Případ Jeremy Corbyn: O levobočcích neokeynesianismu a katastrofální bezpečnostní politice

2. 10. 2015 / Karel Dolejší

Řada příslušníků katolického kléru formálně složí sliby a zaváže se k celibátu, v praxi se však chová mnohem volněji a pořídí si nechtěně potomstvo, často i dosti početné. Podobně se to má v ekonomii s vyznavači intelektuálního odkazu Johna Maynarda Keynese, který byl v 70. letech fakticky přivtělen do tzv. neoklasické syntézy a stal se v této podobě součástí hlavního proudu ekonomického myšlení, formalizoval se a de facto splynul s monetarismem. Zatímco se tedy Keynesův odkaz vydává za jakési utlačované kontrariánství a dokonce prý řešení problémů současné světové ekonomiky, ve světě, v němž už dávno žijeme, existuje řada nepřiznaných potomků minulé keynesiánské politiky, o nichž se jaksi taktně mlčí. Solidní, i když jistě ne úplný přehled těchto "nechtěných závazků" podal Chan Akya v Asia Times ZDE.

Politika kvantitativního uvolňování z dílny amerického FEDu - politika stále dokola doporučovaná právě neokeynesiány - po roce 2001 vytvořila obrovský nadbytek peněz ve světové ekonomice, který je primární příčinou globální finanční krize. Ti kdo svalují vinu na banky účelově přehlížejí fakt, že za takto nastavených podmínek se finanční průmysl choval z krátkodobého hlediska zcela racionálně.

Specificky v Evropě potom doporučení Basilej II reagující na důsledky keynesiánských fiskálních stimulů vyvolala dodatečnou poptávku po produktech finančního průmyslu.

Celkový důsledek představovala nadbytečná poptávka po dluhopisech krytých hypotékami. Tato poptávka, jak známo, byla "řešena" vznikem hypoték poskytovaných zájemcům neschopným splácet své závazky.

Těžko se někdo může snažit vyvinit jednotlivé subjekty ve finančním průmyslu, které prováděly takové nezodpovědné aktivity s vidinou krátkodobého zisku. Ale byla to v první řadě keynesiánská makroekonomická politika, která je motivovala k tomuto rizikovému chování.

Podle Akyi jsou centrální banky zodpovědné až za 50 % projevů globální klimatické změny v posledních 10 letech. Je to proto, že jejich keynesiánská politika zabránila eliminaci pákového efektu (leverage) v rámci finanční krize a tím zániku mnoha společností s mizernými zisky.

Namísto toho došlo k uvolnění monetární politiky a poklesu reálných úrokových sazeb. To ve skutečnosti podpořilo všechny aktivity závislé na pákovém efektu, včetně přebujelého odvětví stavebnictví závislého na neseriozních hypotékách. Lidé s dobrým postavením si pak stavěli druhé a třetí domy nebo měnili auta každé tři roky, či dokonce nakupovali jachty, které by si předtím nemohli dovolit, atd. Důsledkem byla dodatečná spotřeba energie a tedy produkce dodatečných emisí podporujících změnu klimatu.

Vyšší výrobní náklady v USA a EU a z toho plynoucí pokles konkurenceschopnosti, obojí důsledky politiky kvantitativního uvolňování, podpořily přesun výrob do Třetího světa. A to znamená podporu ekonomického růstu v ekonomikách, které ve srovnání se Západem energii využívají neefektivně. Kromě toho probíhalo masivní budování nové infrastruktury v těchto zemích, což také podpořilo produkci emisí. A (což Akya neříká) doprava zboží vyrobeného v těchto zemích vede k další dodatečné spotřebě fosilních paliv, čili k dalším emisím.

Po překonání poslední krize, upozorňuje Akya, se trendy ještě dále zhoršily. Čína v roce 2009 schválila gigantický keynesiánský fiskální stimulus a jeho výsledkem jsou masivní investice pro investice, budování nepotřebné infrastruktury za peníze, které je prostě třeba utratit. Podobně, i když ne tak velkoryse, se zachovaly i ostatní centrální banky v hlavních světových ekonomikách. Fiskální deficity se samozřejmě zhoršily a uměle snižované úrokové sazby umožňují další fungování neperspektivních provozů.

Světová ekonomika, upozorňuje Akya, je dnes asi o čtvrtinu větší, než by odpovídalo reálným výnosům; ale možná jde o konzervativní odhad. V každém případě je globální ekonomika v důsledku keynesiánských politik centrálních bank mnohem větší, než by měla být. To vede k mnohem větší spotřebě přírodních zdrojů, než jaká je nutná, a mnohem větší produkci skleníkových plynů.

Poptávka po zboží z Číny, jak bylo uvedeno, rostla v důsledku měnové politiky v USA a EU. Tuto poptávku Čína uspokojuje za cenu masivního ničení životního prostředí doma i v zemích, odkud importuje přírodní zdroje. Protože nedokázala posílit domácí poptávku jiným způsobem, čínská vláda podpořila průmysl hypoték, který nafoukl realitní bublinu mnohem větší než všechny ty, co splaskly na Západě.

Tolik je třeba říci k názorům, podle nichž řešením našich problémů je údajně návrat před thatcherismus a ke Keynesovi. Není se kam vracet. Keynesianismu je všude plno.

Je jistě osvěžující pro české publikum, pokud po ekonomických názorech Miloše Zemana odpovídajících úrovni poznání na přelomu 60. a 70. let přichází někdo jako Jeremy Corbyn, kdo diskusi posouvá alespoň k roku 1979, byť je to stále dokola totéž antikvované paradigma "národní ekonomie". Nemyslím si ovšem, že by to stačilo, byť třeba jen pro potřeby evropské semiperiferie jménem Česká republika. Valná část potíží, jimž současný svět čelí, je ve skutečnosti důsledkem keynesianismu, nikoliv jeho nedostatku. Jak je ovšem typické pro paradigmatické fanatiky typu Paula Krugmana, žádný náraz na empirické vyvrácení teorie nevede než k požadavku, aby se toho, co prokazatelně nefunguje, prostě aplikovalo ještě více - ještě mnohem, mnohem více...

Dokud bude "levice" stále spřádat ekonomické retroutopie, nebude mít ani v Británii, ani v České republice na praktickou politiku významnější vliv. Bude dál oslovovat své věřící a nabízet jim krásné sny o budoucí minulosti. Bude sektářská a většinu voličů budou více oslovovat populistické pravicové strany mnohem bližší jejich hodnotové orientaci.

***

Za dobu účinkování prezidenta Baracka Obamy bylo poprvé od roku 1945 dosaženo toho, že je NATO v Evropě vojensky slabší než Rusko jak v konvenčních, tak v jaderných silách ZDE. Převaha v konvenčních silách je znepokojující, ale v jaderných je děsivá - nejen kvůli desetinásobné ruské převaze nad USA, ale také proto, že americký deterent je zastaralý a jedná se o klasické letecké pumy, kde o možnosti efektivního nasazení existovaly pochybnosti už v polovině 70. let. Tehdy měl SSSR ještě protivzdušnou obranu s výrazně horšími parametry, než jaké dnes nabízí nejnovější ruské systémy. Takže nejen že má Moskva v jaderných zbraních v Evropě desetinásobnou převahu nad USA, ale je pochybné, zda americké bomby B61 vyrobené v roce 1968 vůbec ještě bere vážně. Připočtěte k tomu fakt, že ruská vojenská doktrína počítá s nasazením jaderných zbraní nikoliv v reakci na takový čin protistrany, ale jako první v pořadí, a měli byste pochopit, že Evropa má vážný problém, který bude muset příští rok summit NATO ve Varšavě naléhavě řešit. Evropa bohužel potřebuje jaderný deterent mnohem více, než v minulosti.

Velká Británie disponuje zhruba 225 jadernými hlavicemi na strategických ponorkách. To je o něco více, než kolik jich mají v Evropě USA (200) a je to srovnatelné s Čínou (250) či Francií (300) ZDE. Pro vojenskou stabilitu v Evropě je mimořádně důležité, aby Británie svůj jaderný arsenál zachovala a spolu s Francií garantovala, že nebude možno vydírat bezbranné evropské země jadernými zbraněmi, nebo tyto zbraně dokonce proti nim nasadit.

Podobně jako u kauzy útoků na WTC v New Yorku, které okamžitě zplodily neuvěřitelné množství "expertů" na statiku, také šílené nápady Jeremyho Corbyna na jednostranné odzbrojení Británie v nejkrizovější situaci v Evropě za mnoho dekád vyvolaly v život davy "stratégů". Lidé, kteří v životě nevěnovali pět minut studiu problematiky a dokážou zaměnit deterent s detergentem, jsou si nyní naprosto jisti, že "Corbyn má pravdu" a "britský jaderný deterent je nedůležitý". Skutečnost je ovšem zcela jiná. Evropa britský jaderný arsenál bohužel potřebuje přinejmenším jako nikdy v posledním čtvrtstoletí, a samotná Británie by bez něj ztratila poslední zbytky někdejšího mezinárodního významu.

***

Podle italského socialisty a premiéra Renziho britská Labour Party volbou Jeremyho Corbyna prokázala svou zálibu v porážkách ZDE. Je jistě vnitřní záležitostí labouristů, potažmo Británie, koho si zvolí do čela strany, případně státu. Ovšem státy na evropském kontinentě nemají pražádnou zásluhu na britském blairismu a tedy si ani nezaslouží žádný trest za něj v podobě destabilizace důležitého politického a bezpečnostního partnera za kanálem La Manche. Proto nezbývá než doufat, že Corbyn bude odstaven po květnových volbách londýnského starosty, nebo přinejmenším jeho vliv ve straně bude udržen pod kontrolou, aby jeho nekvalifikované a extrémistické názory fatálně neovlivňovaly britskou politiku.

Levému křídlu Labour Party je pak namístě popřát, aby příště při výběru kandidáta do vedení strany mělo šťastnější ruku.

0
Vytisknout
3166

Diskuse

Obsah vydání | 5. 10. 2015