"Nic jim nevysvětlujte, jsou to úplný debilové"

Ostentativně pohrdáme těmi, jichž bychom si měli vážit

3. 9. 2015 / Štěpán Cháb, Ivo Barteček

Hledat motivaci u lidí s vyššími příjmy je jednoduché. Jsou to právě vyšší příjmy a jistá prestiž vlastního postavení, co jim dává chuť pokračovat. Takový člověk něco znamená, a proto nepotřebuje zvyšovat motivaci umělými zásahy do pracovní morálky. Na takových lidech většinou neleží základní fungování systému. To visí na rukou lidí, kteří musí hledat motivaci jinde než ve vysokých příjmech a úctě k jejich činnosti. Pojďme ji hledat s nimi.

Pečovatelka v dětském domově. Každý jistě uzná, že taková práce je přinejmenším namáhavá. Ne nutně fyzicky, psychicky ovšem nesmírně. Před pečovatelkou se řadí odhozené děti, které potřebují lásku, ač ji pravděpodobně dostávají ve zcela minimálně, potřebují péči, potřebují vztah, vzor, výchovu. Děti z dětských domovů jsou, kupodivu, také budoucností. Proč jim tedy upírat možnost řídit se podle úspěšného vzoru chování vtěleného do pečovatelky, když už není jiného zbytí.

Pečovatelka za své snažení na poli nesobecké lásky dostane na konci měsíce přibližně 11 777 Kč. Za nájem dá, žije-li v levném kraji, 5 000 Kč. Elektřina, plyn, poplatky, další 3 000 Kč. Doprava pro sebe, pro vlastní děti, peníze spojené se školou, oblečení, boty, drogerie, platby za telefon, televizi, internet. Dostali jsme se pomalu na oněch klatých 11 000 Kč. Na jídlo pečovatelce zbývá 777 Kč. Jeden nákup. Dva dny jídla. V peněžní odměně za práci pečovatelka evidentně motivaci nehledá.

V tom případě ji musí nacházet ve veřejné úctě k její práci. Denně čteme o Nobelově ceně za pečovatelství. Noviny se plní oslavnými články, které vyzdvihují pečovatelčinu nesobeckou lásku, její altruismus, její záslužné budování státu. Píší se studie o zásluhách pečovatelství. Když obyčejný člověk potká pečovatelku, má pocit, že se zalkne štěstím. Potkal někoho významného. Obdivuhodného. Nebo ne? Ne.

Tak kde sakra nachází pečovatelka svou motivaci? Práci má nevděčnou. Nevydělá díky ní svůj první milion co bude živa. Veřejného uznání se jí dostane, jedině když jde žádat o hmotnou pomoc na úřad s rozšířenou působností. Tam stát uzná, že pečovatelka něco dělá a dá jí trochu peněz navíc, aby přežila. Přitom ji úřednice sjíždí pohrdlivým pohledem. Pečovatelka se musí řadit před dveřmi do fronty s lidmi, kteří nemají - nebo nechtějí - práci. Je jí stydno. Ale nemá jiného zbytí.

Některé z pečovatelek, protože altruismus se nešíří jako drby na pavlači, se změní na bachařky. Své dětské svěřence bere jako práci. Nutnou, nudnou a obtěžující. A časem se může změnit její frustrace z nastavených materiálních poměrů na pomstu dětem, které mají tu smůlu a ocitly se v dětském domově.

[Popis osobní zkušenosti] Někdy musí děti z dětského domova vyrazit na výlet. Nedá se svítit, pan ředitel vyžaduje nějaké kulturní vyžití pro své svěřence, které zahlédne cestou do kanceláře a cestou z kanceláře. Musí to pak vykázat výš. I rozjedou se pečovatelky s dětmi na nedalekou rodinnou farmu. Prohlédnout si hospodářskou zvěř. Přičichnout k hnoji. Jedno z dětí na farmě vyjeví přání odstavit se na WC. Farmář poskytne plán cesty a přidá upozornění, že ta a ta věc nefunguje, jak by měla, že je třeba to a to, aby vše proběhlo podle plánu. U vysvětlování stojí pečovatelka a skočí do toku farmářovy mluvy větou: „Těm nic nevysvětlujte, jsou to úplný debilové.“ A popadne dítě, nastrká ho na záchod a vše popsané farmářem provede za dítě. Slovo debilové samozřejmě použije před zmíněným dítětem. Jako kdyby tam nebylo.

Kde tedy nalézt motivaci pečovatelky. A trpí vůbec nějakou? Když ráno v půl šesté vstane, před sebou vypravení vlastních dětí do školy a poté dvanáct hodin v útrobách zaměstnání, co jí běží hlavou? Jak to těm dětem dnes předvede? Jak jim udělá radost? Jak jim připraví půdu pro učení, hraní, pro zdravý vývoj? Jak se spolu budou smát a veselit se ze života? Ztuha. Proklíná okamžik, kdy někdo nad jejím jménem udělal na tento den křížek, což ji zavázalo k tomu, aby do zaměstnání přišla. Možná přemýšlí nad tím, že by se hodila marod. Že její život stojí za velké kulové, že nebude nic k večeři, pokud se jí nepodaří v práci do sklenice od okurek našťouchat nějaké brambory s omáčkou.

Ta stejná situace v domovech důchodců, v ústavech sociální péče, v léčebnách dlouhodobě nemocných. Všude, kde je v popisu práce schopnost vcítění se a jisté míry přirozeného altruismu. Než taková péče, tak možná opět najet na systém sociální pomoci staré Sparty, kdy tuto péči přebírala skála, z které se nadbyteční lidé házeli dolů. Tříštili se o útesy, aby dali pokoj.

Přístup ke svěřeným lidem mívají některé pečovatelky obdobný, jen s tím rozdílem, že to svěření přežijí. Jen je to doživotně poznamená, čeká-li je nějaký další důstojný život. Motivace pečovatelky v penězích není, v uznání také ne. A ne, opravdu není prvotní chyba v pečovatelkách. Tak kde tedy?

0
Vytisknout
2890

Diskuse

Obsah vydání | 4. 9. 2015