Mezi Klausem a Zemanem: Pětadvacet let útěku před svobodou

26. 9. 2015 / Karel Dolejší

V roce 1991 navštívil tehdejší Československo teoretik anarchismu John Clark, pokračovatel slavnějšího Murraye Bookchina. V Brně proslovil dvě přednášky. Hlavní a širšímu publiku určená se týkala problému autoritářství v postkomunismu. Cestou přes Náměstí svobody, kde byla jeho přítelkyně okradena o kabelku s doklady, si povšiml jednoho z prvních billboardů s Václavem Klausem. Prohlásil, že Češi neuvyklí svobodě budou hledat náhradní otcovskou figuru, a že by se jí mohl stát právě muž z plakátu.

Přidejte si prosím Britské listy mezi oblíbené na Facebooku ZDE

Češi se již pětadvacet let zmítají mezi dvěma náhradními otcovskými figurami, dvěma falešnými autoritami, dvěma modlami údajně sekulárního národa: Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Je to něco podobného, jako kdyby Odysseus na bájné plavbě neměl dost na tom, že při proplouvání mezi Scyllou a Charybdou ztratil šest mužů, a začal zatvrzele kmitat mezi šestihlavou příšerou a vodním vírem stále dokola, od jednoho neštěstí k druhému, dokud zcela neztroskotá.

***

Michal Kašpárek loni v recenzi přepracovaného vydání knihy Strach ze svobody německého filosofa a psychoanalytika Ericha Fromma ZDE mimo jiné napsal:

"Odstranit vnější útlak je jen první krok ke svobodě, varoval Erich Fromm. Druhý, těžší, je odstranit vnitřní nejistotu. - Když jsem se před časem zamiloval do pojmu „posttotalitní syndrom“, který razí Vladimíra Dvořáková a další autoři, nedošlo mi, že každá svobodná společnost je posttotalitní. Fromm ukazuje, že se základní projev téhle nemoci, tedy šlapání po slabších a hrbení se před silnějšími, objevuje všude tam, kde lidé nejsou schopni „unést vlastní osamělé a slabé já“. Čili v každé individualizované společnosti.

Podobně nadčasové jsou i dva další jevy, které často dostávají nálepku reliktů komunismu. Prvním je zbožštění práce a pohrdání flákači. To podle Fromma není vynález dělnického hnutí, ale církevních reformátorů: „Jediným možným způsobem, jak nesnesitelnému stavu nejistoty a ochromujícímu pocitu vlastní bezvýznamnosti uniknout, je právě takový povahový rys, který se stal typický pro kalvinismus: vyvinutí horečné aktivity a neustálá snaha něco dělat. Aktivita v tomto smyslu na sebe bere kompulzivní kvalitu: Jedinec musí být aktivní, aby unikl svému pocitu pochybností a bezmocnosti. Tento druh úsilí a aktivity není výsledkem vnitřní síly a sebedůvěry: Jde o zoufalý pokus uniknout její úzkosti,“ píše Fromm.

Druhým jevem občas nepřesně označovaným za relikt komunismu je divný druh informační negramotnosti, který v sobě spojuje mimořádnou nedůvěru k „oficiálním“ médiím a naopak neomezenou důvěru k těm, kteří se „nebojí říct, jak to je“. Fromm už na přelomu třicátých a čtyřicátých let popsal, jak se lidé zahlcení informacemi zoufale obraceli k prodavačům jednoduchých příběhů a rad...“

***

Jan Čulík občas varuje před nesmírnou ostudou, kterou si Česká republika spolu s Maďarskem a Slovenskem na Západě udělala. Protiuprchlická hysterie je však jen vygradováním té hluboké vnitřní nejistoty, která Čechy už léta vede ke kmitání mezi Klausem a Zemanem i naprosté neschopnosti pohnout se dál. Na vlastní odysseu za svobodou se nevydali ani čtvrt století od údajné revoluce, stále se točí v kruhu. Proto se neobávám toho, že by EU Čechy potrestala, odřízla od peněz či dokonce vyloučila. I takové potíže by se totiž daly napravit, pokud by existovala vůle.

Obávám se úplně jiné věci. Toho, že si Češi vedení svými falešnými autoritami právě tohle budou přát, neboť ve své většině vlastně na Západ nikdy ani nezačali patřit. Oplocený stát se zavřenými hranicemi, iluze "malé, ale naší" suverenity střežené Lukoilem a čínskou investiční skupinou CEFC, to je pro mnohé daleko přijatelnější perspektiva, než otevřená společnost. Ti, kdo se s abstraktní autoritou globalizované společnosti vyrovnávají delirantními výroky typu "Klaus a Zeman zavedou reformní kapitalismus", ti, kdo tak zoufale potřebují vtělit si neosobní kapitalismus do pseudootcovské postavy "laskavého" utlačitele, se nepostaví na odpor - a to co je na západ od Aše považováno za trest budou chápat jako vykoupení.

***

Fromm ve svém pojetí sociálního charakteru zdůrazňoval, že člověk jako jedinec může vždy svůj život změnit, může se rozhodnout dokonce i k tomu, že změní vlastní charakter. Podle něj k tomu stačí ochota nesetrvávat v omylu a napravovat minulá špatná rozhodnutí. Cesta smrti je ta, na které směr ukazují "čest, vlajka, stát, matka, rodina, sláva, výroba, spotřeba" a další idoly, které dokáží člověka dočista zmrtvět, pohltit a zmrzačit.

Ovšem na základě knihy Exodus se z hlediska "teorie velkých čísel" tradičně tvrdí ještě něco poněkud odlišného. Jednotlivec se může opravdově "obrátit" kdykoliv, ale celý velký soubor takových jednotlivců se "obrátí" jen povrchně, skutečná změna mentality u něj není záležitostí "teď", ale zpravidla zabere přibližně tři generace.

Český odchod z "egyptského zajetí" to potvrzuje. A dost možná právě směřuje k úplně jinému obrácení, než o jakém pojednávají základní texty "křesťanské civilizace", jíž se dnes tolik nevěřících Čechů náhle zuřivě zaklíná.

Pochod se obrátí a vydá nazpět do Egypta, tam, kde prý bývaly nádherně plné hrnce.

***

Největší lež, která je nyní v oběhu, představuje "levicové" odvysvětlení rasismu a xenofobie. Tyto nelibé úkazy, tvrdí se z různých stran stále dokola, jsou výsledkem nerovného rozdělování společenského bohatství, před nímž si prý zakrývá oči liberalismus. Kdyby nebylo nerovnosti, lidé by nebyli rasisty a xenofoby.

Jenomže to není jen obyčejná lež, je to lež sprostá a naprostá. V době velké krize 30. let nebyla bída britského dělníka menší, než bída dělníka německého. Ale jen jeden z nich propadl nacismu. Hovořil jsem s lidmi z Británie, jejichž příbuzní ještě krátce po skončení 2. světové války zemřeli hlady. Fašisté se z takových nikdy nestali. Babička se třemi třídami obecné školy mívala přátele mezi Romy, Jugoslávci, Rumuny, nikomu z nich nevyčítala bídu z dětství a fakt, že polovinu života musela prožít se čtvrtinou žaludku. Nikdy neřekla nic špatného o německé rodině, ve které sloužila. Rasismus a xenofobie nejen že nejsou záležitostí chybějící osvěty, ale ani je nelze vysvětlovat bídou. Mají úplně jiné důvody.

Česko je z hlediska rozdělení příjmů stále jednou z nejrovnostářštějších společností v Evropě, a není ani zdaleka nejchudší. ČR s HDP čítajícím 30 000 dolarů na osobu a rok je bohatší než Portugalsko s 28 000 dolary. Giniho koeficient v ČR dosahuje hodnoty 0,26, kdežto v Portugalsku 0,36 a nachází se tedy nad průměrem EU, který činí 0,31 (čím vyšší hodnota Giniho koeficientu, tím vyšší nerovnost v rozdělení příjmů). Ale xenofobie a rasismus se vyskytují jen a jen v Česku. Portugalsko patří v integraci přistěhovalců ke světové špičce, třebaže je chudší a ne tak rovnostářské.

Kromě tradiční snahy levičáckých ideologů převést libovolný problém na problém stejných žaludků je při hrubém překrucování faktů ve hře ještě jedna docela často přehlížená věc. Velmi mnozí Češi se neustále příšerně litují. Odmítají si přiznat, že se nemají zdaleka tak špatně, jak by si z hlediska svých aspirací rádi namluvili, a jsou tu nyní, byť jen virtuálně, velmi mnozí potřebnější, kteří je hrozí vytlačit z centra litovacího rituálu.

***

"Svoboda je břemeno, břemeno rozhodování," napsal Fromm. To vysvětluje, proč zbavení svobody může být nakonec pociťováno jako úleva. Spolehnete se na "autoritu", která všechno zná, všude byla a každému poradí, stačí ji jen následovat. Nejistota zmizí, všechno se zjednodušilo. Život vplyne do úzkých, vyjetých kolejí, točí se stále dokola, ne tak v posvátném koloběhu pohanství, v němž je zašifrován smysl, jako továrně a mechanicky, odnikud nikam.

A kromě toho je tu přirozeně ještě kompenzace a projekce, aby byl obrázek úplný. "Nebyl-li schopen dát smysl svému vlastnímu životu, pokouší se dát mu smysl prostřednictvím dětí, ale nutně ztroskotá jak v sobě, tak v dětech, " shrnul Fromm.

Změna mentality sice zabere tři generace, ale každý musí začínat sám od sebe, ne od druhých, na něž navěsí jako handicap vše, čeho sám v životě nedosáhl. Tudy cesta ke svobodě nevede. To je jen další z marných slepých odboček, které se nenápadně stáčejí nazpět do výchozího bodu.

***

0
Vytisknout
4552

Diskuse

Obsah vydání | 29. 9. 2015