"Marokánci vyznávají vražednou ideologii." Skutečně?

22. 8. 2015

"A já bych tady chtěla vyprávět, protože tady říkáme osobní příběhy, mně se poštěstilo narodit se na jihu na pěkném místě, ve velmi starém městě, ještě starším, než je Marrakeš, a to město se jmenuje Tarudan. Je to město okrové barvy, kolem osmikilometrové pevnosti všude voní růže, je tam hodně modré barvy a lidé jsou tam obyčejní lidé. To byl krásný svět."

Na článek, kritizující rasismus českých médií, která vnucují českému publiku představu, že všichni Marokánci střílí cestující ve vlacích, reagovala jedna zpitomělá oběť českých médií tvrzením, že česká média informují o tom, že "Marokánci vyznávají vražednou ideologii". Prostě někteří lidé v ČR si melou svoje, bez jakékoliv vazby na fakta a realitu. Loni na podzim hostil Pražský festival spisovatelů slavné marocké autory. Britské listy tehdy vydaly rozhovor Jana Čulíka s dvěma z nich. Posuďte, jak "vražednou ideologii" tito spisovatelé vyznávají!

Zde je ukázka:

Jan Čulík: Pro Jana Kavana je domov idealismem. Pro Tomáše Zmeškala je to Praha. Co, Mahi, kde je váš domov?

Mahi Binebine: Cha! To je dobrá otázka.

Jan Čulík: Žil jste v Paříži, v Madridu, v New Yorku sedm let. Proč jste se vůbec obtěžoval zpět do Maroka, proč jste nezůstal v tom New Yorku? Mohl jste tam být uznávaným umělcem...? Vaše obrazy jsou v Guggenheimově muzeu...

Mahi Binebine: Já jsem našel vlastně takovou fintu. Abych žil v zahraničí a zároveň v Marrakeši. To znamená, já píšu romány, které se odehrávají v mé ulici, v Marrakeši. Jsou tam ty barvy, vůně, hudba, miluju marockou hudbu, tanec, tak tím jsem žil.

Ve svých románech jsem vytvořil fiktivní svět. Tudíž vstupuji do svých románů tak, jako člověk vstoupí do náboženství. Já jsem se do toho vrhnul a našel jsem své dětství. Matku, svou mrtvou matku, svého mrtvého otce. A najednou byli živí. V době, kdy jsem žil v zahraničí, to bylo v Maroku velice tvrdé. Situace byla velmi komplikovaná se svobodou, ale od té doby se věci změnily. V té době jsme ale měli strach, sami sebe jsme cenzurovali.

Já jsem žil sedmnáct let v Paříži, šest let v New Yorku, ale celou tu dobu jsem ve skutečnosti byl v Marrakeši. A když jsem se potom rozhodl se tam vrátit, to bylo v roce 2002. Protože v roce 2002 se konaly ve Francii volby, byly to prezidentské volby, a já jsem viděl, jak se do druhého kola voleb na prezidenta dostal Jean Marie Le Pen a jeho extremně pravicová strana. A já jsem začal mít strach a styděl jsem se, jak se to mohlo stát v zemi lidských práv, v zemi, kterou miluji. Paříž miluji, páchnoucí sýry, to všechno mám tak rád. Ale přesto jsem se tedy rozhodl, že s rodinou odjedeme. Řekl jsem si, že nechci, aby moje děti vyrůstaly v nechutném prostředí. Někdo mi řekl v metru, "Ta strana získala ve volbách dvacet procent. Ze sto lidí v metru vás dvacet nenávidí." A to je ohromně velké číslo. Řekl jsem si, já se mohu vyrovnat s našimi vlastními extremisty, my je také máme v Maroku, a tudíž jsem se v roce 2002 vrátil do Maroka, bylo to takové rychlé rozhodnutí, trvalo to, já nevím, týden. A od té doby jsem hrozně rád, že jsem se vrátil.

Jan Čulík: A jste tedy jiným člověkem, jiným Maročanem, když jste se nyní vrátil do Maroka? Psal byste jinak, kdybyste Maroko nikdy neopustil?

Mahi Binebine: Absolutně.

Jan Čulík: A jak jinak?

Mahi Binebine: Bylo nutné si zvyknout na nepořádek. Musel jsem si zvyknout na lenost. Lidé jednají velmi pomalu, žijí velmi pomalu.

Jan Čulík: To je z vaší strany xenofobie?

Mahi Binebine: Ne, ne. Já jsem se najednou začal chovat jako cizinci. Pořád jsem si říkal, jak je to možné, že nic nejde, že se nic nedělá včas, a dostával jsem odpovědi, "Když to není dnes, bude to zítra". U nás v Marrakeši říkáme, "Švýcaři vymysleli hodinky, ale my máme čas." (Potlesk)

Jan Čulík: Co si o tom myslíte vy, Fatémo?

Fatéma Chahid: Domov je tam, kde se cítíme dobře. Bezpečně. A pro mě je prvním domovem břicho mé matky. Tam se člověk cítí bezpečně, chráněný. A když se z toho prvního domova dostane ven, vykřikne, protože je vržen do světa. Každé miminko se narodí s křikem. Potom další domov je náruč matky, a potom svět, který musíme poznat, dětství. To je taky krásný domov. Potom je potřeba dospět, růst, a trpíme. Ne vždy je to radostné. A já bych tady chtěla vyprávět, protože tady říkáme osobní příběhy, mně se poštěstilo narodit se na jihu na pěkném místě, ve velmi starém městě, ještě starším, než je Marrakeš, a to město se jmenuje Tarudan. Je to město okrové barvy, kolem osmikilometrové pevnosti všude voní růže, je tam hodně modré barvy a lidé jsou tam obyčejní lidé. To byl krásný svět. Já jsem musela z tohoto domova, který mě chránil, kde jsem měla hodně lásky, od matky, babičky, od otce, od rodiny. Musela jsem tento domov opustit. A musela jsem odjet na sever, abych mohla studovat na střední škole. A bylo mi tenkrát devět let. Představte si malou holčičku, která odjede z tohoto starého okrového města. Odjela jsem do Rabatu, což je velké bílé město, a pro mě to bylo neuvěřitelné. Bílé město, protože já jsem znala jenom jižní města. A všechna města na jihu jsou okrová. Mají narůžovělou, načervenalou barvu. Taková města jsem znala. Ale potom jsem cestovala celou dlouhou noc. Dojela jsem do Rabatu a viděla jsem bílé město a vůbec jsem nevěřila vlastním očím.

Začala jsem studovat v internátu, bydlela jsem v internátu a byla jsem vyrvána ze svého domova. To znamená ze své rodiny, kde bylo plno lásky. Kde žila babička, která nám večer vyprávěla pohádky. A ocitla jsem se ve městě, žila v internátě, kde jsem byla zavřená, odtržená od rodiny. A druhá ztráta domova, to byla ztráta mého města, Tarudanu. To město mám hluboko v sobě. Nevysvětlili mi, co to znamená žít v internátu a já jsem měla pocit, že mě opustili a nechali mě v sirotčinci. Trvalo mi to několik dní. Plakala jsem, byla jsem vytržená ze svého prostředí, ze své rodiny a ze svého města.

A z té bolesti, z toho odtržení, potom vznikla moje první báseň, kterou jsem napsala ve věku devíti let. Psala jsem v ní o bolesti, o odtržení, o tom, jak jsem oddělená od babičky, od svého města, opevněného hradbami, kde žijí čápi, kde slyšíme hudbu, zpěvy, kde je to krásné nebe. Popsala jsem to všechno ve své básni a můj učitel francouzštiny si to přečetl, řekl, je to nádherné, a podpořil mě v tom, abych pokračovala. Řekl mi, Jednou budeš básnířka. A ze mě se stala. Poezie je pro mě teď tedy třetím domovem.

Celý rozhovor: ZDE

0
Vytisknout
1939

Diskuse

Obsah vydání | 25. 8. 2015