Deklasifikovaný americký dokument:

Třetí světová válka měla začít na Balkáně

1. 10. 2015

Ve zpětném pohledu se rozhodnutí prezidenta Harryho Trumana z konce června 1950 použít americkou moc na záchranu Jižní Korey před komunistickou agresí jeví jako zřejmě nejlepší rozhodnutí za celou studenou válku. Převzetí obtížného závazku a obětování 50 000 amerických životů znamenalo, že Truman podpořil západní hodnoty a zájmy, kde byly nejvíce ohroženy. Je snadné přehlédnout nepopularitu a nepříjemnost války, která, ač byla nezbytná, dodnes zůstává pro většinu Američanů velkou neznámou.

Naše oběti v Korei počínaje katastrofálním létem 1950 zasluhují uznání a čest samy o sobě, ale zasluhují pozornost i z jiného důvodu, který je v popisech oné doby téměř úplně zanedbáván. Odesláním 24. pěší divize a 1. jezdecké divize namísto pohodlných okupačních povinností v Japonsku čelit smrti a destrukci v Korei USA uprostřed léta 1950 neudělaly nic menšího, než že zachránily svět před globálním konfliktem.

Problém neležel v Asii, ale na druhé straně planety: Ve Stalinově soukromé válce s maršálem Titem. Stalin byl rozhodnut Tita a jeho odpadlický komunistický režim zničit za každou cenu a netrpělivě plánoval totální invazi do Jugoslávie s použitím armád SSSR a satelitních států. Jak indikují záznamy USA a NATO, důkladně naplánovaný sovětský útok by vyústil ve vojenské zapojení Západu a téměř jistě by skončil 3. světovou válkou.

Je docela pikantní, že Stalin byl původně dotčen Titovým revolučním zápalem. Od poloviny roku 1947 Titův zpravodajský aparát oponoval "řecké linii" a dodával komunistickým povstalcům v sousední zemi zbraně a zásoby, což rychle překonalo sovětskou podporu; 10 000 jugoslávských "dobrovolníků" bojovalo po boku řeckých spojenců. Stalin považoval Titův zápal a ochotu podstupovat zbytné riziko za problém, nicméně řecká otázka byla jen poslední v dlouhé řadě jugoslávských akcí, které se Moskvě nelíbily. Stalin zaslal Titovi dopis kritizující "řeckou linii", v němž uvádí, že komunistické povstání nemá šanci uspět kvůli tomu, že Athény se těší podpoře Spojených států, "nejsilnějšího státu světa".

Když Bělehrad odmítl ustoupit, Moskva zahájila odvetu. 28. června 1948, na srbský národní svátek, Stalin vyloučil Jugoslávii z Komunistického informačního byra - Kominformy, Moskvou vedeného následníka Kominterny. Tím zahájil bezprecedentní konflikt v řadách komunistů, který málem vyprovokoval 3. světovou válku.

Sověti okamžitě zahájili jedovatou propagandu, očerňovali Tita a jeho vládu coby "špionážní skupinu" na výplatní pásce amerického a britského "imperialismu". Po celém sovětském bloku byly se zápalem prováděny čistky údajných "titoistů", nikde důkladněji než v Maďarsku, satelitním státě na hranicích s jugoslávskou nákazou. László Rajk, ministr vnitra, byl popraven v polovině roku 1949 kvůli údajné ideologické úchylce, zatímco Maďarská lidová armáda přišla o tucet generálů a 1 100 vysokých důstojníků, z nichž někteří byli popraveni za údajné projugoslávské sklony.

Čistky a popravy se ale rozhodně neomezovaly jen na sovětskou stranu sporu. Roztržka rozdělila jugoslávské komunisty. Tito zahájil čistky ve straně, armádě a tajné policii, aby se zbavil prosovětských elementů, a byly stejně brutální, jako ty stalinistické. Proti lidem podezřelým z loajality ke Stalinovi Tito použil tajnou službu DDBa, čímž zahájil zpravodajskou válku epických rozměrů.

Hon na zrádce, jež byli známi jako ibeovci (odvozeno srbochorvatského výrazu Informbiro) byl veden se značnou vervou, vedl jej Tito osobně a jeho obávaný policejní šéf Aleksandar Ranković. Šlo o boj, k němuž byl Tito, sám bývalý ilegál NKVD s třiatřiceti krycími jmény, dobře vybaven.

Hon na podezřelé ze stalinismu byl zvlášť tvrdý v Černé Hoře, nejmenší jugoslávské svazové republice, kde měl komunismus nejhlubší kořeny a byla tam nasazena celá divize DDBa, aby potlačila místní disent.

Titovy obavy ze sovětské subverze nebyly liché. Nejenže Stalinova zpravodajská služba MGB měla po celé Jugoslávii řadu agentů, ale Titova armáda a tajná policie patřily k nejvíce promořeným institucím. Tisíce důstojníků armády a státní bezpečnosti vyškolených v Sovětském svazu okamžitě upadly v podezření. Nakonec v rámci čistek padlo 7 000 armádních důstojníků a 1 700 zaměstnanců DDBa, mnozí na vysokých postech. Pravděpodobně až 100 000 jugoslávských komunistů podezřelých z neposlušnosti skončilo v brutálních věznicích a tisíce jich tam zemřely.

Agenti MGB byli všude. Dva ministři a dokonce šéf Titova ochranky byli odhaleni jako příznivci Kominformy. Zvlášť nepříjemné byly dezerce mnoha představitelů do sovětského bloku. K nejhoršímu incidentu došlo v srpnu 1948, když se tři vysocí armádní důstojníci připravující se sovětskou podporou státní převrat pokusili uprchnout. DDBa zatkla generálmajora Branka Petrićeviće a plukovníka Vlada Dapćeviće z hlavního politického direktorátu, druhý z nich řídil vojenskou propagandu, zatímco třetí účastník spiknutí, generálplukovník Arso Jovanović, byl zabit poblíž rumunské hranice.

Je pozoruhodné, že všichni tři byli Černohorci a Jovanović válečný náčelník generálního štábu Jugoslávské armády. Sovětské spiknutí nemohlo dosáhnout vyších pater.

Řady Jugoslávců usilujících o azyl v sovětském bloku, to co Tito označoval výrazem informbirovska emigracija, dosáhly v sousedních satelitních zemích počtu 3 500. A dotyční byli zapojeni do propagandistické války. Sověti brzy vytvořili bojové jednotky, včetně tří "interbrigád", v Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku, což pro Bělehrad nevěstilo nic dobrého. Tvořili je jugoslávští emigranti, ale i další. 2. interbrigáda se základnou v západním Bulharsku zahrnovala 6 000 "dobrovolníků" z Východního Německa, stejně jako výsadkový prapor. Jejím velitelem byl Aleksa Mićunović, bývalý vysoký štábní důstojník Titovy armády.

Násilné incidenty kolem dlouhé jugoslávské východní hranice se rychle zesedminásobily. Sověty sponzorovaní sabotéři prováděli pravidelné přeshraniční nájezdy v rámci vytrvalého tažení s cílem Jugoslávii destabilizovat. Pohraniční oddíly DDBa se často ocitaly v přestřelkách, které měly na kontě stovky mrtvých. Podle Bělehradu v prvních pěti letech po roztržce se pokoušelo infiltrovat Jugoslávii přes 700 emigrantů z Maďarska, Rumunska a Bulharska, přičemž 160 jich bylo zajato a 43 zabito. Více než stovka jugoslávských vojáků a policistů také zemřela, včetně některých vysoce postavených důstojníků.

Západ si naráz uvědomil strategické výhody plynoucí z roztržky mezi Bělehradem a Moskvou. Bezprostředně po vyloučení Jugoslávie z Kominformy Tito zastavil pomoc komunistům v Řecku, dokonce zavel hranici, což uvěznilo 4 000 řeckých povstalců na špatné straně hranice.

Stalin byl rozhodnut vyhubit titoistickou nákazu. Jak vysvětlil Robert Conquest, Jugoslávie se ve Stalinově osobním psychodramatu stala "hlavním zloduchem takřka na úrovni Trockého". Stalin plánoval použít tytéž metody, které umlčely Trockého - propagandu, pronásledování, zabíjení. Stalin sebevědomě informoval Chruščova: "Pohnu malíčkem a nebude žádný Tito". Skutečnost ovšem byla jiná. Kromě stovek nájezdů zvláštních jednotek sovětského bloku do Jugoslávie se Moskva několikrát snažila zabít Tita. V jednom případě MGB plánovala postřílet jugoslávské politbyro u bazénu na zahradě Titovy vily. Všechny plány na zabití byly překaženy kontrašpionážním úsilím DDBa.

V reakci na neúspěch plánoval Stalin přímé vojenské řešení jugoslávského problému.

Když selhaly subverze a sabotáže, přednost dostalo potlačení titoistického kacířství silou Rudé armády. Plány na zničení titoismu byly potvrzeny dezercí generála Bély Királyho po maďarské revoluci v roce 1956. Király, který byl jmenován velitelem plánovaných maďarských invazních sil, dosvědčil existenci rozhodnutí sovětského bloku provést invazi a dramatické rozšíření armády během příprav na válku.

Sovětské invazní plány předpokládaly masivní úder prvního sledu tvořeného vesměs maďarskou a rumunskou pěchotou. Hlavní část měla tvořit třistatisícová Maďarská lidová armáda, která by prorazila jugoslávskou obranu v ploché severní provincii Vojvodina. Tím by otevřela cestu na Bělehrad, který by obsadily mechanizované sovětské síly tvořící druhý, rozhodující sled.

I když se očekávalo, že Titova armáda bude klást tuhý odpor, očekávalo se rychlé, tvrdě vybojované vítězství. Zničení Jugoslávie se stalo hlavním důvodem existence armád satelitních států.

Washingtonu chyběly důležité zpravodajské informace ohledně sovětských záměrů. Systém signálního zpravodajství nabízel jen malý vhled do sovětských vojenských a politických plánů na nejvyšší úrovni, kvůli zradě zaměstnance AFSA Williama Weisbanda, který překazil řadu kryptologických úspěchů nejvyššího řádu.

Nicméně v srpnu 1950 hodnocení CIA konstatovalo, že i když čtvrtmilionová jugoslávská armáda může mít šanci proti satelitním armádám z Maďarska, Rumunska a Bulharska, přítomnost šesti sovětských divizí rovnováhu zvrátila. Invazi kombinovaných sil sovětského bloku by Titovy jednotky brzy podlehly. Proto CIA dospěla k závěru, že jugoslávský odpor závisí na "stupni a pružnosti západní podpory".

29. června 1950, čtyři dny po invazi do Jižní Korey, byla Jugoslávie na prvním místě seznamu "hlavních nebezpečných míst" americké Národní bezpečnostní rady. Moskevská propaganda označovala Tita za "I Sung-mana" (prvního jihokorejského prezidenta) v Bělehradě, což stupňovalo západní obavy. George Kennan brzy dospěl k závěru, že pravděpodobný sovětský útok na Jugoslávii by byl pouze předehrou 3. světové války.

Aby zvýšily připravenost jugoslávské armády na válku, Spojené státy se pustily do dobrodružného programu vojenské pomoci. Rok po korejské invazi poskytl Washington Bělehradu vojenskou pomoc v hodnotě 77,5 milionu dolarů. V polovině 50. let dosáhla pomoc půl miliardy dolarů. V červnu 1951 náčelník jugoslávského generálního štábu generál Koća Popović navštívil Washington, aby se zapojil do debaty o plánování pomoci.

Před roztržkou s Moskvou byl ovšem radikální režim v Bělehradě západními médii odsuzován coby "sovětský satelit číslo jedna" a vztahy USA s Jugoslávií byly napjaté. Ve sporné oblasti kolem Terstu obsazené americkými a britskými vojsky Titovy jednotky v roce 1946 přinutily k přistání americké dopravní letadlo C-47 a další sestřelily, přičemž osádka zahynula.

Koncem roku 1951 americká zpravodajská komunita už považovala Jugoslávii za cenného faktického spojence a hráz proti Sovětskému svazu. Speciální odhad vývoje událostí v příštích 24 měsících vypracovaný CIA počítal s Jugoslávií ve stejném smyslu, jako s budoucími členy NATO Tureckem, Španělskem a Řeckem. Dokonce ji označoval za "velké posílení NATO" pro případ války se sovětským blokem. Odhad dospěl k závěru, že sovětská "lokální agrese" proti Jugoslávii je v krátké době pravděpodobná.

Z pohledu NATO sloužila Jugoslávie jako štít zranitelné Itálie a Řecka. Lublaňská průrva ve Slovinsku byla kriticky důležitou součástí obrany Západu a v polovině roku 1952 Bělehrad oznámil, že ji bude bránit více jak třetinou své armády. V září 1951 nejvyšší spojenecký velitel v Evropě (SACEUR) nařídil, aby byla Itálie bráněna na linii řeky Isonzo (slovinsky Soča - pozn. red.). Polovina tohoto postavení se ve skutečnosti nacházela na jugoslávském území.

Navzdory západnímu programu vojenské pomoci obavy z invaze a širšího konfliktu se v hlavních městech NATO rostly. Počátkem roku 1951 velení britského generálního štábu prohlásilo, že přímý sovětský útok na Jugoslávii "by vedl ke světové válce".

Washington souhlasil, že stalinistická agrese proti Jugoslávii "by mohla být předehrou globální války". Obavy NATO z "druhé Korey" v Evropě se zvýšily kvůli všeobecnému souhlasu se závěrem, že na rozdíl od Korey by se komunistickou ofenzívu proti Titovi nepodařilo lokalizovat.

Vzhledem k ohromné slabosti NATO v konvenčních silách bylo nevyhnutelné, že přišla řeč na jaderné zbraně. Během několika týdnů po invazi do Jižní Korey Washington v principu přijal možnost, že vzhledem k nedostatku konvenčních sil bude k obraně Jugoslávie patrně třeba použít jaderných zbraní.

Naštěstí pro všechny zainteresované dlouho očekávaný sovětský útok nepřišel. Válečná horečka se podstatně zhoršila 25. června 1950, s invazí do Jižní Korey. V satelitních státech nabraly obrátky propaganda a vojenské plánování. Podle generála Királyho vše nasvědčovalo koordinaci mezi oběma útoky. Jenže neočekávaně silná reakce Washingtonu na severokorejskou agresi Sověty znejistěla: Pokud USA okamžitě nasadily dvě divize a později celých šest, to vše kvůli nevýznamné Jižní Korei, co by udělaly kvůli strategicky významnému Titovi?

Nicméně sovětské vojenské plánování pokračovalo bez ohledu na události na Dálném východě. Velké manévry v Maďarsku v lednu 1951 zahrnovaly 80 000 vojáků satelitních států a simulovaly invazi do Jugoslávie. Byla to zkouška "na sucho".

Během manévrů byly do druhého obranného sledu v Jugoslávii situovány americké jednotky; nyní se očekávala válka s NATO. Sovětský svaz, který byl nyní také jadernou mocností, se západní vojenské síly nebál. Avšak toto cvičení znamenalo vrchol vývoje, který málem vedl k válce. Poté hrozba pomalu slábla. Stalinova ochota riskovat světovou válku, dokonce jadernou, vymizela a plány byly tiše opuštěny. Jak prohlásil Király, tvrdá americká obrana Jižní Korey vedla Stalina k opuštění jeho projektu.

Pokusy o zabití Tita pokračovaly a poslední byl plánován ještě v roce 1953. Poté 2. března Stalin utrpěl fatální mrtvici, ale jeho posedlost Titem trvala až do konce.

Po smrti Stalina se vztahy mezi Bělehradem a Moskvou začaly pomalu zlepšovat. V květnu 1955 Chruščov navštívil Bělehrad a sovětsko-jugoslávské vztahy byly napraveny, ačkoliv Tito zůstal vojensky, politicky a ekonomicky trvale mimo východní blok. Z hlediska západních plánovačů Jugoslávie po další desítky let fungovala coby strategicky nezbytný prvek obrany NATO a neoficiální přidružený člen Aliance.

Do Titovy smrti v roce 1980 zůstávala pro Jugoslávii sovětská hrozba předmětem obav, ale jedině invaze do Československa v roce 1968 s možnou jugoslávskou paralelou Tita vážně znepokojila. Ještě desítky let po zpravodajské válce, kterou Stalin prohrál, se Bělehrad obával sovětské subverze a špionáže.

Robustní americká intervence ve Východní Asii nakonec zachránila mnohem více, než Jižní Koreu. Ve skutečnosti předešla vzniku války v Evropě, která měla všechny předpoklady změnit se ve válku světovou a dokonce v jaderný holokaust.

Podrobnosti v angličtině: ZDE (pdf)

0
Vytisknout
3125

Diskuse

Obsah vydání | 2. 10. 2015