Směřujeme do mezinárodní izolace

Středoevropané jako oběti vlastního svědomí

17. 9. 2015 / Bohumil Kartous

Z nenávistné reakce Středoevropanů na uprchlickou vlnu ze zemí postižených válkou a terorem se definitivně stalo globální téma. Nedělní NY Times otevíral své vydání článkem, jenž se snaží pojmenovat společenské resentimenty, které za touto hysterií stojí. Obraz obětí, které se bojí, že přijdou o svůj status a které se snaží mermomocí vyvinit z jakékoliv odpovědnosti za dění v okolním světě znovu potvrzuje jejich "hobití" povahu. Kromě toho je ale vystavuje obrovskému riziku, že se pouze prohloubí jejich bezvýznamnost a že se už skutečně nikomu nebude chtít podporovat rozvoj demokracie, jejíž deficit je tak cítit z extrémních postojů vůči lidem v nouzi. Navíc nic nenapovídá, že se to zlepší.

Na Fóru 2000 jsem měl možnost mluvit se třemi učiteli z Rysentseen Gymnasia v Kodani. Vést studenty středních škol k demokratickému smýšlení je podle nich zcela přirozeným zájmem nejen politické reprezentace, ale z velké části také businessu. V Dánsku prostě vnímají jako fakt, že udržení a rozvoj demokracie má pro jejich společnost ten nejlepší multiplikační efekt, jenž zasahuje do všech jejích sfér.

Tento fragment má důležitý symbolický význam. V ČR se nikdo nezabývá tím, jak vychovávat k demokracii. Málokdo totiž chápe, co to demokracie je. V Dánsku je běžné, že demokratické hodnoty jsou těsně spojeny s přípravou na život v multikulturní společnosti. Učitelé z kodaňského gymnázia se tvářili poněkud nechápavě, když jsem jim sděloval, že slovo "multikulturní" by někteří čeští "demokraté" rádi zakázali. V jejich škole je svět považován za definitivně multikulturní a jsou přesvědčeni, že právě na takový svět je nutné připravit budoucí generaci. Samozřejmě se Dánové mohou mýlit, uvidíme během dalších dvaceti let. Sázím na Dány...

Faktem je, že česká společnost rozhodně směřuje zcela jiným směrem. Žije pocitem, že jsme stále těmi, kterým by se mělo pomáhat, nikoliv těmi, kdo by měli pomoc poskytovat. Zároveň jsme většinově přesvědčeni, že uprchlíci nejsou problém, na jehož vzniku jsme se jakkoliv podíleli, tudíž po nás nikdo nemůže žádat to, abychom se podíleli na jeho řešení. Abychom si racionalizovali tyto postoje, najednou vidíme obrovská rizika zaplavení Evropy, konce naší jedinečné kultury, ohrožení bezpečnosti, odhalujeme mezi uprchlíky lidi, kteří pouze chtějí ukrajovat z toho, na čem se sami nepodíleli. Slyšel jsem sociálnědemokratického (!) poslance Váňu "rozumovat", že toto je postoj "rozumu". Ano, rozum nám slouží k tomu, abychom své postoje dokázali vysvětlit. Pan poslanec pregnantně popsal vcelku banální fakt, že jakýkoliv postoj lze rozumově odůvodnit. Záleží totiž na našich postojích, zda takovou apologetiku přijmeme, nebo ne. Jakákoliv totalita postupuje zcela totožným způsobem, racionalizuje svou doktrínu.

V Dánsku studenty na středních školách učí jak uvažovat o tom, co to jsou demokratické principy. V českých školách se to děje zcela výjimečně, pouze tehdy, když se mezi majoritou apatických učitelů objeví někdo, kdo si uvědomuje, že jeho role je mnohem důležitější než být učitelem matematiky, biologie nebo dějepisu. Dánové považují za přirozené, že jakýkoliv učitel může pomáhat podporovat občanství v tom nejlepším slova smyslu. Kdysi jsem psal komentář ve stylu sci-fi o tom, že učitel matematiky může svým studentům vysvětlovat principy statistiky a možnosti jak ji falzifikovat, může mluvit o populačních křivkách, matematických algoritmech umožňujících globální komunikaci nebo třeba o tom, jak pracují volební systémy. V Dánsku to není science fiction: dánští učitelé přiznávají, že s tím mají jisté těžkosti, nicméně nepovažují to za problém, naopak za výzvu.

Češi, zdá se, nic takového nepotřebují. Jsou spokojení ve svém pocitu "trvalé invalidity" a naprosté nevinnosti. S chutí reprodukují tuto zvláštní pseudokulturu, postavenou na přeludech, že někdo jiný než oni sami rozhoduje o jejich osudu a že to, co se děje mimo hranice jejich území je nemusí zajímat. S trochou expresivity lze konstatovat, že jde o smýšlení "kripla". Ani jedno neplatí. Češi nejsou už dávno obětmi. Získali dostatečnou svéprávnost k tomu, aby mohli svůj osud řídit a to, že to "děláme špatně", je z převážné části "naše" vlastní vina. Představa, že nás nezajímají důsledky současných globálních konfliktů, by byla snad formálně obhajitelná pouze tehdy, kdyby se ČR od těchto konfliktů otevřeně a setrvale distancovala, aktivně proti nim vystupovala a snažila se jim bránit. ČR, člen NATO, země fakticky závislá na bezpečnostní kapacitě USA, nikdy nic takového neudělala a ani dnes v tomto směru nevyvíjí žádnou viditelnou aktivitu. Nezbývá, než aby na sebe částečně vzala důsledky těch, na jejichž ochranu spoléhá, protože sama o sobě je zcela bezprizorní.

Současný postoj hrozí tím, že ČR bude prohlubovat svou bezvýznamnost a může se dostat i do izolace svého druhu. Do ČR míří nemalé prostředky jak z evropských, tak z dalších státních či neziskových fondů, případně od organizací podporovaných soukromými donory. V některých oblastech jsou tyto prostředky takřka jediným nástrojem možného rozvoje občanství, jemuž se jinak česká společnost dost sveřepě brání. Je velmi pravděpodobné, že postoje ČR vůči uprchlíkům budou mít na všechny tyto zdroje negativní vliv. Společnost, která si vzhledem k předpokládané partnerské odpovědnosti (podložené její vlastní bezpečností) i vzhledem k objektivním možnostem odmítne pomoci lidem v nouzi, může být hodnocena jako krajně nedůvěryhodná a bude ponechána svému vytouženému osudu. V okamžiku, kdy tak spontánně bilancujeme vlastní hodnotové žebříčky, by to byl asi ten nejhorší důsledek uprchlické krize, jaký si (ne)dokážeme představit.

0
Vytisknout
4728

Diskuse

Obsah vydání | 18. 9. 2015