Střet vědy a víry

21. 9. 2015 / Boris Cvek

Za těch šest let, co jsem přednášel filozofii přírodních věd, jsem se nejčastěji v povinných esejích studentů na vybrané téma z celé palety témat, jimiž jsme se v přednáškách s kolegy zabývali, setkával se zpracováním vztahu vědy a náboženství. Většinou šlo o historicky nepoučené a filozoficky mělké zkratky, až jsem se časem začal bát každé nové eseje s tímto námětem.

Není snadné nějak jednoduše a srozumitelně vnášet do této oblasti základní osvětu a o to více mne potěšila recenze z pera J. H. Brooka „A theoretical judgement“, která vyšla 4. září v Times Literary Supplement na knihu P. Harrisona „The territories of science and religion“ (University of Chicago Press).

Paradoxně spor mezi vědou a náboženstvím mohl vzniknout teprve na základě proměny víry ze vztahu důvěry osob mezi sebou (ve středověku „já věřím“ neznamenalo tolik to, že věřím v to a to, nýbrž že náležím do té a té komunity) ve víru jako přihlášení se k nějakému systému tezí. Takovéto pojetí víry souviselo se spory mezi katolíky a protestanty, kdy najednou zmizelo jakési samozřejmé všeobecné křesťanství, ale také s prosazováním se vědecké objektivity, aplikované na oblast teologie.

I když staří křesťanští filozofové, sv. Augustin a sv. Tomáš Akvinský, kladli důraz na rozumové poznání, nemysleli jím vědeckou objektivitu. Pro jejich pojetí rozumu bylo hlavním úkolem při zkoumání díla stvoření, tedy dnešními slovy „přírody“, získat mravní orientaci a věčnou spásu. Nešlo ostatně o experimentální zkoumání, ale o aplikaci intuitivních představ o smysluplném uspořádání světa na popis přírody. Odtud pochází dodnes v našich myslích zakořeněná představa „přirozenosti“ jako něčeho správného, i když to z hlediska darwinismu dávno nedává žádný smysl a nic jako „přirozenost“ neexistuje.

V sedmnáctém století se z přírody ale stával pomalu v zásadě jen řetěz příčin, poznávaný objektivizujícím rozumem, který proměňoval teologii v množinu racionálně obhajitelných tezí o Bohu a o světě. A jedině takto pojaté náboženství může být v konfliktu s vědou, protože má ambici zejména být objektivní teorií světa. Náboženství jako náležení do nějaké komunity a důvěra mezi lidmi s vědou být v rozporu nemůže. Jistě se mohou jednotlivé zvyklosti dané komunity dostat do rozporu s vědeckým poznáním, ale to je pak na komunitě, jak se s tím vyrovná (je to bytostně politická a nikoli vědecká nebo náboženská otázka), a vůbec to nevyžaduje zrušení náboženství jako média důvěry a společenské koheze.

Podotkl bych, že rozum, který poznává mechanismus fungování světa, jak si to představovali novověcí přírodní filozofové, jako např. Newton, je rozum de facto božský, rozum poznávající Boží plán stvoření. Zcela jiné postavení má rozum v darwinismu: zde je lidský rozum plodem slepé náhody a nemá o nic bližší přístup k božskému rozumu (už představa božského rozumu je nesmírně antropomorfní a plodem historických nahodilostí vývoje kultury) než duševní schopnosti zvířat.

Dalším důležitým a poněkud paradoxním předpokladem pro možnost střetu vědy a náboženství, jak se odehrál zejména v 19. století, je podle Harrisona (ale něco podobného se lze dočíst např. také v knize P. H. Harmana The natural philosophy of James Clerk Maxwell, kterou vydalo Cambridge University Press v roce 1998) potřeba vědců společensky se prosadit a konsolidovat „vědu“ jako něco, co se vymezuje proti tehdy mocnému a většinovému náboženství. Údajně sám T. H. Huxley, jeden z hlavních bojovníků tohoto střetu, připustil, že střet mezi vědou a náboženstvím je pouhý „kulturní artefakt“.

V každém případě je velmi důležité při přemýšlení nad jakýmikoli takovými střety vzít v úvahu jejich historií a nevidět tyto střety, pokud možno, zevnitř jednotlivých pozic, nýbrž zkoušet analyzovat, o co těmto pozicím šlo z hlediska fungování reálné společnosti dané doby.

0
Vytisknout
3668

Diskuse

Obsah vydání | 22. 9. 2015