Může vážný apel Michaela Kocába změnit postoje české vlády a veřejnosti?

18. 9. 2015 / Jan Čulík

čas čtení 7 minut

Několik let upozorňuju jak hlas volající na poušti, že Česká republika není v zahraničí šířeji známa, že se o ni nikdo nezajímá, nikdo ji nebude hájit a nemá v zahraničí v místním obyvatelstvu větší počet strategických spojenců, kteří by v době krize vystoupili na její obranu. Snažil jsem se - relativně marně - upozorňovat všechny, kdo mají v české vládě určitý vliv, že by Česká republika měla na svém vlivu v zahraničí pracovat prostřednictvím systematického financování českých studií, jak to dělá většina států světa. Upozorňoval jsem, že nikdo neví, kdy vznikne vážná krize, další Mnichov, a takovýchto spojenců bude zapotřebí.

Nenadál jsem se, že to půjde tak rychle. V důsledku nynější uprchlické krize stojí Evropská unie před vážným problémem a není vyloučeno, že se rozpadne. Pro menší státy Evropy, jako je Česká republika, by to byl katastrofální vývoj, protože by ztratily jakýkoliv vliv na utváření evropské politiky a staly by se znovou pouhou obětí ekonomických a politických zájmů velmocí, ať Ruska, nebo Německa.

Vznikla ovšem víceméně neřešitelná situace. Odpor drtivé části české veřejnosti, včetně vlády vůči uprchlíkům, absolutní absence empatie a základní lidskosti, zmatek v lidských myslích, neznalost základních právních i věcných faktů, je obrovský problém. Dostávám maily, kdy mi čtenáři zcela vážně vysvětlují, že Konvence o uprchlících z roku 1951 se na Českou republiku nevztahuje, anebo že ČR má plné právo "ilegální imigranty" věznit. Jsou to samozřejmě nesmysly a porušováním mezinárodního práva si Česká republika, spolu s dalšími středo a východoevropskými zeměmi, poškozuje svou pověst tak strašně, že to zřejmě bude mít dlouhodobé a dalekosáhlé, katastrofální důsledky. Málokdo ve střední Evropě si to uvědomuje, jak silně se tohle středoevropským zemím v budoucnosti vymstí.

Paradoxně tu došlo k velmi efektivní kampani kulturní demokracie, jakou léta doporučuju - jenže naprosto negativním směrem, k radikálnímu poškození mezinárodní pověsti České republiky. Dnes zná globálně Českou republiku kdekdo - při jejím vyslovení se lidem ve světě vybaví skutečnost, že břeclavská policie psala uprchlíků na paže nesmytelným fixem koncentráčnická čísla a že ČR uprchlíky nesmyslně vězní a ještě jim za to účtuje poplatek.

Myslím si, že je dobře, že se pár lidí kolem Michaela Kocába dalo dohromady a vydalo své prohlášení, které dnes exkluzivně publikujeme v Britských listech. Bude to však mít jakýkoliv dopad?

Nedávno odmítli čeští politikové, včetně mluvčího prezidenta, obdobný apel českých vědců. Na postoji politiků se nezměnilo nic.

Vládne vážné nebezpečí, že Kocábův apel bude odmítnut a bagatelizován jako další "irelevantní prohlášení pravdoláskařů, kteří jsou v dnešní české společnosti naprosto mimo". V této souvislosti je férové poznamenat, že ač mezi signatáři Kocábova prohlášení je řada tzv. "pravdoláskařů", jsou tam i lidé jiných politických postojů a jiného zaměření.

Problém s českou politikou je, že je nesmírně kmenová. Většinou stačí vyslovit jméno a je naprosto předpověditelné, jaké politické postoje daný člověk zastává. Kocábovo prohlášení samozřejmě je důležité a varovné, avšak obávám se, že bude pro mnoho lidí v České republice nepřesvědčivé. Lidi prostě řeknou: "signatáři tohoto prohlášení v minulosti nekriticky podporovali Západ, tohle je jen další takový výron, který nemusíme brát vážně, protože je to zas stejná, jednoduchá propaganda." Dokument by byl o hodně přesvědčivější, kdyby obsahoval více signatářů z nejrůznějších částí českého politického spektra. Rozumím však tomu, že se jeho autoři rozhodli v kritické situaci udělat aspoň něco.

Potíž je, že za poslední čtvrtstoletí se v Česku nepodařilo vytvořit politické a ekonomické struktury, které by většina národa vnímala jako svoje. Velká část české společnosti je od politických a ekonomických struktur odcizena a vnímá - právem či neprávem - lidi kolem Michaela Kocába jako apologety statu quo, který považuje velká část národa za neuspokojivý. Píše-li Ivan Gabal v prohlášení o tom, že "jsme žili v komunistickém lágru", je nutno si uvědomit, že dost podstatná část české společnosti tento názor dnes nesdílí - ať to je či není pravda - a výroky tohoto typu toto prohlášení jedině zdiskreditují.

Hlavním problémem je tohle: Středo a východoevropské země zaujaly v otázce uprchlíků velmi vzdorný a negativní postoj. Je zjevné, že z mnoha interních sociologických důvodů je tento postoj motivován u lidí nesmírně hlubinně. To je ten nejvážnější problém. Můžeme si stěžovat, nebo se tomu můžeme dokonce vysmívat, že se lidé drtivou většinou chovají jako pitomci a že jejich, médii vyvolávaný strach z uprchlíků je nesmyslný. Jenže co s tím naděláme, vzhledem k tomu, že drtivá většina českého obyvatelstva těm médiím při vyvolávání strachu věří a jejich protiuprchlický postoj je hluboce zakotvený v jejich myslích. V demokracii bohužel musejí politikové jednat podle toho, co si myslí většina národa.

Samozřejmě, v Česku se obrovským způsobem selhalo. Bylo bývalo zapotřebí věcně vysvětlovat a zdokladovat, že většina uprchlíků jsou vysoce profesionální příslušníci středních vrstev, jejichž příchod do střední Evropy může být jedině obrovským přínosem. Bylo zapotřebí poukazovat na mezinárodní právo, podle něhož má ČR i ostatní státy povinnost uprchlíkům pomoci. Někdo významný měl trpělivě a systematicky vést seriozní, neideologickou informační kampaň, trpělivě vyvracející bludy, jejichž obětí je v šíleném strachu nynější česká společnost.

Potíž je, že nastala opravdu vážná situace. Drtivou většinu obyvatelstva asi těžko Kocábovo prohlášení přesvědčí. Ono totiž nestačí jen přesvědčit vládu, aby byla vůči uprchlíkům vstřícná. Ono to možná ani nejde, když vůči nim zastává drtivá většina obyvatelstva nepřátelský postoj a bojí se jich. Přitom problém uprchlíků je nutno řešit, nelze před ním strkat hlavu do písku. Evropa má obrovskou odpovědnost, tváří v tvář vůči níž selhává.

Neexistuje žádné dobré řešení. Pokud střední Evropa povinné kvóty odmítne, povede to zřejmě k oslabení její role v Evropské unii a možná i k rozpadu EU. Pokud Rada Evropy středoevropské země donutí, aby uprchlické kvóty přijaly, povede to k velmi záporným postojům středoevropských obyvatelů k EU a zřejmě také k rozpadu EU.

Většina českého obyvatelstva je se současnými poměry velmi nespokojena. Možná si ale neuvědomuje, že nastává daleko vážnější éra. Navzdory tomu, že řada lidí v ČR nyní flirtuje se sympatiemi s autoritářským putinovským Ruskem, ono by se vám vůbec nelíbilo, kdyby Česko znovu spadlo do ruské sféry vlivu. Může k tomu dojít daleko dříve, než se nadějeme.

Co s tím?

0
Vytisknout
10177

Diskuse

Obsah vydání | 22. 9. 2015