PŘEČETLI JSME:

Většina uprchlíků hladověla a prosila o kousek chleba

28. 9. 2015

V úterý 22.9. jsme v brzkých ranních hodinách dorazili na srbsko-chorvatskou hranici jménem Šid. Bylo tam víc než tisíc lidí na prostoru obestavěném policií namísto plotu. Všichni čekali na odvoz bůh ví kam, s informováním se nikdo neobtěžoval. Na místě nebyl ani jeden záchod a ani jeden koš. Díky dobrovolníkům dostávali nějaké jídlo a pití, ale na všechny se bohužel stejně nedostalo. Většina z nich hladověla a prosila o kousek chleba. Měli peníze, ale co s nimi, když vás nepustí do obchodu.

Bylo tam hrozně moc dětí. Dali jsme na zem plachtu, nanosili všechny hračky, pastelky, papíry a snažili jsme se alespoň těm nejmenším na chvíli pomoc zapomenout na válku, strastiplnou cestu a dění kolem. Byla tam zhruba osmiletá holčička, která v angličtině napsala, že jí hrozně chybí její kamarádka, že si přeje aby se tam nahoře měla lépe než ona tady dole a že na ni nikdy nezapomene. Namalovala k tomu i obrázek. Po celou dobu jí z očí tekly slzy. Maličký chlapeček maloval tanky a vojáky. Jedna už starší holčička se mě potom anglicky zeptala „ proč zrovna já “ ? Co na to říct..

Během noci za mnou přiběhl policajt ať se jdu podívat k rodině, která po něm chce ať zavolá doktora, ale že jim nevěří a nemá povolení tam jít.. když jsem se k nim dostala, tak jsem zjistila, že se jedná o paní která přecházela osmý měsíc, praskla jí plodová voda, tekla jí krev a zvracela. Její maminka, starší paní okolo 80 let měla silné astma. Došly jí prášky, dusila se a omdlévala. Dovolili mi je odvézt mimo lidi na vedlejší pole a šli pro doktora. Nevím jestli pro něj jeli až do Maďarska, ale trvalo to věčnost. Všichni jsme byli zoufalí a měli na krajíčku. Dozvěděla jsem se, že před pár týdny jim začali bombardovat město, jedna z bomb jim spadla na barák a zabila někoho z rodiny. Co nejrychleji se sebrali a odešli ač neměli vůbec tušení kam jdou. Hlavně aby byli v bezpečí a měli jeden druhého. Potom přišla doktorka a jen z pohledu na 5 metrů konstatovala, že ta stará paní ještě neumírá, takže jí neošetří a tu rodící co má problém teda s manželem a dětmi odvezou do kempu. Situaci začal provázet pláč a ještě větší bezmoc a zoufalství z rozdělení... Nedalo se nic dělat. Můžou jen doufat, že se ještě potkají, ale pravděpodobnost je mizivá... Chování a uvažování některých lidí asi nikdy nepochopím.

Zdroj: ZDE

0
Vytisknout
2186

Diskuse

Obsah vydání | 1. 10. 2015