„Migrant“ v nás

20. 8. 2015 / Hana Svobodová

Zaujala mě nedávná úvaha P. Robejška na téma Migranti a stabilita západní společnosti končící apelem, že „Evropané tedy mohou volit mezi oslabením demokracie a oslabením přílivu běženců. Ach ano, existuje ještě třetí možnost. Zůstat stejně pasivní jako doposud a vzdát se.“ V prvé řadě musím podotknout, že nepatřím k fanatickým odpůrcům běženců, stejně jako v tento čas nepodporuji volání do zbraně na našich hranicích. Přesto v žádném případě nepodceňuji bezpečnost vnější ani vnitřní. Sotva ale nemohu nevnímat bičované xenofobní nálady nejen u nás, stejně jako jejich zneužívání a v tomto kontextu často lavírujících zástupců některých domácích i zahraničních elit.

Za další - přijde mi uvážlivější, že než na uprchlíky střílet - jak k tomu vybízejí některé „pomazané hlavy“ našich zákonodárců - je žádoucí začít řešit příčiny tohoto stavu a vytvářet účinnější tlak na vládnoucí elity, aby přestaly lehkomyslně hazardovat s politikou a důvěrou v základní hodnoty demokracie. Hodnoty, na něž se poukazuje také jako na ty, spojené s „koncem důvěry občanů státu v demokracii na úrovni vládnutí“, jak říká Břetislav Horyna v knize Kapitalismus: mýtus jednoho slova.

I tak mohu vnímat význam apelu P. Robejška - tzn. nezůstat pasívní a nevzdat se. Migrační vlna nám ukazuje nikoliv ojediněle vyhřezlý problém s těmi, kteří opouštějí svou zemi, státy, v nichž často zuří válečný konflikt, jejichž bída je u většiny z nich přesně taková, že již nemají, co ztratit a ztratí-li přitom ještě svůj život, často jejich jména ani nikdo nedohledá. Popravdě, nebudou ani nikoho zajímat.

Migrační vlna je částí problémů tohoto světa a v něm panujícího systému ekonomického, politického a mocenského obecně - tedy kapitalismu, na čele se zástupci, markanty, právě zmiňovanými elitami, jež nám vládnou v míře námi a nám zprostředkované. A pokud i P. Robejšek připouští, že „migranti mohou, představovat problém i tehdy, když nechtějí nic jiného než lepší podmínky pro život.“, může to znamenat, že ony „lepší podmínky“ jsou pro tento systém problémem a nedokáže je naplnit. V kontextu upadající důvěry občanů v efektivitu (politickou, organizační i řídící) tohoto systému jde o problém závažný. Problém o to složitější, že v globálním světě, v němž žijeme a kde se snoubí objektivní realita s naší subjektivní daností, bohužel nestačí, že se „Elita každé země má povinnost starat… o její prospěch. A to minimálně proto, že „Sociální spravedlnost, svoboda a symetrické uznání jsou k dispozici komukoli, i těm, kteří dávno rozpoznali, jak osvobozující účinky má svoboda pohrdání nesvobodnými a zneuznanými.“ Mj. včetně staronových asymetrií – viz např. koloniální nadvláda pěstovaná často pod rouškou právě liberálních západních hodnot v zemích třetího světa, což pokračovalo i poté, co padl koloniální systém.

Jak? Ve spojení mocenských elit Západu s domácími elitami právě v těchto post-koloniálních zemích. Dělat si iluze o reálně socialistických praktikách např. v zemích Afriky je snad již překonáno. A zatímco o zemích, z nichž většina migrantů pochází, se často hovoří jako o těch, jimž jsou cizí hodnoty západní (liberální) demokracie, ptám se: nestojí již otázka tak, zda se právě tahle forma liberální demokracie neodcizila v oněch západních zemích jejím vlastním občanům? Sílící xenofobie a hysterie by na to také ukazovaly. Možná právě díky jejich iracionalitě u většiny a její „racionální“ manipulací menšinovými odpůrci na jejich čele, tzv. vůdci.

P. Robejšek reaguje na tuto problematiku elit ve své knize „Svět viděný z Řípu“ slovy: „Elity chtějí řídit společnost, aniž by doopravdy věděly, co se v ní odehrává.“ A co „hrozí“?: „Buď se demokracie pozvolna změní v demokraturu elit, nebo bude elitám u volební urny stále důrazněji připomínáno, že většina obyvatelstva jejich názory a zájmy nesdílí.“ Moje nadšení pro „volební urny“ – už to slovní spojení s „urnou“ mě nenaplňuje přílišným optimismem, učteme-li, v jakém stavu se nacházejí naše stranicko – politické elity. Na prohlubující se propast elit a většiny poukazuje i B. Horyna s odkazem na Nietzscheho Zarathustru: „příslušnost k druhým založená na symetrickém uznání dává poslednímu člověku identitu, v níž se cítí rovnoprávný s druhými.“ Toto tvrzení skrývá výzvu, která je zatím mnohým neznámá, jiným nesrozumitelná, dalšími opovrhovaná pro svou údajnou „levicovost“, „levicovými“ pro stejnou „levicovost“ obávaná, neboť i je samotné ohrožuje v jejich „identitě“ se stávajícím systémem, díky němuž udržují své „stranictví“ a domnělou „jinakost“, stejně jako hmotnou zainteresovanost.

0
Vytisknout
1714

Diskuse

Obsah vydání | 21. 8. 2015