Mnozí mladí Češi nemají šanci naučit se demokracii: rodiče jim to nedovolí

Jak se reprodukuje xenofobie

17. 8. 2015 / Bohumil Kartous

Blahobytně vyhlížející česká rodina u hotelové snídaně v rakouském Bad Gasteinu. Matka a otec okolo pětačtyřiceti, dvě dcery na prahu dospělosti, syn v předškolním věku. Na obrazovce v místnosti běží Euronews a právě vysílají záběry z řeckého ostrova Kos, kde se tísní tisíce uprchlíků ze zemí postižených válkou či terorem. Na záběrech jsou matky s malými dětmi, které čekají na příděl potravin a vody. V jejich očích se odráží strádání a zoufalství. Jedna z dcer očividně empaticky pronesla "to je hrozné".

Nato její poněkud obézní matka, nad plným talířem jídla v alpském středisku, prohodila cosi o tom, jak "zneužívají ty děti" a pak pohrdlivě dodala, že se "to všechno chce dostat do Británie". Splnila tak svou výchovnou roli: "vysvětlila" svým dětem fenomén současné imigrace a jednoznačně jim zkalibrovala jejich hodnotová měřítka. Zatímco její dítě projevilo empatii s lidským utrpením, ona sama okamžitě jakýkoliv soucit popřela a vystavila jej opovržení. Podobně jako mnoho dalších českých rodičů tak zajistí, aby se z jejich dětí vyvinuli stejní ignoranti, jako jsou oni sami. Reprodukce xenofobie v přímém přenosu.

Často se mluví o tom, jak vlastně zajistit reprodukci pozitivních společenských hodnot. Škola, v současnosti v podstatě jediná společenská instituce, jejímž prostřednictvím lze takové procesy regulovat, má ve svém společenském zadání tuto roli pevně zakotvenou. Rámcové vzdělávací programy obsahují celé kapitoly věnované tomu, jak v dětech rozvíjet pozitivní přístup ke společnosti a jak jí porozumět. V českých školách by se mělo, podle kurikulárních dokumentů, učit mnoho o různých kulturách a etnicích a děti by měly být po absolvování školní docházky připraveny na to, že budou žít v multikulturní společnosti. Nejen že kapitola 5.6 Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání se věnuje tématu Člověk a společnost, kapitola 6.2 je celá soustředěna na Výchovu demokratického občana a kapitola 6.4 dokonce na Multikulturní výchovu. 

Žádné iluzorní představy minority "sluníčkářů", kteří obývají nereálné sféry neziskového sektoru žijícího z grantových peněz, jak se domnívají nedovzdělaní zastánci majoritního paradigmatu intolerance. Ne. Jde o zcela oficiální a napříč politickým spektrem přijatou politickou objednávku vůči vzdělávacímu systému: vychovávejte z dětí takové lidi, kteří jsou schopni v multikulturní společnosti žít a prosperovat. 

Jak to, že se na české společnosti neprojevuje tento vliv, který měl vychovat generaci dnešních dvacátníků? Jak to, že na náměstích nedemonstrují tisíce demokraticky smýšlejících, multikulturně identifikovaných mladých lidí, kteří by podle všech indicií měli ostře nesouhlasit s otřesně buranskou formou xenofobie, kterou česká společnost ve své většině s takovým gustem projevuje? Za téměř totální apatie mladých lidí, paradoxně vzdělaných podle zásad demokratické, tolerantní a multikulturní společnosti? 

Vysvětlení je prosté a přitom pro mnohé tak nesrozumitelné: kurikulární dokumenty a školní praxe jsou dvě naprosto rozdílné reality; i kdyby byly kurikulární dokumenty ve školní praxi bezezbytku naplňovány, vliv školy je oproti vlivu rodiny a blízkého okolí nukleární sociální jednotky takřka zanedbatelný. Zaprvé, český vzdělávací systém se po letech strávených ve službách ideologické indoktrinace velmi ochotně vzdal své výchovné funkce. Po roce 1989 se učitelé rozhodli, že už budou pouze vzdělávat v oblasti goniometrických funkcí, láčkovců a přemyslovců, nicméně společenské hodnoty že jsou věc ošemetná a tedy ji raději opominou. 

Učitelé jsou z velké části, a neříká se mi to snadno, nepříliš odvážní v tom prosazovat ty výchovné modely, které po nich systém požaduje. Jednak proto, že se bojí následků, a jednak proto, že často vnitřně nesouhlasí s tím, co by vlastně měli svým žákům předávat. Extrém nechť poslouží jako příklad. Na některých středních školách na severu Čech, kde jsou mezi studenty velmi aktivní různé skupinky nacistických politických frakcí, se učitelé vůbec nesnaží tyto vášně tlumit. Pravděpodobně to nevyřknou, ale často s nimi dokonce souhlasí. Je to podobné, jako kdyby učitelé v dějepise souhlasili s tím, že holocaust nebyl, a to jen proto, že mají strach říct pravdu. 

Absurdní? Nikoliv, realita. Od toho se odvíjí ono zadruhé: výchova je pouze na rodinách, které - stále zahleděné do sobeckých vztahů vypěstovaných prostředím totality - hledí utlumit jakoukoliv přirozenou empatii dospívajících pádnými, pragmatickými argumenty o bláhovosti. Přesně tímto způsobem se daří reprodukovat patologický "étos", reziduum výchovy v totalitní, vnitřně rozpadající se společnosti: nevěř ničemu, co se tváří jako společenský imperativ; starej se výhradně o své vlastní blaho a blaho okruhu svých nejbližších, byť by to byla lůza z největších; pomoc nesignifikantním druhým se neslučuje s předchozími pravidly antispolečenského chování a je tedy svým způsobem s výchovným kánonem. 

V tomto okamžiku se můžeme vrátit k příkladu rodinné snídaně v Bad Gasteinu. I kdyby škola plnila, co plnit dle společenské objednávky má, nemá šanci cokoliv podstatného změnit. Signifikantní druzí určují naše hodnoty mnohem vlivnější, emocionální cestou a pokud oni budou proti, tato společnost nikdy nebude skutečně demokratická. Přitom bude dál, zcela nevědomě, chtít po škole, aby vychovávala občany k demokratickému a multikulturnímu soužití. A škola to, zcela v souladu s pocitem vykonavatelů vzdělávání, nebude dělat.

0
Vytisknout
6963

Diskuse

Obsah vydání | 20. 8. 2015