Taky to cítíte? To je odér českého selského rozumu...

Vzácný okamžik národního sjednocení

24. 9. 2015 / Bohumil Kartous

Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Tak zní slogan z filmu Limonádový Joe, famózní grotesky o českém národním charakteru. V roce 2015 jakoby se vše odehrávalo naživo. Legie společensky uznaných padouchů se slavně vracejí na mediální pódia a většina národa je opět přijme za své, protože i oni přece mají na předloktí "kakaovou skvrnu velikosti mexického dolaru".

Přidejte si prosím Britské listy mezi oblíbené na Facebooku ZDE

Sice již zavrženi, často opakovaně, stejně jsou našim srdcím tak nějak bližší než cizinci, kteří nerozumí našemu selskému rozumu, jenž je nade vší pochybnost tím nejbystřejším nástrojem prozřetelnosti známého vesmíru. Jeden sedlák, toho času ministr vnitra ČR, to psal na Twitteru a vystavil tak celou Evropskou unii obrovské intelektuální potupě. Mít za patrony Václava Klause, Ivana Langera nebo Miloše Zemana, to člověku dodá přesvědčivosti.

Uprchlická krize má zcela jedinečné důsledky. Nejenže se poprvé za posledních 25 let vytvořila neprodyšná "národní fronta" sjednocující všechny rozhodující politické síly v ČR bez podstatného rozdílu na jednom tématu, dochází také ke spektakulární rehabilitaci nejrůznějších politických a společenských vyvrhelů, jejichž jméno bylo ještě před nedávnem synonymem naprosté nepřijatelnosti.

Miloš Zeman byl historicky nejméně oblíbeným prezidentem ČR a svou tragikomičností překonával i zdánlivě nepřekonatelného předchůdce v úřadu, Václava Klause. Ten se stal veřejným nepřítelem číslo jedna poté, kdy záměrně osvobodil řadu pachatelů závažných ekonomických trestných činů svou neslavnou amnestií. Vedle nich je tu třeba takový Ivan Langer, svého času personifikace klientelistické politiky, kterého voliči vykroužkovali z poslanecké sněmovny.

Všichni, a pochopitelně řada dalších podobných, nyní odhalují svá předloktí a vykřikují "podívejte, jsme jako vy, taky nechceme pomáhat uprchlíkům". A lidé, kteří ještě nedávno s chutí opovrhovali těmi, kdo ztělesňují zcizení demokracie a její proměnu v kleptokracii, najednou objevují na svém předloktí skvrnu téže barvy a téže velikosti, signalizující, že v tom podstatném se vzájemně nelišíme. Tragédií osudu je, že se ukazuje, jak je tato společnost ve své podstatě nedemokratická, jelikož nechápe a nepřijímá základní demokratické principy.

Sjednotili jsme se na postojích, které nás staví do role naprostých outsiderů v Evropské unii. Pokrytectví, s nímž český politický "hmyz" lamentuje nad nedemokratickým rozhodnutím o kvótách, když doposud s gustem manipuloval s českou veřejností propíráním povinností této země vyplývajících z mezinárodního práva platného ve skutečných demokraciích, je ubohé. Je ostudné setkávat se na mezinárodních fórech s lidmi konsternovanými faktem, že se tato společnost téměř zcela shoduje na odmítání pomoci lidem v nouzi. Nikdo příliš nechápe, jak je to možné v zemi, jejíž občané se ještě nedávno domáhali podobné pomoci. Nikdo nechápe, jak je možné, že část elit tak ochotně kolaboruje s davem. Oni nevědí, co víme my: padouch nebo hrdina...

0
Vytisknout
4490

Diskuse

Obsah vydání | 25. 9. 2015