Boj na zdrženou: Rozměr odstrašení v 21. století

20. 9. 2015

Přidejte si prosím Britské listy mezi oblíbené na Facebooku ZDE

KD│ Octavian Manea diskutuje s Jimem Thomasem z thinktanku Center for Strategic and Budgetary Assessments ZDE. Hlavním tématem je otázka, co si počít, když revizionistická mocnost Rusko technologickými i doktrinálními inovacemi a usilovným zbrojením znefunkčnila koncepci obrany NATO v Evropě vzniklou na přelomu 80. let.

Česká republika zajisté není "frontovým státem" ve stejném smyslu, jako Polsko či Rumunsko. Protože však NATO dosud zakládalo své přístupy k obraně primárně na letectvu a letecké přepravě jednotek, a protože celé Pobaltí, třetina Polska atd. jsou nyní z tohoto hlediska nevyužitelné (pokryté ruskými systémy PVO dalekého dosahu), také státy v "zázemí" získávají nový význam pro obranu východního křídla NATO. Posily by totiž v případě krize nemohly být přepravovány na frontu letecky, ale jely by po vlastní ose.

Země jako ČR, které pod pláštíkem protiuprchlické hysterie tolerují vznik, veřejné působení a propagaci polovojenských uskupení s nepřátelskými úmysly, jež mohou v čase krize útočit na vybrané prvky dopravní infrastruktury zde nebo v sousedních státech, představují slabý článek NATO - dokonce i když odhlédneme od politického vývoje, který směřuje k rostoucí nespolehlivosti takových "spojenců" zemí přímo ohrožených ruským revizionismem.

Během poslední fáze studené války USA a NATO kladly důraz na nové kapacity a nové operační koncepce - Assault Breaker (projekt primárně zaměřený proti sovětské koncepci "hluboké operace"), Air Land Battle, Follow-on Forces Attack. Jakou roli sehrály tyto prvky při změně sovětské percepce vojenské rovnováhy, včetně obnovy věrohodného odstrašení na Centrální frontě NATO?

K úspěchu spojenců při ovlivnění vojenské rovnováhy počátkem 80. let přispěly čtyři věci.

První a patrně nejdůležitější byla politická: Solidarita mezi spojenci. Aliance úspěšně rozmístila vysoce kontroverzní systémy jako Pershing 2, aby donutila Sovětský svaz vrátit se k jednacímu stolu ve věci jaderných prostředků středního doletu. Solidarita překvapila sovětské představitele a zkomplikovala jim situaci. Sovětští představitelé vkládali značné naděje do možnosti, že mírová hnutí v Západní Evropě zastaví každou takovou dohodu - a v tom se naprosto zmýlili.

Druhá je finančního charakteru: Počínaje posledním rokem Carterovy administrativy a ještě více během úřadování Reaganovy administrativy byla přijímána rozhodnutí zvyšovat vojenské výdaje. Takzvané Reaganovo znovuvyzbrojení začalo a pokračovalo v 80. letech jako snaha překonat jednotky Varšavské smlouvy v oblasti výdajů.

Třetí je vývoj nových operačních koncepcí, americké Air Land Battle a doplňkové koncepce NATO Follow-on Forces Attack, který zdůrazňoval schopnost ohrozit jednotky druhého a třetího sledu, schopnost "vidět do hloubky a střílet do hloubky" (protivníkovy útočné sestavy).

A to vede ke čtvrtému prvku: Technologii. Iniciativa DARPA zvaná Assault Breaker, zaměřená na využití vyspělých technologií, které by umožnily aplikaci koncepce Air Land Battle. Šlo o centrální prvek nové technologické investiční strategie v oblasti výzkumu a vývoje a druhou kompenzační strategii spuštěnou Haroldem Brownem a Billem Perrym za Carterovy administrativy. Zaměřovala se na tři technologické oblasti: Boj založený na přesném navádění munice, letouny s nízkými demaskujícími příznaky a schopnost využít mikroprocesory k vytvoření datalinků mezi senzory, řídícími systémy a střelci. Assault Breaker napomohl vývoji nových leteckých senzorů, síťování, letounů třídy stealth a munice s přesným naváděním.

Všechny tyto trendy nezůstaly v Moskvě nepovšimnuty. V roce 1984 maršál Ogarkov, náčelník sovětského generálního štábu, uznal, že vzniká takzvaný průzkumně-útočný komplex a že nabízí další revoluci ve vojenství po jaderné revoluci, v níž konvenční zbraně s přesným naváděním mohou převzít některé role, na které měly předtím monopol jaderné síly. Byl také velmi pesimistický ohledně schopnosti sovětské armády a jejího obranného průmyslu držet krok s tímto vývojem. Tento vojenský pesimismus konvergoval s politickými změnami v Moskvě. Nebyl to rozhodující faktor, ale domnívám se, že přispěl k rozhodnutím přijatým sovětským politickým vedením koncem 80. let, rozhodnutím usilovat o zlepšení vztahů se Západem a snažit se omezit vojenské soupeření, které bylo stále víc považováno za recept na prohru.

Jak dnešní ruské kapacity typu A2/AD (prostředky zabraňující protivníkovi v přístupu do určitých prostorů, primárně zaměřené proti letectvu a námořnictvu) mění bezpečnostní terén v Evropě?

Za prvé, Rusko má některé velmi účinné systémy zabraňující v přístupu do vzdušného či námořního prostoru. Schopnost Ruska nejen bránit vlastní vzdušný prostor, ale také zabránit jakémukoliv využití vzdušného prostoru nad územím frontových států NATO během krize či konfliktu se dramaticky zlepšila. To představuje pro Alianci vážný problém, zejména pokud se NATO bude dál držet obrany v hloubce s pouze lehce bráněnými frontovými státy.

Za druhé, od konce studené války a zejména od zakládacího aktu smlouvy NATO-Rusko a přijetí takzvaný tří Ne (ne záměrům, ne plánům, ne důvodům rozmisťovat jaderné zbraně na území nových států), aliance spoléhala na expediční síly, takzvané síly rychlé reakce, které by během krize nebo konfliktu byly vyslány ze zemí na západním křídle NATO, aby posílily východní frontové státy. Ale v podmínkách přítomnosti pokročilých ruských systémů typu A2/AD to může být velmi obtížné. Během krize může být fakticky destabilizující rozmisťovat síly NATO na východě a během konfliktu to může být dokonce sebevražedné, protože dopravní letadla a lodě, nemluvě o přístavech a leteckých základnách, budou ohroženy ruskými raketami třídy země-vzduch, protilodními raketami a protizemními střelami.

Za třetí, vzájemná kombinace kapacit kategorie A2/AD, které mohou zásadním způsobem omezit schopnost nasadit konvenční síly ze strany jiných tradičních armád, jež by měly posílit spojence ve frontové oblasti, a většího důrazu na nelineární/podkonvenční operace, jak je zdůrazňuje Valerij Gerasimov, náčelník ruského generálního štábu. Tyto dva typy aktivit skutečně fungují ruku v ruce. V oblasti nelineárního válčení je NATO dost pomalé jak jde-li o obranu (jak čelit takovým hrozbám), tak pokud jde o možnost příležitostného využití podobných přístupů. Totéž lze říci, pokud jde o kapacity typu A2/AD: Jak mohou frontové státy napodobit nebo okopírovat některé z těchto přístupů, které si osvojují jiní, aby vytvořily účinnou past na medvěda? A země NATO také musejí znova promyslet takzvaná tři ne. Může být nejvyšší čas vrátit se k předsunuté obraně a trvale rozmístit americké a další spojenecké síly na území frontových států. Neměli bychom s tímto krokem čekat na další krizi.

Je náhoda, že revizionistické mocnosti na Blízkém východě, Dálném východě a v Evropě prosazují své zájmy proti statu quo v okamžiku, kdy se cítí jistější ohledně svých kapacit A2/AD a schopnosti zadržovat tradiční nasazení vojenské síly?

Záměrem revizionistické mocnosti je z definice postavit se statu quo a snažit se maximalizovat svou moc a rozšířit sféru vlivu. Charakter revizionismu se ve zmíněných třech regionech liší. V Evropě byli mnozí překvapeni Putinovou anexí Krymu, protože považovali za zaručené hranice vzniklé na konci studené války, které byly vnímány jako nezpochybnitelné, na rozdíl od situace na Blízkém východě či v mořské oblasti Asie.

Všechny tyto revizionistické mocnosti se jak se zdá méně ostýchají provádět nepravidelné operace jakožto náhradu nebo doplněk tradičního nasazení vojenské síly v zahraničí. Zejména když čelí jiným velmocem, dvojznačná povaha nepravidelných akcí prováděných ne uniformovanými vojáky, ale rybáři, protestujícími civilisty nebo "zelenými mužíky" nabízí záludnější formu nasazení sil.

Představuje to podnět pro revizionistické mocnosti, které mají záměr, a nyní také v rostoucí míře kapacity a schopnosti, vést nepravidelná válečná tažení s nízkými náklady pod ochranným deštníkem systémů kategorie A2/AD?

Ano, zdá se, že je tomu tak. Na konvenční úrovni A2/AD získává revizionistickým mocnostem čas a prostor, aby provedly salámovací plíživou agresi nebo přinucení napadeného ke splnění jejich záměrů, ať už k tomu dochází na Krymu, ve Východočínském moři, nebo v budoucnosti na Blízkém východě. Kapacity A2/AD mohou umožnit konvenční nebo nekonvenční formy nasazení vojenské síly tím, že poskytnou ochranný deštník proti konvenčním protiútokům, zejména během pohyblivých fází operací.

Místo aby pohlížely na nepravidelný střet jako na formu válčení odlišnou od konvenčního, revizionistické mocnosti zřejmě integrují tato pojetí způsoby, které zahrnují různé přístupy. Jsou s to kombinovat postupy zabraňující v přístupu a uzavírající prostory, konvenční kapacity s nepravidelnými a podkonvenčními, ve velmi účinných kombinacích. Tyto kombinace mohou být pokaždé odlišně aplikovány v závislosti na okolnostech a specifických záměrech, ať už k tomu dochází v Gruzii, na Ukrajině, či v budoucnosti možná v Pobaltí nebo Moldavsku. Kapacity A2/AD umožňují zadržování konvenčních vojenských sil a vytvoření deštníku, pod nímž mohou použít podkonvenční kapacity.

Mají jaderné zbraně nějakou roli v koncepci A2/AD? Může jaderný deštník hrát roli deštníku A2/AD, pod nímž revizionistická mocnost může nasadit konvenční nebo podkonvenční síly?

Jaderné zbraně jsou v jistém smyslu původní hrozbou s charakterem A2/AD. Státy, které je mají, mají sklon k mnohem větší efektivitě při odrazování jiných nepřibližovat se příliš, nebo dvakrát si rozmyslet, než zaútočí. Spolu s konvenčními kapacitami A2/AD představuje postavení Ruska pro spojenecké plánovače palčivý problém. Dosah ruské konvenční protivzdušné obrany, protilodních a protizemních střel, pokrývá značné části některých frontových spojenců jako Pobaltí. Rusko prohlásilo, že jakýkoliv útok na jeho území může vyvolat jadernou odvetu. Takže jeho jaderné síly mohou být považovány za určité útočiště pro konvenční kapacity kategorie A2/AD umístěné v západní části jeho území.

Potřebuje NATO novou, aktualizovanou doktrínu Air Land Battle pro 21. století? Jak by mělo NATO změnit své rozmístění v bezpečnostním prostředí, kde část jeho území je pokryta protivníkovým deštníkem A2/AD?

Pro NATO by mělo být nejvyšší prioritou zlepšování lokální obrany v zemích ve frontové oblasti. Líbí se mi návrh Wesse Mitchella a Jakuba Grygiela zaujmout vylučující obranné postaveni. Frontové státy potřebují s pomocí spojenců rozvinout vlastní protivzdušné, protilodní a protizemní kapacity, aby negovaly a omezily rizika představovaná agresí ruských konvenčních sil.

Současně musí NATO rozvinout nepravidelný rozměr nebo nepravidelné charakteristiky aliančního odstrašení, aby doplnilo konvenční a jaderné síly. Potřebujeme rozšířit kapacitu všech frontových států NATO k lidovému odporu, obranu, která je ve svých charakteristikách vysoce nepravidelná a zahrnuje zejména mnohem větší riziko vytrvalé války, čímž potenciálním protivníkům upře šanci na rychlé vítězství. Chceme dramaticky zvednout cenu za jakoukoliv potenciální agresi proti státům NATO a omezit vyhlídky na rozšíření konfliktu při současném získání času na reakci spojenců a vyhýbání se jakémukoliv stavění před hotovou věc. Důraz by měl být kladen na malé, vysoce decentralizované nepravidelné síly odporu, předem skrytě rozmístěné zbraně a tajné podpůrné sítě a pomocné síly. Moderní guerillové jednotky vyzbrojené řízenými raketami krátkého dosahu přepravitelnými na zádech nebo nákladním automobilem, dělostřelectvo a minomety s naváděnou municí mohou provádět velice rychlé a velice smrtící manévry, léčky a sabotáže. Hovoříme hodně o odstrašení cestou upření přístupu a hrozbou odvety, ale domnívám se, že v 21. století musíme stále víc hovořit v pojmech odstrašení cestou boje na zdrženou.

Mělo by NATO mít schopnost ohrozit ruské kapacity kategorie A2/AD, kapacity ve větší míře odpovídající koncepci Air-Sea Battle formulované ve Východní Asii?

V Evropě by se frontové státy měly stát nestravitelnými a současně by NATO mělo rozšířit své konvenční útočné kapacity, kinetické i nekinetické, zatímco si ponechá jadernou komponentu za účelem kontroly eskalace. Chceme ukázat, že nemůže existovat možnost agrese proti frontovému státu NATO, ať už by šlo o klasický ozbrojený konflikt, nebo o subtilní, záludné formy subverze. Musíme ukázat nezpochybnitelnou netoleranci vůči celému spektru hrozeb, které se mohou objevit.

0
Vytisknout
3386

Diskuse

Obsah vydání | 22. 9. 2015