Česká státnost sama o sobě neexistuje

28. 9. 2015 / Boris Cvek

Rád bych se krátce zamyslel nad dnešním Dnem české státnosti. V dnešní době vyvolává představa „české státnosti“ v některých lidech dojem, že Česká republika měla a má nějakou historicky danou samostatnost nebo přímo suverenitu, jako by samostatnost států byla něčím samozřejmým.

Tito lidé ignorují skutečnost, že hranice států se historicky mění a že nejsou výsledkem nějaké samozřejmé pravdy, nýbrž mezinárodních smluv, které bývají velmi často výsledkem válek. I něco tak samozřejmého jako Německo vzniklo až v roce 1871, kdy pruská armáda vtrhla do Paříže a kdy Bismarck v sídle francouzských králů ve Versailles založil Německé císařství.

Je jistě bizarní, že mnozí občané právě našeho státu, jehož státnost byla historicky vždy mnohem více podmíněna válkami a mezinárodní politikou a který nikdy nemohl vzniknout tím, že obsadí nějakou světovou mocnost, jakou byla v 19. století Francie, si toto neuvědomují.

Neuvědomují si to nejspíše jednak proto, že v Evropě je už dlouho mír, jednak proto, že od pádu normalizačního režimu nejsme státem okupovaným cizími vojsky a patříme do té části Evropy, kde se vyjednává, dotuje, kde zmizely hranice a kde se spontánně stává společným jazykem jazyk, který nepatří žádnému historickému rivalovi o kontinentální hegemonii, totiž angličtina.

Cítíme se suverénní, protože jsme součástí systému, kde je naše suverenita uznávána, jak historicky nikdy předtím nebyla. Suverenita totiž není nikdy sama o sobě, vzniká jen díky nějakému řádu, který mocné státy uznávají a garantují a dokud ho mocné státy uznávají a garantují.

Jedině díky první světové válce a souhlasu velmocí mohla vzniknout Československá republika, jejíž pád přišel s tím, jak došlo k proměnám poměru sil mezi velmocemi a také k proměnám velmocenských zájmů. Mezi lety 1945-1968 bylo Československo satelitem Sovětského svazu, který ho v roce 1968 na více než dvacet let dokonce vojensky okupoval. Naši sousedé nám nepomohli ani v roce 1938, ani v roce 1968, dokonce se někteří z nich na nás vrhli, státnost nestátnost.

Někteří Češi by možná chtěli hledat nějakou silnější českou státnost ve vzdálenější minulosti. Od roku 1526 do roku 1918 jsme ovšem byli součástí habsburské říše, kde se o nějaké suverénní české státnosti nedalo mluvit vůbec. Ale ani taková mezinárodně velmi výrazná říše nedokázala uhájit územní celistvost zemí koruny české. I její státnost byla neustále pracně zajišťována smlouvami a válkami.

Když chtěl rakouský císař Karel VI. zajistit trůn pro své děti, i kdyby to byly dcery, musel pro svou tzv. Pragmatickou sankci (dokument zajišťující právo Karlových dcer na nástupnictví po něm) získávat mezinárodní podporu – a i když ji získal, stejně nakonec po nástupu jeho dcery Marie Terezie na trůn tyto záruky nezabránily vypuknutí tzv. válek o rakouské dědictví. V důsledku těchto válek česká státnost ztratila téměř celé Slezsko, jeden ze svých nejbohatších regionů.

Snad nejvýrazněji se iluze o české státnosti nezávislé na okolí ukázala v době, kdy se Češi o něco takového skutečně pokusili za husitských válek a především v době nástupu Čecha Jiřího z Poděbrad na český trůn. Čeští králové Češi jinak nebyli, státnost se tehdy kromě válek vytvářela zejména dynastickými sňatky, které znamenaly územní zisky a vojenská spojenectví. Vezměme si dva příklady: Karla IV. a Přemysla Otakara II, a pak se vrátím k husitství. Otcem Karla IV. byl Jan Lucemburský, matkou Eliška Přemyslovna (všechna další fakta o předcích Karla IV. jsou běžně dostupná na Wikipedii). Zdálo by se, že aspoň Karlova matka byla tedy Češka. Eliška byla ovšem dcerou Václava II. a Guty Habsburké (Habsburkové rozhodně nebyli Češi), přičemž Václav II. byl synem Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské (z rodu ruských rurikovců). A Přemysl Otakar II. byl synem Václava I. a Kunhuty Štaufské (ta byla dcerou Filipa Švábského a byzantské princezny Ireny). Nakonec bych chtěl zmínit ještě rodiče Václava I. – jeho otec byl Přemysl Otakar I. a jeho matkou Konstancie Uherská.

Husitství může být vnímáno jako pokus vymanit se z této mezinárodní politiky a dělat si věci po svém. Nicméně jako důležitou rozbušku husitství na jeho začátku vidíme, že Hus šel hájit svou pravdu do Kostnice, před sněm univerzální církve, tedy husitství jako reakce na upálení Husovo bylo hned od samého začátku mezinárodním problémem. Proti husitům také byly posílány křížové výpravy. Husitský král Jiří z Poděbrad si to velmi dobře uvědomoval a snažil se na mezinárodní scéně vytvořit nějakou stabilizující organizaci, podobnou dnešní EU. Jedině díky tomu by mohla nějaká poměrně nezávislá česká státnost existovat. Nicméně právě mezinárodní neúspěch donutil Jiřího z Poděbrad, aby se obrátil zpátky k dynastické politice a pokusil se zachránit české království před svým úhlavním nepřítelem, uherským králem Matyášem Korvínem nabídkou české koruny polským Jagelloncům.

Sen Jiřího z Poděbrad se vyplnil díky vzniku EU a díky tomu, že do ní od roku 2004 náležíme. Nikdy předtím jsme neměli tak velkou míru nezávislosti na zahraniční politice mocností. Samozřejmě nikdy nebudeme mít nezávislost absolutní (tu nemá nikdo, ani USA) – naše nezávislost není garantována nějakými přírodními zákony, ale mezinárodní situací, výsledkem válek, rozhodnutím evropských mocností pro mírovou integraci a stabilitu.

Integrace znamená společný zájem a společná pravidla, vzájemné ústupky a sounáležitost. V okamžiku, kdy vzpomínky na hrůzy druhé světové války vyblednou a jako priorita se budou stavět tzv. národní zájmy jednotlivých států, vracíme se zpět do věku husitů, válek o rakouské dědictví, do věku Bismarcků. Za takové situace samostatná Česká republika nebude schopna samostatné existence a místo byrokratů z Bruselu budou řešit evropské problémy jako po tisíce let nepřetržité války.

0
Vytisknout
4792

Diskuse

Obsah vydání | 1. 10. 2015