Spolupracujme

20. 8. 2015 / Štěpán Cháb, Ivo Barteček

Začněme dokonale naivní myšlenkou spolupráce. Začněme utopií. Kdyby polovina obyvatel České republiky dala denně do společné kasy jednu korunu, jednou měsíčně by se kasa nafoukla o 150 miliónů korun. Co se 150 milióny? Začít postupně vykupovat lidi z exekuce? Bylo by to milé, ekonomice státu by to rozhodně pomohlo, pomalu by se ztráceli nešťastní lidé. Že by toho někdo začal zneužívat? Dobrá. Co takhle vystavět dětem hřiště? A třeba i deset? Dvacet? Padesát? Proč ne, bylo by to milé. A šlo by to, peněz by bylo dost. A co takhle v létě uspořádat ten největší hudební festival na světě? Myslíte, že by to prošlo? Ale jistě.

Pokračujme v naivních představách

Kdo by rozhodoval o tom, zda proběhne festival nebo se začnou vyplácet lidé z exekucí? Že bychom to svěřili Kalouskovi a jemu podobným? Ale ne, až tak naivní myšlenky to snad nejsou. Těm jsme podobný systém svěřili a v mnohem větší míře, a jak to tu vypadá. Že by to určovala nějaká skupina… odborníků? Kdo by jimi byl? Kde je vzít?

Vezměme to z jiné strany

Polovina obyvatel republiky (střeleno zcela od boku) si denně zapne internet. Podívá se na mail, zkontroluje, zda předpověď počasí tvrdí to samé, co počasí za oknem, případně si projede čerstvé zprávy o počtu mrtvých v jakési válce a o narození roztomilého zviřátka v jakési zoo. Jistě každý někdy narazil při pročítání zpráv na anketní otázku, v níž se redakce ptala na nějakou milou ptákovinu. Spousta lidí si klikne a vyjádří tím svůj postoj. Proč ne?

Přesedlejme opět na naivní představy

Co takhle, kdyby se anketní otázka týkala toho, kterak peníze skutečně prošustrovat. Kam je zaslat? Co s nimi udělat? Šetřit na nějaký velký projekt? Nebo zadat povel k práci pro výstavbu rozhledny? Možností by bylo a stačilo by jedno kliknutí. Nebylo by to dost průkazné a demokratické rozhodnutí? Asi. Možná. Nejspíš ano. A kdo by vybíral budoucí témata? U ankety by svítil čudlík „Přidej vlastní návrh“. Po kliknutí by každý mohl přidat to, co ho pálí a co pravděpodobně nikdy nebude uhrazeno ze státní kasy. Protože ta je lakotná. Nevznikalo by tam spoustu blbostí typu – koupit Pepíčkovi motorku? Tím si můžeme být dokonale jisti. Humor, obzvláště tento, jsme nikdy neztratili a ani neztratíme.

Proč nám v té Praze stojí Národní divadlo?

Že by na něj dala tehdejší vláda? Že by se šlechta uskromnila a odhodila pro tu kulturu o pár drobných navíc? To lidé chodili a vybírali do čepice, aby tam ta okrasa kultury mohla vyčnívat a dělat z národu národ ušlechtilý. Kde máme teď svou čepici a jasný cíl? Svěřili jsme vše Kalouskovi a jemu podobným. A není to trochu neuvážené rozhodnutí? Jistě, bez toho to, zatím, nejde… tedy, Kalousci to tvrdí. A co takhle si jen hrát. Jedna koruna denně, to není ani na rohlík. Koupili byste svojí zemi, z lásky k ní, 15 rohlíků měsíčně? Nejspíš by to zvládl každý.

Ale jak by se mohlo oslovit pět miliónů lidí?

Projekt by byl zcela lidumilný, nevýdělečný, společný. Jistě by se zapojila naprostá většina médií. Jistě by se sem tam v televizi mihla otázka – už jste vyjádřili své mínění v celostátní anketě? Jistě by pod sportovní rubrikou v novinách byla douška o tom, že se může postavit tam a tam sportovní středisko, jen když čtenáři dají hlas právě tomuto návrhu. Nebo že by lidé zatoužili po tom, aby na hranicích stály obří sochy Švejka? Politici nám je tam nepostaví, ale my bychom mohli. Hledat vedle užitečnosti i humor, kterým, dle vlastních slov, slujeme. Stačilo by odeslat třicet korun měsíčně a co vše by s dalo dokázat, kdyby se to správně pohlídalo. Užitečných nebo hloupých, ale z našeho rozhodnutí. Klouzačka na Řípu, ta by také nebyla od věci. Hezky odshora až dolů, aby politici, až opět půjdou pózovat na český geografický symbol, mohli o to rychleji dolů, zase páchat zlo a rozprodávat naši budoucnost.

Dál a dál, s naivními představami vstříc budoucnosti

Kdo by za to byl placen? Kdo by to organizoval? Zajímavá otázka. My všichni, předpokládejme. My všichni bychom řekli – to bude tak a ne jinak. Kdo by podepisoval smlouvy a vyjednával stavbaře či organizátory. Nu, tady by se musel zaplatit jeden nebo dva lidé, kteří by byli pověřeni jednat jménem vůle lidu. Účet transparentní, najatí dva lidé transparentní, všechny smlouvy a jednání zcela veřejné, každý by mohl nahlédnout a vznést námitku. Neprobíhalo by to jako s poslaneckou imunitou, kdy ti si mohou prakticky cokoliv a na občany jen z vysoka… povlávat.


0
Vytisknout
2917

Diskuse

Obsah vydání | 1. 9. 2015