O vznešeném umění prošustrovat

19. 9. 2015 / Karel Dolejší

Přidejte si prosím Britské listy mezi oblíbené na Facebooku ZDE

Ze země Opencard, tunelu Blanka, Agrofertu a děsu z imaginárních uprchlíků je stále problematičtější pronášet kritické postřehy vůči okolnímu světu. Nicméně...

Maďaři včera zadrželi na svém území chorvatský vlak s tisícovkou běženců a čtyřiceti chorvatskými policisty ZDE. Na diplomatické frontě kvůli tomu začíná být pořádně horko.

Mezitím Německo potichu připravuje neslýchaně restriktivní azylový zákon ZDE.

Perspektiva se začíná výrazně zpřehledňovat. Rozdíly mezi jednotlivými evropskými státy, pokud jde o přístup k uprchlíkům, jsou z jistého pohledu především rozdíly v rovině PR. Maďarsko, podobně jako Německo, přijalo značné množství uprchlíků. Když se objevily známky vyčerpání kapacity, nevybíravě podniklo protiuprchlická opatření, kterými se předem nijak netajilo. Oproti tomu přístup Německa (a velmi podobně Chorvatska) je jiný: Oficiálně se hovoří o otevřenosti a vstřícnosti, represívní opatření se připravují za zavřenými dveřmi. Výsledek pro uprchlíky je ve všech případech velmi podobný. Ovšem na některé státy se ukazuje prstem a jiné jsou chváleny. (O Češích nepíšu, protože pro lidi v nouzi na úrovni státní politiky udělali méně než nic - a nemají naprosto žádnou omluvu.)

Pokud budou prosazeny povinné kvóty, bude to pro uprchlíky lepší, jenže politicky to nadělá spoustu zlé krve a povede k dalšímu posílení všelijakých "euroskeptických" politických subjektů. A solidní řešení zmíněným postupem stále nevznikne: Tím by mohla být jedině společná evropská azylová politika zajišťující, že azylová procedura v Horní Dolní bude mít stejné parametry a bude stejně spravedlivá, jako procedura ve Švédsku - všem Haišmanům navzdory. Jenže o tom řeč není. Mluvíme o přibouchnutí dveří doprovázeném tahanicemi o náklady a Černého Petra. A také o donedávna nemyslitelném riziku ozbrojeného pohraničního konfliktu mezi členskými státy EU.

Evropa je rozdělená a bezradná, k čemuž zvnějšku přistupují atlantisté a zeširoka vysvětlují, v čem je prý slabost evropského přístupu. EU věří v mezinárodní právo a pravidla, v "měkkou moc", jenže když tyto věci nefungují, nedokáže je vynutit silou a prohrává. Kdežto Američané, tvrdí se, takovou slabinu nemají.

To ovšem není pravda. Za prezidenta Bushe mladšího vedly USA dvě v první fázi úspěšné války, ale jednu, v Iráku, zcela v rozporu s mezinárodními pravidly, která údajně měly vymáhat. Jak která z nich přispěla k vynucování mezinárodního řádu, když byly obě nakonec v politicko-strategické rovině prohrány, to nikdo z advokátů mocenského přístupu nevysvětlí. A žádné změny k lepšímu se od té doby neudály.

Za Bushe měly USA vojenskou kapacitu vynucovat mezinárodní pravidla; že to nedělaly, to byla otázka politických rozhodnutí a neschopnosti plánovačů. Avšak nyní už ani touto vojenskou kapacitou nedisponují. Americké letectvo v posledních letech ztratilo schopnost v hypotetickém konfliktu porazit letectvo ruské ZDE a všechny válečné hry simulující hypotetický konflikt mezi Ruskem a NATO o Pobaltí pravidelně končí vítězstvím Ruska ZDE. Řečeno přímočařeji, ani s americkou účastí, která bude v Evropě dále slábnout kvůli omezeným zdrojům a zadržování Číny, nedokáže NATO zajistit obranu svých členských států. Obloukem se tedy vrátilo ke stavu, který panoval zhruba do konce 70. let, s "drobnými" rozdíly. Pravděpodobný protivník má rozhodující konvenční převahu a vyhlídky na úspěšnou obranu jsou malé. V 70. letech měly konvenční převahu protistrany vyvažovat taktické jaderné zbraně. V této kategorii má dnes Rusko před NATO desetinásobný náskok (podle některých zdrojů až třicetinásobný ZDE), nemluvě ani o propastných rozdílech v kvalitě ruských systémů oproti americkým bombám B61 z roku 1968.

V roce 2008 vznikl konflikt v Gruzii; Rusko v něm silou prosadilo své zájmy. V roce 2014 vznikl konflikt na Ukrajině; Rusko v něm silou prosadilo své zájmy. Teď se schyluje k témuž ve čtyři roky trvajícím konfliktu v Sýrii. Řečí ohledně chápání či nechápání významu síly pro fungování mezinárodního řádu mohou tedy vést atlantisté kolik chtějí. Fakt je, že Spojené státy dnes v praxi nedokážou vynucovat nic - a jimi vedená aliance v Evropě neumí spolehlivě zajistit ani bezpečnost vlastních členů.

Barack Obama byl při nástupu do funkce oslavován již předem. Po Bushových válečnických dobrodružstvích si většina světa oddechla, že dojde ke změně přístupu v americké zahraniční politice. To se nakonec i stalo, jenže docela jinak, než si Obamovi fanoušci představovali. Obama provedl vlastní nesmyslné intervence v Jemenu či Libyi lišící se od Bushových zejména obavou z nasazení pozemních jednotek, jinak ovšem neméně katastrofální než dobrodružství jeho předchůdce. A v mezičase kombinací nerozhodnosti, zbabělosti, nekompetence, škrtů a nezodpovědných rozhodnutí v akviziční politice Pentagonu prošustroval americkou hegemonii.

"Všichni, kteří si mnou ruce, jak to EU ukazujeme, by měli přemýšlet, s jakými kartami ty hry budeme hrát. Vydírat a hrát si na černého pasažéra nejde donekonečna," napsal Václav Žák v komentáři Evropská unie, běženci a mocenská politika (Právo, 17. září, s. 7). Taková varování jsou vzhledem k hyenistické politice českého hnědáctví během uprchlické krize plně namístě.

Na druhé straně řešení dnes už určitě nespočívá v nějakém "posilování transatlantické vazby".

0
Vytisknout
4857

Diskuse

Obsah vydání | 22. 9. 2015