Stav naděje na českých tocích

1. 9. 2015 / Karel Dolejší

Před třičtvrtěstoletím, 25. září 1940, se vyčerpaný a nemocný muž v hotelu v katalánském Portbou předávkoval morfinem. Tělo nalezli o den později, stejně jako sebevražedný pokus přeživšího Arthura Koestlera. S tímto datem byl tedy vystaven úmrtní list. Úplně přesně měl znít na jméno Walter Bendix Schönflies Benjamin.

Oba muži spolu s dalšími členy skupiny prchali před nacisty již podruhé, tentokrát z okupované Francie. Benjamin byl nucen zanechat v Paříži část rukopisů a před smrtí obdržel falešnou zprávu o jejich zničení. Ve skutečnosti dokumenty uschoval v pařížské Národní knihovně Georges Bataille.

Skupině, v níž byli Benjamin i Koestler, se podařilo překonat španělskou hranici, avšak poté jim policie oznámila, že budou deportováni zpět na okupované území. Benjamin byl unaven a trápil ho zánět srdečního svalu, k tomu se dozvěděl, že ho zřejmě čeká koncentrák. (Bratr Georg později zahyne v Mauthausenu.) Naděje na cestu přes Atlantik, kde mu přátelé z Frankfurtského institutu pro sociální výzkum zkoušeli připravit pozici, se rozplynula. V ten okamžik zřejmě padlo rozhodnutí sáhnout si na život.

Krátce po Benjaminově smrti stejnou cestou i směrem z Francie prchala Hannah Arendtová. V pozůstalosti v Portbou nalezla krátký rukopis s názvem "Dějinně filozofické teze" a vzala jej sebou do USA.

"Tradice utlačovaných nás učí, že ´výjimečný stav´, v němž žijeme, není výjimkou, ale pravidlem. Musíme se chopit pojetí dějin, které drží krok s tímto náhledem. Pak nám bude zcela jasné, že je naším úkolem přivodit skutečný výjimečný stav, a tím se naše pozice v boji proti fašismu zlepší. Nikoliv nejmenší šance fašismu spočívá v tom, že oponenti proti němu vystupují ve jménu pokroku jako historické normy. Nynější údiv, že věci, které prožíváme, jsou ve dvacátém století "ještě" možné, je nefilosofický. Tento údiv není počátkem poznání - přinejmenším pokud jde o poznání, že pohled na dějiny, který ho vyvolal, je neudržitelný."

Jediný výjimečný stav, který Benjamin opravdu přivodil, měl ovšem na svědomí morfin v pokoji Hotelu de Francia v Portbou. Teprve mnoho let po smrti začali přátelé a kolegové na mezinárodní scéně propagovat autorův odkaz. Pak se zjistilo, že geniálně pochopil osud uměleckého díla v médiu zábavního průmyslu, zajímavě chápal teorii překladatele a podnětně se mýlil ve věci filmu. Výjimečnému stavu rozuměl skrze baroko a Carla Schmitta velmi svébytně, neuvěřitelným způsobem vysvětlil do té doby záhadnou Goethovu novelu. A - alespoň pro mě především - obnažil ve slepé víře v pokrok "malou a škaredou" theologii.

V době ofenzívy nacismu v Evropě prchali za oceán velmi mnozí. Benjaminův kolega Herbert Marcuse i další němečtí intelektuálové nejprve pracovali pro zpravodajce a produkovali analýzy režimu, před nímž utekli. Marcuse se časem stane ikonou studentských bouří 60. let, víceméně proti své vůli. Náročnější Adornovy a Horkheimerovy práce bylo však těžké překládat do angličtiny, jíž chyběla terminologie. Karl Wittfogel rozpracoval za oceánem Marxovy poznámky o "asijském výrobním způsobu" do teorie orientální despocie, která ovládá společnost prostřednictvím státního monopolu na vodohospodářské stavby. (O průplavu D-O-L se tehdy ještě opravdu nic nevědělo.) Marie Jahoda dorazila za Atlantik z Británie teprve v roce 1945, poté se mimo jiné věnovala teorii psychologických dopadů dlouhodobé nezaměstnanosti, v návaznosti na výzkumy provedené ještě v Rakousku. Alfred Schütz se v exilu věnoval právničině a po večerech sociální fenomenologii, takže se stal zřejmě nejproslulejší půlúvazkovou intelektuální legendou. Zbigniew Kazimierz Brzezinski v kanadském exilu vystudoval univerzitu a dotáhl to na prezidentského poradce, podobně jako ex-Bavorák Henry Kissinger. A tak dále.

Že prý evropští exulanti byli Američanům "kulturně blízcí"? Figu borovú. V americké občanské válce zvítězil ten proud tradice osadníků, který byl nejsektářštější a Evropě nejvíce vzdálený, zatímco komoditní ekonomika Jihu, ani jeho orientace na rafinovanou kulturní produkci evropské metropole, se nijak zásadně nelišily od většiny latinskoamerických společností. K duchu Jihu se zřejmě nejgeniálněji blížil Španěl Santayana, nějaký kvaker by to rozhodně nezvládl... Pro americký protestantismus představovala Evropa symbol starého a prohnilého světa, plného zkaženosti a úpadku, spojeného s feudálními přežitky a údajně nesnesitelně elitářskou kulturou. Vrcholu "kulturní blízkosti" bylo zřejmě dosaženo, když Frankfurťané začali americkou masovou společnost otevřeně přirovnávat k režimu, před nímž prchli.

Američtí paleokonzervativci a jim podobné zjevy, pro něž je ještě i Jih symbolizovaný koneckonců také humanistickým odkazem stárnoucího generála Roberta Leeho příliš "sluníčkový" a hledají raději neústupnější vzory v Rhodésii či Kremlu, jsou zdrojem oné posedlosti "kulturním marxismem", již lze dnes najít také mezi českými rasisty a neonacisty.

Ve skutečnosti jde jen o nepovedený klon mýtu ohledně "protokolů sionských mudrců". Imigranti z Evropy (nebo třeba z Turecka, jako Seyla Benhabib...) přinesli do USA nepochybně nové myšlenky a teoretické koncepce, avšak na rovině každodennosti Spojené státy nijak nezměnili. "Fanatik politické korektnosti" či "bojovník za sociální spravedlnost" nejsou žádnými produkty "evropské ideologické diverze", ale domorodým americkým fenoménem, ve všem dobrém i špatném. Tím, že Amerika lidi odjinud, často v životní nouzi, přijala, se nestala jinou Amerikou. Pouze se obohatila o intelektuální impulsy, které neznala. Kdysi se z němčiny překládala maximálně vojenská teorie. Najednou ale na univerzitách učili živí Evropané se spoustou neotřelých nápadů. To bylo něco trochu jiného než bohémské výlety do Paříže oblíbené v meziválečném období, jejichž prostřednictvím se z Prousta vyvinul ještě tak nanejvýš Thomas Wolfe.

Spojené státy nepřijaly zdaleka všechny, kdo měli ve svých domovských zemích důvod obávat se o život, nicméně i tak šlo o nemálo významné vlivy. Intelektuálně z nich země do značné míry žila dalších čtyřicet let.

Jiní, méně nápadní než ti, které jsem výše jmenoval, prostě prožili v "Novém světě" obyčejné, více či méně šťastné životy, což by jim nebylo dopřáno, kdyby se snažili za každou cenu zůstat ve svém rodišti.

Bylo by zbytečné imigraci romantizovat; některé problémy evropského přistěhovalce ostatně nasvítil třeba Elia Kazan způsobem, k němuž ani nelze mnoho dodat. Ale je myslím zřejmé, co zvolit, pokud máte na výběr "kulturní schizofrenii" nebo devět gramů olova či Cyklon B.

***

Lidé, kteří dnes odcházejí z Afriky a Blízkého východu do Evropy, na tom často nejsou lépe než ti, kdo kdysi prchali před nacismem. Také jim jde především o holý život. Iráčané i Syřané mohou vydat svědectví o neúspěchu sekulárního politického projektu v podmínkách daných Sykes-Picotovým paktem, projektu navázaného na autoritářský "socialismus", armády, zpravodajské služby a mučírny. Jde o podobné svědectví, jaké by mohli přinést také starší Somálci. Eritrejci zase znají zblízka hodně šílenou odrůdu afrického maoismu, který si výborně rozumí s nadnárodními koncerny. Autoritářský velikášský modernismus v plné kráse, se všemi důsledky, celé dekády bezproblémového soužití s globálními monopoly. Kdo ví, čeho všeho si lidé trávící životy v těchto systémech stihli všimnout a na co ještě teprve přijdou, dostanou-li trochu klidu a příležitost přemýšlet. Když by to šlo dobře, mohou kromě jiného přijít s novými sekulárními či umírněně islámskými programy. Až skončí probíhající politické kataklyzma, takové koncepce by se mohly v zemích původu velmi hodit.

Někteří lidé vzdělaní jednostranně pouze v technických vědách či dokonce jen v pavědě jménem ekonomie zřejmě netuší, že "křesťanská tradice", kterou se utilitárně ohánějí, je právě excelentním příkladem kulturní difúze z končin, odkud dnes do Evropy opět míří vlna uprchlíků. V místě svého původu jsou křesťané dodnes ohroženou menšinou. Zda syriatská církev přežije fundamentální islamismus není vůbec jasné. Avšak intelektuální zaprděnost, která se jako křižáckým mečem ohání frází "kulturní blízkost", neví nebo nechce vědět, že na konci antiky přicházející křesťanství ani nemohlo být dobovému evropskému polytheismu více vzdáleno. Proti tomuto kulturnímu šoku je zkloubení dvou či tří tradic vycházejících ze společného základu náboženství Knihy naprostá legrace. Jenže hlasatelé "kulturní blízkosti" prostě nejdou nikdy dostatečně hluboko. Než se konečně vrátí k bylanské kultuře, která zřejmě opravdu vznikala přímo v Čechách a nebyla dovezena žádnými cizáky, čeká je ještě dlouhá cesta domů. Popřejme jim tedy hodně zdaru, už proto, že život v 8. století před letopočtem se točil kolem jha a udidla, čili kolem dobytku. Ostatně také hygiena byl import z Arábie, popíliť.

***

Tak jako dnes tolik Čechů uplatňuje účelově exkluzívní definici člověka (do níž se nevejde běženec ze Sýrie či Eritrey, ale ani místní Rom), podobně kmenově exkluzívní je rovněž interpretace solidarity. Česká solidarita, to je totiž stav, kdy Češi dostávají z Bruselu peníze. Když by Češi měli udělat něco pro potřebnější, než jsou oni sami ve svém relativním blahobytu, už to nepovažují za solidaritu, ale naopak za její pobuřující popření. Solidarita se vidí tam, kde je ČR čistým příjemcem zahraniční rozvojové pomoci. Vše, co je nadto, je však od zlého. Stoik Epiktétos z 1. století byl se svým kosmopolitismem samozřejmě placený agent světového atlantismu. Takoví naší vesnicí neprojdou.

***

Španělští policisté, kteří v září 1940 ohledávali tělo Waltera Benjamina, byli pouhými otrlými veterány občanské války, politických čistek a hromadných poprav. K cynismu českých uživatelů Facebooku měli ještě nekonečně daleko a na sebevraždu tedy reagovali ignorováním rozkazu k deportaci uprchlíků. Zbytek skupiny mohl projet a za několik týdnů prošla po stejné trase i Hannah Arendtová. Díky tomu mohla po válce výstižně popsat Eichmanna jako typ, pro nějž platí byrokratické příkazy a "profesionalismus" více, než hodnota lidského života. Měla to z první ruky, stejně jako Simon Wiesenthal, který často zdůrazňoval, že poznal také jednoho slušného esesáka.

"Naděje je nám dána jen kvůli beznadějným," píše Benjamin v závěru brilantní goethovské studie.

Tady a teď jsou ale beznadějní předmětem diabolizace a masové hysterie popírající základní lidské hodnoty. Snad proto tolik lidí cítí, že v dnešním Česku naděje definitivně zesnula.

Spoluobčany zahanbující v kultu úředního trojského šimla i policajty Francovy fašistické diktatury nezměníte ani nevyměníte, v tom by snad už mělo být jasno.

Ale můžete se snad přece snažit, aby o Vás jednou nějaký uprchlík veřejně prohlásil: "Ten XY, to byl ale nakonec docela slušný esesák..."

0
Vytisknout
3600

Diskuse

Obsah vydání | 3. 9. 2015