Postmoderna a pragmatismus

28. 8. 2015 / Boris Cvek

Karel Dolejší se občas na Britských listech dotkne toho, že nešťastné zacházení s tím, co přinesla postmoderna, může sloužit naprosté nivelizaci pojmu pravda, kdy paradoxně tou vládnoucí pravdou se stane ten nejhorší primitivismus. Tento postřeh mi přijde zásadní.

Ukazuje se už do značné míry v myšlení postmoderního filozofa Rortyho, který se hlásí k tradici amerického pragmatismu, zejména k Johnu Deweyovi. Rorty na jedné straně tvrdí, že „pravda“ je to, na čem se lidé shodnou, že neexistuje žádný přímý přístup k pravdě a žádná nadlidská autorita, která určuje, co je pravda. Pravdu musí být lidsky vydiskutována, obhájena, podrobena kritice, je to vždy pravda lidská, historická, závislá na dané kultuře.

Rorty ovšem vůbec neuvažuje, že prosazování se pravdy jako shody mezi lidmi historicky neprobíhá téměř nikdy jako otevřený, intelektuálně kritický dialog, ale jako mocenská politika, manipulace, dokonce i násilí. Podle něj postmoderní intelektuál, navazující na dějiny moderní filozofie, bude šířit osvětu o tom, že nemáme podléhat nadlidským autoritám minulých tradic a bude prosazovat liberální demokracii.

Za to bývá Rorty kritizován, neboť se staví za jeden společenský systém, za jednu pravdu, proti jiným, aniž by měl pro to ve své filozofii nějakou oporu. Je zároveň „etnocentrický“, a zároveň nedává žádnou oporu, proč by liberální demokracie měla být opravdu lepší než např. nějaký tradicionalistický fašismus, než životní zkušenost a forma jiných kultur.

Filozoficky se Rorty hlásí kromě Deweye k filozofům, jako Nietzsche a Foucault nebo Heidegger, které ovšem zároveň nepovažuje za příznivce liberální demokracie. Nedá se tedy tvrdit, že by postmoderna byla ideologií liberální demokracie, je spíše popřením metafyziky, dokonce i té pozitivistické metafyziky, a otázkou zůstává, zda bez metafyziky lze mít liberální demokracii.

Pro Deweye je metafyzika a liberální demokracie něco, co se navzájem vylučuje. Jeho myšlení je zároveň postmoderní ve své svobodě od hypostazovaných samozřejmostí minulosti, a metafyzika není nic jiného, ale zároveň je hodnotově angažované, klade důraz na praktický efekt a rozvoj společnosti podle demokratických ideálů a metod experimentálních věd. Pokrok a rozvoj jsou základem jeho filozofie nikoli jako médium, v němž se odehrává intelektuální konverzace, jako u Rortyho, ale jako reálný historický děj, který je cílem politickým, cílem vzdělávacím a který vyžaduje vhodné nástroje.

Podle mého názoru není postmoderna ničím zásadně výjimečným, je pouze projevem toho, co známe velmi dobře z dějin křesťanství: složitým zbavováním se balastu, které může přinést různé nestability, zmatky v interpretacích, různé zvraty a návraty, protože poznat, co je vlastně balastního na balastu, je velmi obtížné. Jsou třeba „velké příběhy“ balast?

V jistém smyslu ano, pokud se berou jako metafyzika, jako nadlidská autorita – ale mohou se brát taky jako něco, co buduje společenskou soudržnost, etiku, vzájemné rozumění si. Je např. příběh o milosrdném Samaritánu balast? Není nutné pro reálné fungování společnosti kultivovat spíše emoce a naučit je zacházet s různými perspektivami, s popisy světa a s tím, že realita existuje nikoli jako jeden závazný popis, ale jako to, do čeho se narazí, když se to nerespektuje?

Jeden ze současných předních filozofů přírodních věd, van Fraassen, ve své pozoruhodné knize The Empirical Stance (kniha je postavena na přednáškách, které měl Van Fraasen v roce 1999 na Yale University) prochází velice pestrým a dobře informovaným srovnáváním moderní filozofie, vědy a dává je do souvislosti s náboženstvím. Jeho závěr, co naše doba potřebuje v intelektuální oblasti, mi mluvil naprosto z duše: syntézu filozofického pragmatismu a existencialismu.

Bez existencialismu je nemožné pochopit milosrdného Samaritána jako velký, ústřední příběh našich životů, naší kultury, ba z podobenství obecně se stanou jenom dětinskými vehikly pro abstraktní racionální etiku staré metafyziky, která nejde k srdci. Bez pragmatismu bychom nevěděli, že skutečná pomoc bližnímu musí být efektivní, tedy musí vycházet z ohmatané reality a zkušeného spolužití s našimi bližními.

0
Vytisknout
1754

Diskuse

Obsah vydání | 1. 9. 2015