Viditelně mrtvé dítě

3. 9. 2015 / Jan Kršňák

Je to kluk. Má červené tričko, modré kalhoty a malé botky. Neměří ještě ani metr. Víc už nevyroste, protože je mrtvý. To se pozná i z fotky, protože leží na pláži s hlavičkou zabořenou do písku tak, jak to jen mrtví dokáží. Vyplavilo ho moře. Odliv ještě není tak velký, aby ho přestaly omývat vlny. Možná se ho moře snaží očistit. Umýt mu vlásky. Opláchnout mu písek z obličeje. Možná se mu snaží stáhnout tričko až ke kalhotám, aby mu nenastydly ledviny. Aby se nenachladil. Možná si moře myslelo, že se o něj dokáže postarat, když vypadl ze člunu do jeho vln. A možná se domnívá, že se o něj stále ještě stará. Přestože už je dávno mrtvý. Anebo si moře možná myslí, že jej dokáže zase vzkřísit. Ale my víme, že nedokáže, protože jsme chytřejší než moře.

Sedím v práci. Mám noční. Uprostřed Prahy. Je čtvrt na pět ráno a po magistrále stále jezdí jedno auto za druhým. Právě jsem doplnil čerň do razítka. Přestávalo tisknout. Hlídám vchod do jednoho ubytovacího zařízení. Sedím na recepci. Kolem mě procházejí společensky unavení lidé pocházející ze všech končin světa. Noc v Praze bývá náročná. Někteří pozdraví, když kolem mne procházejí, jiní jenom něco zahuhňají. Většinou jim bývá kolem dvaceti. Jsou to ještě děti. V Praze se pro ně v rámci turistického průmyslu pořádají rozmanité noční hry. Když k nám do ubytovacího zařízení přijdou poprvé, musí vyplnit check-in kartu. Ta se poté odevzdává na policii. Každý turista, který se ubytuje v Praze, je zaznamenán, aby se vědělo, že tu byl.

Nad viditelně mrtvým chlapcem stojí turecký policista a zdá se, že si něco zapisuje. Nelze to prohlásit s jistotou, jelikož je k objektivu fotoaparátu obrácen zády. Avšak lze to předpokládat, protože pozice rukou, sklon hlavy i postoj jeho těla tomu nasvědčují. Nevíme, co si myslí. Snad nic, protože je v práci. A neplatí ho za to, aby myslel.

Zbytek pláže je pustý. Ale všichni, kteří obrázek utonulého dítěte vidí, vědí, že ve skutečnosti tomu tak není. Za rámem fotografie se nachází pláž plná policistů a posetá mrtvými těly. Říká se, že těch syrských těl je jedenáct. Anebo jich je jedenáct tisíc. Anebo jedenáct miliónů. Ve skutečnosti na tom nesejde. Na číslech ve skutečnosti nezáleží. Skutečnosti záleží spíše na bytostech než na číslech.

Tedy kromě Evropy na začátku 21. století. Evropané mají čísla rádi. Když mluví o smyslu života, rádi uvádějí rozmanitá čísla. Počet dětí, počet peněz na kontě, počet zemí, které navštívili. Také rádi píší čísla na předloktí jiných lidí. Když turista přijede do ubytovacího zařízení, rozhodně musí vyplnit číslo identifikačního průkazu. Musí uvést své číslo. Když Evropana-řidiče zastaví policejní hlídka, je nemyslitelné, aby řídil bez řidičského průkazu. Jakoby tu plastikovou kartičku potřeboval, aby mohl řídit, jakoby bez ní auto nejelo nebo nebylo možno otáčet volantem. A stejně tak je nemyslitelné, aby své číslo nemělo i samo vozidlo. Čísla jsou prostě potřeba, protože jinak by v Evropě vůbec nemohl panovat řád a pořádek. Číslo má v naší kultuře výsadní postavení, protože jsme kulturou výsostně racionální a číslo je nejvyšším představitelem této racionality. Tedy hned po trojúhelníku a přímkách protínajících se v nekonečnu.

Takže, jelikož jsme chytří, dokážeme si snadno spočítat, že i několik miliónů Neevropanů, kteří sem mají namířeno, protože u nich doma se rozbil svět, se k nám do Evropy v pohodě vejde. Nejde o procenta nezaměstnanosti, ani o částky odpadající z našeho sociálního zabezpečení. Tahle čísla už nehrají žádnou roli. Spláchlo je moře ve stejném okamžiku, kdy vyplavilo na pláž tělíčko viditelně mrtvého klučiny v červeném tričku. Jde o těch 40% potravin, co dennodenně vyhazujeme do koše. O náš venkov, který jsme si vylidnili ve jménu pokroku. O milióny stromů, co je potřeba zasadit, abychom si nad Evropou udržely dostatečně velké dešťové srážky, protože jinak brzy dopadneme jako ve Středozemí a kvůli nedostatku vody se postěhujeme kamsi do země zaslíbené. Nejdřív přijdou sucha a vedra, pak občanské války a už to bude. Batoh na záda, dítě do náručí a jde se.

Takže, jelikož jsme vzdělaní a civilizovaní, víme, že do konce roku přijde jen do Německa na 800 000 uprchlíků. Proto se dohadujeme, jak si rozdělit 40 000 z nich. Prostě umíme počítat. S tím zbytkem, počítáme, se to už nějak vyřeší samo. Domnívají se zřejmě naši čelní představitelé. Všechny vlády v Evropě jsou na tom stejně. Neví se, co dělat. Tudíž se v Evropě nedokážeme dohodnout ani o těch 40 000 živých bytostech. Neví se, co dělat se stěhováním národů, o němž klimatologové a sociologové hovoří už pár desítek let. Vědělo se, že tohle jednou přijde. Stěhování národů 21. století nebylo žádným tajemstvím. Letos jen doopravdy začalo.

Díky naší legendární racionalitě a vhledem ke zkušenostem, které jsme jako kultura za celou historii Evropy nabrali, jsme na takovou situaci perfektně připraveni. Vyrobili jsme si dostatek ostnatých drátů a víme, jak postavit zeď. Umíme vybudovat fajnové koncentrační tábory. A máme celou škálu manuálů kolem toho všeho. I zbraní máme dost a už nás svrbí ruce. Sedmdesát let bez pořádné války je přeci jenom pro naše pokrokující mozky příliš. Ještě že Evropa v posledních letech věnovala miliardu euro ročně na zpevnění svých hranic. Jsme vždy připraveni. Nenechme se mýlit, lodě se ve Středozemním moři potápějí od nepaměti. Vždycky, když se naplní očekávaný roční počet uprchlíků vylovených z vln, má pobřežní stráž volnou ruku k jednání. Samozřejmě, že ne oficiálně. Kdyby se to vědělo, byl by z toho průser. Pak stačí jedno špatné ráno, jedno špatné vyspání se a kdo přijde na to, že jste si uprostřed moře párkrát ze samopalu vystřelili na nafukovací člun plný dehydrovaných negrů. Nikdo. Kvóty už jsou naplněny, a když zítra někoho zachráníme a my zítra klidně někoho zachráníme, budou dokonce překonány. To mají za to, že v 8.století rozvrátili Visigótské království, které to mělo za to, že předtím rozvrátilo Římskou říši.

Když toho chlapečka včera, anebo předevčírem, moře vyplavilo na pláž, zemřela Evropa. Kdo by to byl řekl, že? V Praze se nestalo nic speciálního. To ani v Římě, když tam dokráčely hordy barbarů. Říše umírají neviditelně. Pomalu, pozvolna. Ale o to nevyhnutelněji. Nedá se tomu zabránit, nemůže se s tím nic dělat, není v lidských silách vymyslet proti tomu lék, který by zabral. Lze se s tím pouze smířit. Jako se smrtí. Lze to zažít na vlastní kůži. Jako osud. Lze to vstřebat. Jako pot. A lze to překonat. Jako strach.

Takže tu zase máme stěhování národů. O tom minulém nic moc nevíme a Evropa tenkrát byla spíš soustava neprostupných lesů, než hustá síť měst jako je tomu dnes, takže by nám moc nepomohlo, ani kdybychom o něm něco věděli. A moderní stěhování do Nového světa je oproti tomu, co nastane v následujících desetiletích, něco jako páteční stěhování Pražáků na Slapy. Nevíme, co přijde, ale víme, že náš svět už nikdy nebude takový, jaký byl, než to moře utopilo toho kluka. Už zase se změní svět. Naše zapadající západní kultura zapadne a objeví se nová. Mixlá. Vzešlá ze stěhování národů. Což je běžné. Evropané pocházejí z Indie, Židé odkoukali mnohé od Babyloňanů i Egypťanů. Bude trvat desítky, stovky let, než bude možné říct, co je to za kulturu. Není nutné se kvůli tomu stresovat. Vlastně ani není nutné na to myslet. Prostě to přijde samo. Už to jde. A jde to.

The Independent píše, že tato fotografie má pohnout s evropskou obrazotvorností. Nestane se nic. Je to jen fotka. Jen obraz. Jen stín na zdech jeskyně. Jsme kulturou, kterou vzruší víc rozbitá socha neznámého antického boha než tisíce mrtvých lidí. Vždyť ten bůh stál v muzeu a vyšla o něm knížka. A ti lidé byli zavražděni zbraněmi, jejichž výroba zvedla naše HDP. V tomhle příběhu nejsou v ohrožení žádné evropské hodnoty. Ani jedna z nich. Už jsme si je všechny dávno pohřbili sami.

Před začátkem tohoto článku jsem kouřil na magistrále a přemýšlel, jestli mám sdílet onu fotografii anebo ne. Sdílet či nesdílet, to je, oč tu běží. Neudělám to. Ti, kteří vědí, co se děje, ten obraz smrti znají, i když jej neviděli a ti, co nevědí, která bije, by akorát pocítili hrůzu a zděšení, jež by jejich vědomí-nevědomí v rámci zachování vlastní slepoty přeložilo na další kousek nenávisti k uprchlíkům. Nepochopili by nic, jen bych přilil strach a bezradnost do jejich očí. Každý si musí svůj život odžít sám. Naše kultura ve skutečnosti nikdy nebyla racionální. To se jen tak říkalo. Evropa už dlouho není skutečná. Po staletí si jen pouštíme rozmanité obrazy a všemožně si nalháváme, jací jsme. Rovní, volní, bratrští, rozumní a zodpovědní. Hovno, mládeži. Hovno a jedno viditelně mrtvé dítě k tomu.

Tak skončila hra na společenskou smlouvu. Tak dopadla hra na mezinárodní právo a uspořádané státy. Hra na racionální bytosti se schopnostmi starat se o svět. Protože se objevil jeden obraz, jedna fotografie. Dny D se prostě odehrávají na pláži. A pak ten obraz zase zmizel. Smylo ho moře stejně jako smylo dítě pohozené v písku. A po šesté ráno provoz na pražské magistrále zhoustl. Město se pomalu začínalo probouzet. Evropská kultura směřovala do dalšího podzimu. Pracující bytosti se choulily v lehkých svetřících a spěchaly budovat civilizaci vstříc světlým zítřkům. Přeci jen ještě nebyla taková zima, jen zářijové ráno. Ale ani už nebylo žádné vedro. Internet byl plný obrazů z celého světa. Z některých šel strach, na jiných si hrála koťátka. Jeden surfař kopl žraloka do nosu a jedna tenistka se vzdala, protože dostala křeč. Dnes se nestane nic. Jen zemře Evropa. Už zase. Není pravda, že po rozpadu Římské říše nastala doba temna. To se jen tak říká. Nastal středověk. Věk středů. Přeji Vám, abyste našli ten svůj co nejdříve. Budete ho potřebovat. Víc než vlastní domov. Život se odehrává v srdci. Až přijde okamžik, kdy budu mít na vybranou, zda sdílet či nesdílet něco skutečnějšího než jednu fotografii, budu sdílet, i kdybych za to měl zaplatit životem. Což se nestane, protože na světě už to tak chodí.

0
Vytisknout
7310

Diskuse

Obsah vydání | 4. 9. 2015