivitách o nepřiměřený postup policie někde „na veřejnosti“ vůči černochům, končící navíc jejich smrtí. To pochopitelně často vyprovokovává okamžitou reakci lidí tmavé pleti, vyúsťující posléze v různé násilné davově promítnuté činy, včetně žhářství, demolice zaparkovaných aut, anebo vykrádání zboží v obchodech.

 

Pokud jde o tu „americkou“ zkušenost, ta má své historicky hluboké kořeny. Po objevení Ameriky poměrně rychle došlo k zdecimování tamního „domorodého“ obyvatelstva a bílým osadníkům chyběla pracovní síla k obdělávání jejich farem. Došlo k dovozu černých „otroků“ z Afriky. Z různých koloniálně angažovaných zemí. Otrokáři nebrali žádné ohledy jak při získávání „černé pracovní síly“ a při riskantním jejím převozu přes oceán, tak při jejím nasazení do práce na farmách. (O vysoké úmrtnosti černochů v těchto procesech by se daly stále psát velmi smutné příběhy.) Pokud jde o nynější USA, na jejich tehdejším území zhruba před půl druhým stoletím posléze došlo k občanské válce (18611865), která byla zároveň konfrontací mezi severními státy „Unie“ (usilujícími mj. o větší centralismus) a jižními státy „Konfederace“ (výrazně opřenými o otrokářsky založené zemědělství). Mít černou pleť znamenalo i po válce „Severu proti Jihu“ být sociálně, ekonomicky i kulturně v nejhůře prosperující vrstvě obyvatel. Protože „Sever“ poskytoval lepší podmínky k životu než „Jih“, docházelo a stále dochází k transferu černochů na sever.

(Jen letmo uvažme, že bez přijatelného výchozího materiálního zajištění nelze počítat se získáním přiměřené gramotnosti k uplatnění pro kvalifikovanější práci a lepší její ocenění. Ten začarovaný kruh se opakuje. A pokud více dětí posléze přežívá do dospělosti, přibývá lidí bez uspokojivého zakotvení ve společnosti. Vyšší procento obyvatel žije nakonec ve městech; i s ohledem na schůdnější možnosti aspoň provizorního uplatnění pro ty nekvalifikované. Vznikají ovšem ghetta. A ženy v nich žijí v horších podmínkách než muži. Mysleme teď též na barvu pleti…)

Nechci teď jmenovitě citovat dvě nedávná úmrtí z USA, která se stala symbolem jakoby jen rasové „zvůle zasahujících bílých policistů proti černým provinilcům“. (Učinil jsem tak v BL z 11. 6. 2020: Zlatou rakev mučedníkovi policejní zvůle? + z 16. 6. 2020: Odlišné jeviště, podobný scénář, a v té nečekané repríze opět smrt .)

V tom dalším „mezičase“ jsem totiž měl možnost seznámit se s celou sérií nemálo potenciálně možná taky šokujících obrázků dokladujících jakoby „potřebu bílé rasy pokořit se před černou rasou“… když na běloších teď lpí ta nedávno prolitá černošská krev. Nemíním na ty obrázky poslat teď odkaz (nejde tu ovšem o „embargo“!). Samozřejmě že nelze vyloučit předběžně navozenou motivaci k tomu, nač potom byla stisknuta spoušť. V odpovídajícím duchu stylizované „atmosféře“ se občas „dějí věci“ (k nimž by jinak stěží došlo!).

K těm zrovna citovaným záběrům: běloši, vesměs poklekající, naznačují líbání přední části lýtek nebo dokonce hřbetu chodidel nohou nějakých černochů obnažujících své nohavice. Jako kdyby takto byla symbolicky smývána krev těch nedávných černošských obětí policejní zvůle. Nemohu to vědět, ale nenapadá mě, že by podobné představení mohlo vzniknout ze spontánní potřeby. Doprovodně z těch scének na mě čišelo, jako kdyby jejich nějaký „organizátor“ chtěl sebemrskačsky prostřednictvím jiných subjektů sdělit, že vůči sobě vzájemně – my běloši spolu s černochy – musíme být více ve střehu, už pro ty různé rozdíly, které jsou mezi námi zjevné.

Ne že bychom konečně neměli vzájemně respektovat rovnost všech ras (což oboustranně není zrovna úkol jednoduchý). A ne že by automaticky zanikly kulturní a civilizační předěly vzniklé historicky. Jejich překonání nelze navodit ani žádnými halasnými demonstracemi po ulicích a náměstích, ani ostentativním předváděním „pokory“. Bez vzájemné potřeby být spolupracujícími občany a bez konkrétního oboustranně angažovaného překlenování stávajících sociálních a kulturních překážek té náročné výzvě dostát nemůžeme!









0
Vytisknout
2567

Diskuse

Obsah vydání | 30. 6. 2020