Putin, Pavlov, power-play

25. 9. 2015 / Karel Dolejší

Ruský prezident Vladimir Putin pohrozil blíže nespecifikovanými "protiopatřeními", pokud by Spojené státy rozmístily v Německu dodatečných 20 taktických jaderných náloží. ZDE Konzervativní analýzy uvádějí, že v kategorii taktických jaderných zbraní má Rusko v Evropě nad USA nejméně desetinásobnou převahu. I kdyby USA přesunuly do Evropy veškeré taktické jaderné zbraně, které mají vůbec k dispozici, stále ještě by Rusko před nimi mělo čtyřnásobný náskok. ZDE

Třebaže Rusko nemůže být zmíněným krokem Spojených států ani náznakem ohroženo, přišla velice hlasitá reakce. Z jakých důvodů? Přinejmenším ze dvou.

Podobně jako Ivan Petrovič Pavlov, také Vladimir Vladimirovič Putin má v laboratoři vše řádně zorganizováno. Jakmile zazvoní - pardon, prohlásí, že se Kremlu cos nelibě dotklo - seběhnou se o překot hafani ze všech stran. Pekingský palácový psík, šarplaninec, český horský pes, ratlík i podvraťák zamíří svorně na značky a začnou slintat. Na stavu světa a faktech totiž ve světě podmíněných reflexů nezáleží. Jediné, co je podstatné, je signál. A ten byl vydán.

Ze všech vrtichvostů jsou okamžitě špičkoví experti na bezpečnostní problematiku.

Za druhé, Putin už teď velmi dobře ví, že ať do ledna 2017 udělá cokoliv, Američané nakonec spořádaně ustoupí a pošlou pouze Johna Kerryho takticky zkrátit frontu. Na Putinovu přesilovku odpovídá Obama odchodem na golf. Zatímco ostentativně předvádí standardní údery na greenu, dostává do branky jeden gól za druhým. Tak to zkrátka chodí, pokud nepochopíte, v jaké hře jste se ocitli.

Nejde o Janukovyče nebo Asada, ale o ruské impérium

Nepochybně právě proto, že se Rusko doma cítí nesmírně ohroženo přibližováním NATO ke svým hranicím, například v zákeřné podobě asociační dohody Ukrajiny s EU - podobné dohody, jakou mají Alžírsko, Egypt, Chile, Izrael nebo Maroko - vyslalo 2 000 svých nejlepších vojáků a část nejmodernějšího zbraňového arsenálu do Sýrie, aby se tyto expediční síly podílely na obraně režimu Bašára Asada. ZDE

Putinovi ovšem nejde v Sýrii o Asada o nic více, než mu šlo na Ukrajině o Janukovyče. Stará se o velmocenské zájmy a prestiž, o ruský vliv v regionu. Pokud by za tímto účelem bylo výhodné nechat Asada padnout a existovala patřičná shoda s jeho hlavním sponzorem Íránem, neváhal by ani vteřinu. ZDE

Podstatné není zachránit Asada, ale udržet v Sýrii režim, který by byl proruský, a zformovat širokou regionální alianci zahrnující Rusko, Írán, Irák, syrský režim a libanonský Hizballáh. ZDE

"Náprava křivd"

Taková aliance umožní obnovit ruský vliv na Blízkém východě, který začal upadat v první polovině 70. let po roztržce se Sadatovým Egyptem - až nakonec Sýrie představovala jediného a posledního ruského klienta v regionu. To se Kremlu ovšem nelíbí a snaží se to rychle změnit. A bezradná Obamova administrativa donedávna velkohubě vyřvávající maximalistické požadavky, pro jejichž splnění nebyla v praxi ochotna nic nasadit ani nic riskovat, mu v tom samozřejmě nedokáže zabránit. Naopak, nevlídné počínání vůči stávajícím spojencům doprovázené pochybnou hrou na sbližování s Íránem, ze které odchází ruský spojenec Teherán se všemi výhodami a Bílý dům utře nos, vytváří ideální podmínky pro to, aby všechny regionální blízkovýchodní mocnosti přehodnotily svou alianční politiku. Včetně Izraele. ZDE

To je mnohem důležitější než osud Bašára Asada. Ten může být v jistém okamžiku taktně požádán, aby si sbalil fidlátka a odebral se s rodinou i majetkem do ruského exilu. Čtyřletá válka ovšem zřejmě poněkud zredukovala jeho bankovní konto. Možná by v takovém případě z praktických důvodů uvažoval o společném bydlení s Viktorem Janukovyčem. Nezatracoval bych předem ani možnost společné domácnosti s dalším přesvědčeným bojovníkem proti americké hegemonii a za ruský svět, Edwardem Snowdenem, který nepochybně naléhavě potřebuje péči oftalmologa. Svobodymilovných Prométheů z celého světa je dnes Rusko doslova plné. Zdraví Obelix.

Na Ukrajině nic nekončí. Obě země jsou součástí nové studené války

Rusko začalo v Bogučaru nedaleko hranice s Ukrajinou stavět již druhou masivní vojenskou základnu. ZDE

První budované zařízení se nachází u obce Soloti v Bělgorodské oblasti ZDE

Ačkoliv Ukrajina v posledních týdnech zmizela ze zpravodajství, ruská mocenská hra tam samozřejmě nekončí. Ukrajina, Sýrie, Arktida, stejně jako Afghánistán jsou součástí jediného scénáře. Tím je obnovená studená válka, v jejíž existenci někteří "experti" dodnes odmítají uvěřit, neboť údajně kvůli globalizaci už "nepřipadá v úvahu". A tuto válku Spojené státy nepochybně prohrávají. ZDE

Jak probíhala první studená válka

První studenou válku mezi SSSR a USA je pro přehlednost vhodné rozdělit na tři hlavní fáze.

V první fázi měl SSSR, potažmo východní blok, drtivou konvenční převahu, protože nepřevedl armádu na mírové stavy, zatímco Západ v čele s USA spoléhal především na jaderné zbraně. To se částečně změnilo v důsledku války v Koreji, během níž Američané překvapeně objevili, že stále ještě potřebují tanky, děla a spousty dalších typů zbraní, které v důsledku nadšení z jaderné revoluce ve vojenství navezli do skladů a v podstatě odepsali. Avšak konvenční parity s Varšavskou smlouvou nikdy dosaženo nebylo.

Druhá fáze nastala s nástupem Nikity Sergejeviče Chruščova do čela Sovětského svazu v roce 1958. Chruščov zrušil Stalinův plán mobilizovat všechny zdroje pro válečnou výrobu a zahájit 3. světovou válku ještě před koncem 50. let. Namísto toho postavil politiku mírového soupeření, sovětskou armádu konečně demobilizoval, čímž omezil konveční hrozbu vůči Západní Evropě, a orientoval se na dosažení jaderné parity s Američany. Jaderné parity bylo dosaženo v roce 1961 a obě strany to uznaly. Tím však hra neskončila.

Ve třetí fázi se Sověti rozhodli pro konvenční převahu "pojištěnou" paritním jaderným deštníkem. Ta jim měla umožnit bleskové obsazení "evropského poloostrova" v konvenční válce, během níž by Američané byli postaveni před hotovou věc. Zatímco v oblasti strategických mezikontinentálních raket panovala přibližná rovnováha, SSSR vydával na zbrojení zhruba dvakrát více, než Spojené státy, a budoval masivní kapacity v konvenčním zbrojním průmyslu. V této fázi vyráběl 1 300 stíhacích letounů ročně, neboli přibližně čtyřikrát více, než USA. ZDE Kromě toho produkoval rovněž zhruba třikrát více tanků. ZDE A během rozmisťování raket SS-20 od roku 1976 sahal i po rozhodující převaze v jaderných prostředcích středního doletu na evropském bojišti.

USA trvalo patnáct let, než našly odpověď na nové sovětské zbrojení

Během Jomkipurské války mezi Egyptem, Sýrií a Izraelem v říjnu 1973 USA utrpěly šok. V krátkém konfliktu byla na izraelské straně zničena třetina roční produkce moderních bojových letounů vycházející z amerických továren a více tanků a dělostřeleckých systémů, než měli Američané v té době v Evropě k dispozici. Nasazení sovětských protitankových střel Maljutka ukázalo, že v případě konvenčního konfliktu může samotná pěchota poprvé angažovat tankové jednotky protivníka, zatímco vlastní tanky mohou mezitím postupovat do hloubky nepřátelské sestavy. Celá koncepce obrany Západní Evropy se rázem zhroutila a "zachraňovaly" ji pouze jaderné zbraně.

V reakci na novou hrozbu vznikl strategický vývojový program Assault Breaker integrující některé vedlejší produkty kosmického programu. ZDE

Avšak teprve na přelomu 90. let bylo NATO schopno v praxi využívat výsledky programu. Drtivý technologický náskok byl v podmínkách spolehlivého technologického embarga na protivníka získán zhruba za 15 let.

Je velmi pochybné, zda dnes existují podmínky pro zopakování takového scénáře.

Bezradnost není strategie

Spojené státy v mnoha sférách vojenství ztratily někdejší technologickou převahu - a tam, kde k tomu ještě nedošlo, ji rychle ztrácejí. Nicméně rok stará iniciativa zaměřená na obnovení tohoto náskoku je vágně formulovaná, nejsou na ni k dispozici odpovídající prostředky, chybí výlučná kontrola amerického státního sektoru nad klíčovými technologiemi, která existovala v minulosti, a nebyl zohledněn ani faktor "strukturálního odzbrojování" spojený s exponenciálním nárůstem ceny nových zbraňových systémů. ZDE

Mezitím administrativa seškrtává výdaje na zbrojení a chová se, jako by zmenšující se ozbrojené síly mohly plnit stejné úkoly, jako v dobách mnohem štědřejších.

Jenže Spojené státy by dnes nedokázaly v hypotetickém konfliktu s Ruskem vybojovat rozhodující převahu ve vzduchu. ZDE A nedokázaly by ani ubránit Pobaltí. ZDE

Během první studené války nikdy nedošlo k situaci, kdy by protivník amerických ozbrojených sil měl jasnou převahu současně v jaderných i konvenčních silách schopných realistického nasazení do případného evropského konfliktu. Taková situace nastala poprvé od roku 1945 teprve dnes.

Spojené státy se nacházejí za Atlantikem a mohou ještě dost dlouho "takticky zkracovat frontu", kdykoliv na ně Putin z pozice síly zatlačí.

Pro Evropany, přes které pomyslná fronta může brzy přejít, je ovšem takový přístup opravdu dost málo atraktivní.

A bezradnost rozhodně není strategie.

0
Vytisknout
4177

Diskuse

Obsah vydání | 25. 9. 2015