Znám naději a strach těch, kdo hledají útočiště v Evropě

25. 9. 2015

Kdybych mohla poslat zprávu evropským politikům, bylo by to tohle: Pokuste se pochopit, proč lidé riskují všechno, aby se dostali do Evropy. Projevte jim tutéž lidskost, jakou jim projevují obyčejní občané.

Nad zprávou, že se v Egejském moři minulý týden utopilo 35 lidí, včetně 14 nemluvňat a dětí, mi bylo opravdu hrozně. Co dokáže přimět, uvažovala jsem, matku, aby přenesla dítě do nepevného, přeplněného člunu? Jak dokáže ovládnout svůj strach? A co asi šeptá svému dítěti, když lezou na palubu člunu a dobře vědí, že možná plavbu nepřežijí živí?

Znám ten strach, který nutí matku, aby podstoupila takovou cestu, ale také znám tu naději. Moje matka učinila podobné rozhodnutí na podzim roku 1994, když válka ničila mou zemi, Bosnu a Hercegovinu. Když moje maminka dala sama sebe a životy svých dětí do rukou pašeráků, byla to jediná možnost, kterou měla - stejně jako tisíce lidí dnes, píše Emina Ćerimović z organizace Human Rights Watch na stránkách opendemocracy.net.

Přidejte si prosím Britské listy mezi oblíbené na Facebooku ZDE

Bylo mi osm let, když v mé zemi r. 1992 vypukla válka. Naučila jsem se strach, kdy mě uprostřed noci budila dělostřelecká palba. Naučila jsem se, jak bolestné bylo přijít o mou první lásku - mého otce, pak o mého dědečka a o mou nejlepší přítelkyni, Ilmu. Pak jsem přestala počítat. Naučila jsem se, co to znamená být v zemi interním uprchlíkem, mít hlad, být podvyživený, trpět zimou, mít strach, přát si, aby ta noční můra skončila.

V polovině října 1994, před tím, než Bosnu zasáhla třetí zima střílení a hladu a krátce poté, co se moje sestra uzdravila z onemocnění žloutenkou, nám sdělila moje teta, která odešla začátkem války do Švédska, že našla někoho, kdo nám pomůže utéci z Bosny. Řekla, že se k ní můžeme přidat ve Švédsku. Pro mě Švédsko znělo podivně, neznámě a zajímavě.

Zeptala jsem se maminky. Vysvětlila mi, že ve Švédsku není válka, nestřílí se tam, neházejí se granáty, že bychom tam měli vodu a elektřinu a jakékoliv jídlo bychom chtěli, i čokoládu - a že bychom mohly chodit do školy. Nestřílení, čokoláda a chození do školy - to mi připadalo jako v nebi.

Ale dostat se do Švédska jako v nebi nebylo. Neměli jsme s sebou nic kromě toho, co jsme mohli unést v rukou. Všechny tři jsme se vydaly na jih na hranici s Chorvatskem, kde jsme žily dlouhé týdny v provizorním táboře. Jednoho večera koncem listopadu pro nás přišli dva muži. Pašeráci toho moc nenamluvili, posadili nás na zadní sedadlo auta a odvezli nás nejprve do hostince, kde pili pivo a vtipkovali o válce, zatímco maminka, já a sestra jsme se pevně navzájem držely. "Jen nás nerozdělujte," modlila jsem se.

O dvě hodiny později nás znovu posadili do auta a uprostřed noci nás odvezli po štěrkových cestách lesem do Chorvatska. Jakmile jsme byli v Chorvatsku, zadržovali nás dlouhé týdny v jednom domě, než dala moje teta dohromay dost peněz, aby zaplatila pašerákům za naše falešné chorvatské pasy. Bylo absurdní, že s chorvatskými pasy jsme mohli volně cestovat do Evropy jako Chorvati, kam by nás ale nepustili jako Bosňany. Jeli jsme autobusem a za 36 hodin jsme překročili pět evropských hranic. Připomínali jsme si svou falešnou totožnost, já jsem si připomínala, abych sestru neoslovovala jejím skutečným bosenským jménem, aby nás neidentifikovali a neposlali svět, nebo nerozdělili.

Když jsme přijeli do Švédska, problémům nebyl konec. Policie nás vyslýchala a nakonec nás nechala jít do azylového střediska. Museli jsme si dávat pozor, protože jsme nechtěli udělat problémy tetě, a trvalo to týdny, než jsme se konečně mohli s ní setkat.

Měli jsme před všemi těmi lety štěstí, že jsme cestu přežili. Ale, o dvacet let později, stovky rodin, jako byla naše, takové štěstí nemají. Přicházejí o život na lodích, které se převracejí, moře je vyplavuje mrtvé na pláže a dusí se v přeplněných kamionech.

Kdybych mohla poslat zprávu evropským politikům, bylo by to tohle: Pokuste se pochopit proč lidé riskují všechno, aby se dostali do Evropy. Projevte jim tutéž lidskost, jakou jim projevují obyčejní občané. A nalezněte způsoby, jak pomoci Syřanům i jiným, aby měli možnost dostat se do bezpečí legálně, aniž by museli spoléhat na neskrupulózní pašeráky.

Co se týče mé rodiny a mě, Švédsko nám poskytlo dočasné, ale vítané útočiště. O čtyři roky později jsme se mohli vrátit do Bosny, kde jsem vystudovala univerzitu a později se stala právničkou. Trávím svůj čas nyní tím, že zaznamenávám osud uprchlíků, žadatelů o azyl a imigrantů.

Když mluvím s těmi, kteří se snaží dostat do bezpečí v Evropě, pamatují na svou radost a úlevu, když se naše rodina konečně dostala do Švédska. Konečně jsem mohla zapomenout na svůj strach, že kromě mého otce a mých přátel mi válka ukradne i maminku a sestru.

Zdroj v angličtině ZDE

0
Vytisknout
1506

Diskuse

Obsah vydání | 29. 9. 2015