Mýtus "politické korektnosti" a postkomunismus

17. 9. 2015 / Karel Dolejší

Propaganda ultrapravicových a populistických stran se vždy vymezuje na prvním místě proti "politické korektnosti". Většina kritiků v postkomunistickém prostoru se ovšem nenamáhá předmět jakkoliv definovat a záměrně kalkuluje s tím, že si každý zájemce dosadí vlastní intuitivní definici. Proti mlhavému protivníku se potom staví "demokracie" chápaná jako neomezená vláda etnicky homogenního průměru. Průměrní, kterých je v každé společnosti většina, by neměli být omezováni ve svých projevech (přinejmenším verbálního) nepřátelství vůči menšinám, tvrdí se. Protože to je "nedemokratické" a porušuje to "svobodu slova", slyšíme od ultrapravičáků a populistů.

Tím, jak volně zachází se strašákem "politické korektnosti", se jeho uživatelé vyhýbají potřebě hovořit o tom, co vlastně přesně chtějí odstranit. Jenže nejde o žádný detail. Princip ochrany menšin není nedávným výmyslem akademických bojovníků za politickou korektnost, jak se snaží populisté sugerovat. Byl v poválečném období do ústav západních demokratických států zaveden v reakci na to, co se dělo v německé Výmarské republice, kde tento princip nefungoval a skončilo se u nacismu. Takže pokud někdo tvrdí, že stíhat projevy nenávisti nebo dokonce výzvy k násilí vůči menšině je "politicky korektní výmysl", krmí vás vlastním výmyslem, jen "politicky nekorektním". Snaha zrušit princip ochrany menšin a nastolit ničím neomezovanou vládu většiny není v rozporu jen s faktickým stavem západních společností v roce 1990 nebo 2015, ale zrovna tak odporuje ústavním principům západních demokracií řekněme v roce 1970.

Když se tvrdí, že "liberalismus neexistuje, protože už máme jen neoliberalismus", jak často můžete slyšet z radikální levice, je to výrazem oné typické lehkomyslnosti a bezstarostnosti, s jakou se z této strany napadá status quo, aniž by se vynakládala dostatečná snaha porozumět a spravedlivě ocenit. Ultrapravice ale nebojuje výhradně proti "neoliberalismu", ale také proti "samozřejmým" liberálním základům západního politického řádu. Ochrana menšin je totiž jen odvozenou aplikací hlavní liberální zásady, podle níž každá moc má být omezena a nesmí se stát absolutní. A to se v plné míře vztahuje také na moc většiny. Také té se nejúčinnějším systémem brzd, jaký je v právním státě přípustný, ústavou a ústavními zákony, brání, aby si stát zařídila neomezeně podle svých představ, na úkor utlačovaných.

Moderní demokratický právní stát se již v ústavních principech platných řekněme v roce 1950 výrazně lišil od stavu, který si přejí prosadit ultrapravice a další xenofobní populisté. Ti nechtějí vládnout podle liberálních ústavních principů dělby a omezení moci. Jejich médiem je rozhořčený dav, který uvádějí do varu a slibují mu, že se prý - konečně - dočká absolutní vlády ve státě, kterou mu falešně slibovali západní demokraté. Díky tomu bude moci Franta Vonásek bez obav otevřeně vyjadřovat nepřátelské postoje vůči "čmoudům" a "cigánům", "bezďákům", "rákosníkům" a "negrům". Protože on je přece tady "doma", kdežto oni ne.

O základech demokratického právního zřízení se děti v ČR poněkud podrobněji učí na střední škole, řadu let po revoluci ale hodinová dotace v rámci "základů společenských věd" naprosto neodpovídala skutečnému významu předmětu. Není tedy divu, pokud nejen starší generace navyklé na téměř kompletně etnicky vyčištěný a v mnoha směrech uzavřený národní stát, ale také mnoho mladších lidí dnes naprosto netuší, že napadáním toho, co označují za "politickou korektnost", nejdou proti nějakému čerstvému výstřelku západních intelektuálů, ale proti základům poválečné západní demokracie.

Touha zavést vládu davu, ochlokracii, je navíc touhou zbavit se nezbytných, antropologicky daných omezení. Fungování jakékoliv větší společnosti, která pozbyla primitivního kmenového charakteru, prostě vyžaduje, aby existovaly nějaké "vnucené" standardy chování cizí "spontánnímu" lidovému cítění, tak jako existují "vnucené" standardy v jiných oblastech. Civilizace lidi omezuje a omezovat bude. Kromě toho, že mi zakazuje, abych štval proti příslušníkovi menšiny, mi zakazuje i spousty dalších věcí. Jsem například zcela nesvobodný, pokud jde o možnost ve veřejném prostoru krkat a pouštět větry, i kdybych to soukromě sebevíc považoval za své svaté právo a cítil se nekonečně rozhořčen. Schopnost snášet civilizační zátěž je jistě omezená. Populisté kalkulující s touto omezeností toho vždy využívali a vždy využívat budou. Na počátku své cesty za absolutní mocí slibují pravidelně odstranit nepohodlná civilizační omezení, která většinu pochopitelně frustrují.

Postkomunistické společnosti se s demokracií západního typu vyrovnávají po čtvrt století. Politické strany v nich nevyrostly z občanské společnosti, nemají kořeny v oné "předpolitice", o níž píší přemýšliví konzervativní autoři. Namísto toho vznikaly na zelené louce malé, nepočetné politické subjekty napodobující vnějšími znaky západní vzory. Tyto strany se záhy zapletly do historického čachrování se státním majetkem a následně s veřejnými rozpočty. Nemají za sebou složitý proces vzniku ze zájmových spolků a ideového kvasu v "nižších" patrech společnosti. Byly na tato patra naroubovány a vyvinuly minimum snahy je nějak kultivovat. Krize, která zasáhla například Itálii s nástupem Berlusconiho, může v postkomunismu probíhat mnohem rychleji a akutněji, bez podstatných překážek v podobě autonomní práce nezávislé justice. Italské politické strany za sebou přes všechny nedostatky měly v poválečném období řadu úspěchů. Když je tedy zničily korupční skandály, netýkalo se to nutně "politických stran jako takových" a berlusconizace měla řadu myslitelných alternativ. Naproti tomu diskreditace politických stran v ČR je v zásadě všeobecný fenomén a babišizace z něj výrazně těží. A justice, pardon, zde není nezávislá ani do té míry, jak je tomu v Itálii.

Babišizace nepředložila žádný projekt obnovení politiky. Těm dole nabízí koblihy a hry a těm nahoře "stát jako firmu", tj. depolitizaci. Nový sociální kontrakt spočívá v tom, že kmáni mohou leckde ulevit nutkavé potřebě dosud omezované civilizačními nároky, zatímco páni kradou z veřejného daleko otevřeněji, než bylo myslitelno ještě před třemi lety. Mezitím v politickém suterénu pokračuje dekompozice kdečeho: Přímá demokracie zdegenerovala v samovládu rasistického Okamury a sociální nespokojenost byla šikovně převedena v nenávist vůči imaginárním imigrantům.

Západní oponenti "politické korektnosti" musejí vymýšlet spletité teorie spiknutí, jimiž se snaží vysvětlit, jak (téměř vždy podle nich zakrytě či nezakrytě "židovské") skupiny údajně vnutily naivním demokratům nesmyslné a škodlivé myšlenky omezující svobodu vyjadřovat nenávist. V postkomunismu jsou populisté této nutnosti do značné míry zbaveni. Slupka je velice tenká, stačí ji šikovným řezem narušit a jedním tahem odloupnout...

0
Vytisknout
3318

Diskuse

Obsah vydání | 18. 9. 2015