Proč přicházejí uprchlíci do Evropy?

O drastické situaci v Libanonu

6. 9. 2015



Syrský uprchlický tábor v Jordánsku

"Zažádali jsme o Kanadu. Odmítli nás. Když jsme byli v Damašku, zažádali jsme o Británii. Odmítli nás. Zažádali jsme už z Libanonu pětkrát o Rakousko, máme přátele v Rakousku, ti naším jménem pro nás tam zažádali pětkrát, byli také odmítnuti. Prostřednictvím jiného přítele jsme zažádali o Francii, a po čekání asi 45 dnů nás také odmítli. Oba z nás nesouhlasíme s cestou do Evropy pomocí pašeráků. Je to pro nás naprosto nepřijatelné. I kdybychom neměli děti. Neobviňuju lidi z toho, co dělají. Ale já sama to nedokážu."

JČ: Čtenáři často poukazují na to, že v ČR nikdo neví, proč uprchlíci přicházejí a co je k tomu vede. V neděli v poledne vysílal rozhlas BBC svou hlavní zpravodajskou relaci přímo z Libanonu, z Bejrútu, kde jeho reportér Mark Mardell hovořil s celou řadou syrských uprchlíků a místních vládních činitelů. Odhalil tím naprosto otřesnou situaci. No, posuďte sami:

Reportér Mark Mardell: Lidé chtějí odsud odejít, život je tu stále těžší. Potravinová pomoc se neustále snižuje. Hranice jsou uzavřeny. Táborům je odmítáno povolení se rozšiřovat. Pracovní povolení se neudělují. Byl jsem v údolí Bekka a nejprve jsem tam hovořil s lidmi v Isad Adris:

Děti tady dělají hvězdy ve stínu hor a u kukuřicového pole. A on to tady není uprchlický tábor, nesmíme mu tak říkat, místní vládě se to nelíbí. Je to "neformální usedlost". Je tu asi osmdesát stanů. Nechci to slovo raději používat, protože ono to nevypadá jako stany. Jsou to dřevěné struktury pokryté PVC.

"Jak dlouho trvá postavit takovouto strukturu?"

"Asi patnáct dní."

Náměstkem ředitele tohoto tábora je Walid a ten mě tady provádí. Teď vstupujeme do stanu Gazii.

Vevnitř je chladněji, ale není tady skoro nic. Betonová podlaha, malá pohovka v jednom rohu místnosti, to je obklopené pláty PVC na dřevěných rámech. V druhé místnosti leží nemluvně na podložce.

Walid: "Tato žena a její manžel žádají o povolení k cestě do Evropy. Její manžel je nemocen a nemůže chodit."

"Takže byste raději bydleli v Evropě?"

"Raději by žila v Evropě, ale kdyby v její zemi nebyla válka, vrátila by se domů."

Tahle rodina tu má tři slepice, v ohradě, a jedna tu pobíhá venku, divoce, hledá potravu, ale naprosto neočekávaně je tu najednou nádherná zahrádka. Zelené květiny a nádherné květy. Oranžové, růžové a červené. Velmi barevné. Venku sedí dámy a dívají se na mě se zvědavostí.

"Můžete jí říci, že je ta zahrádka velmi krásná."

"Říká, že má strašně ráda růže. Jsou to večerní květiny."

"Večerní květiny. Takže až večer voní."

Dibaj mi sděluje, že její manžel přišel o nohu ve válce a pozvala mě dovnitř, abych se s ním setkal. Britská vláda repatriuje do Británie nejzranitelnější jedince. Oběti mučení a znásilnění. Ale Galin Kalawi mi přijde hodně zranitelný. Nohu mu utrhla raketa. Je bolestně hubený, sedí na koberci na betonové podlaze.

Venku čeká sedmnáctiletý Junid Hamud. Vypráví mi svůj příběh. I když je tady pod zářijovým sluncem vedro, v zimě tu silně sněží. Loni v zimě tu zahynuli dva jeho synovci. Jednomu byly čtyři měsíce, druhému šest. Spadla na ně struktura budovy, protože byla sněhová bouře.

Před dvěma lety pracoval v prádelně, jeden stroj explodoval a jemu to zničilo ruce. Nemůže nic zvedat.

"Znáte lidi, kteří chtějí do Evropy? Rozumíte jim?"

"Pokud by to bylo legální, chtěl by do Evropy, aby mu někdo pomohl."

"Proč chcete do Evropy a ne do sousedních zemí, které mají bližší kulturu a stejný jazyk?"

"Arabské země nepřijímají žádné uprchlíky."

Několik kilometrů odsud je syrská hranice. Je tady další ta "neformální osada". Dřevěné konstrukce a pláty PVC. Ale je to tu tak blízko syrské krize, války, z které utekli, že každou noc slyší bombardování města hned za hranicí.

Muž: "Všechno je zničeno. Náš dům. Život tady je těžký. Děti nemohou chodit do školy. Nemáme potraviny. Všechno je velmi obtížné."

To je Mazid Ali. Je mu kolem třiceti, je otec čtyř dětí. Nejmladší jsou sedmiměsíční dvojčata. Život ve zdejším táboře je stále obtížnější.

"Možná půjdu do Německa. Evropa je lepší, než je to tady."

"Chtěl byste, aby vás odsud odvezli? Měly by evropské vlády něco organizovat?"

"Všechny vlády, včetně evropských, nám musejí pomoci. Můj bratr odešel před třemi dny do Turecka. Nevím, zda půjde do Německa. Ale já potřebuju pomoc. Nemám s bratrem kontakt. Nic o něm nevím."

"Co byste řekl vedoucím politikům, Davidu Cameronovi, Angele Merkelové?"

"Angela Merkel a David Cameron jsou lepší než všichni politikové tady v naší zemi. Nikdo nám nepomůže. Ať Angela Merkelová pošle do Turecka velkou loď a odveze všechny syrské uprchlíky do Německa. V Sýrii jsem pracoval v nemocnici a ve škole. Jsem technický laborant. Pracoval jsem. Tady ne. Nic. Prosím, pomozte nám. Prosím, pomozte nám. Tohle je moje dcera. Je jí deset let."

"Jmenuju se Joa."

"Tohle je moje matka. Od té doby, co můj bratr odešel, ona pořád pláče."

Děti mě nadšeně vedou do místnosti, je to malá místnost s betonovou podlahou a pláty PVC, ale jsou tady řady malých růžových židlí a plakáty a barvy a obrázky zmrzliny a deštníku a květin.

"A co je tohle? To je krásné. To jste vyrobili? Dům s krásnou červenou střechou. A modrou zdí na jedné straně a zelenou zdí na druhé. A dveře se otvírají? Okna se otvírají."

Se mnou je ve školní místnosti Eric Van De Lee. Je to manažer charitativní organizace Save the Children v údolí Bekka.

"Lidé z Británie tu vytvořili malý učební prostor. Poskytuje to možnost velmi malým dětem, které přišly o možnost vzdělání, aby nějaké vzdělání dostaly. Zároveň je to pro děti uživatelsky přítulný prostor, kde děti mohou hrát a učit se a mohou si hrát v normálním prostředí."

"Ty děti jsou na to tak pyšné."

"Jsou na to velmi pyšné. Když se podíváte kolem, je to tady většinou nesmírně deprimující a takováhle prostor blízko místa, kde bydlí, jim poskytuje možnost normálního prostředí. Víceméně."

Když jsem odcházel, jeden chlapeček mi něco nesměle pošeptal arabsky. Nechal jsem ho, aby to opakoval našemu tlumočníku. Řekl nám: "Chci prostě jen získat dobré vzdělání."

Zde zpátky v Bejrútu tato holčička žádné vzdělání nedostává. Prodává chodcům papírové kapesníky.

Většina Syřanů v Libanonu nežebrá ani nebydlí v provizorních chatrčích polepených pláty PVC. Ale to neznamená, že je pro ně život lehký. Raida pracovala v Damašku jako turistická průvodkyně. Mluví plynně čtyřmi jazyky. Avšak je v pasti.

Raida: Žila jsem na Starém Městě v Damašku a vždycky jsem se tam cítila bezpečná. Mysleli jsme si, že je nejlepší, když se nikam stěhovat nebudeme. Že to potrvá jen pár měsíců a pak se vrátíme k své práci. Protože já jsem pracovala v Sýrii jako turistická průvodkyně. Můj manžel také pracoval v turistickém průmyslu. Ale každým dalším rokem se to strašně zhoršovalo. Máme dítě. Nemohli jsme ho posílat do školy. Protože většina škol je vybombardovaná. Hlavním důvodem, proč jsme se přestěhovali, bylo abychom našli zaměstnání. Protože jsme ztratili práci. Turistika se rozložila. Tak jsme začali hledat útočiště. Kam bychom se mohli přestěhovat a pracovat tam a žít tam v bezpečí. Zjistili jsme, že všechny dveře jsou nám uzavřeny. Hledali jsme v arabských zemích, zejména ve státech u Perského zálivu, kde bychom lehce mohli najít zaměstnání. Zažádali jsme o vstup do Saúdské Arábie šestkrát. Pokaždé nás odmítli. Jsem velmi rozhněvaná. Opravdu. Protože teď když jsem viděla všechny ty zprávy o té uprchlické krizi v Evropě, já z toho obviňuju Araby. Kdyby prostě arabské země otevřely své hranice pro ty Syřany, lidi by takhle nemuseli cestovat do Evropy."

Reportér: "Vy mluvíte plynnou angličtinou, takže by pro vás Británie nebo Kanada nebo Amerika byly přirozenou volbou...?"

"Zažádali jsme o Kanadu. Odmítli nás. Když jsme byli v Damašku, zažádali jsme o Británii. Odmítli nás. Zažádali jsme už z Libanonu pětkrát o Rakousko, máme přátele v Rakousku, ti naším jménem pro nás tam zažádali pětkrát, byli také odmítnuti. Prostřednictvím jiného přítele jsme zažádali o Francii, a po čekání asi 45 dnů nás také odmítli. Oba z nás nesouhlasíme s cestou do Evropy pomocí pašeráků. Je to pro nás naprosto nepřijatelné. I kdybychom neměli děti. Neobviňuju lidi z toho, co dělají. Ale já sama to nedokážu."

Reportér: "Co si myslíte o postoji vlád, které lidi odmítají? V mnoha zemích se lidí obávají přistěhovalců."

"Já to chápu. Protože je to jiná kultura. Nic o Sýrii nevědí. Hovoří pořád jen o Isis. Nebo o terorismu. Nebo o tom, jak lidi bojují v občanské válce. Takže nevědí, co se tady opravdu děje. Neznají ty lidi. Neznají nás."

Reportér: "Vy jste ale kvalifikovaní lidé, kteří chtějí pracovat, chtějí dělat věci legálně, ale zjišťujete, že vaše cesta je zablokovaná."

"Ano. Vidíme, že všechno, co nás obklopuje, je tak obtížné. Nevím, kam se dostaneme. Ale my jsme takoví lidé, jací se nevzdávají."

Reportér. Bejrút, navzdory své drastické minulosti, je pravděpodobně nejživější a nejkosmopolitnější město na Blízkém východě. Avšak pro syrské uprchlíky je to tu nepříjemné. Jsou vylučováni, a to může mít obrovský dopad pro krizovou situaci v Evropě. Dana Slamen je z UNCHR v Libanonu:

Dana Slamen: Humanitární pomoc se během času snižuje. Důvodem je nedostatek financování. Například Světový potravinový program rozděloval v roce 2014 potraviny v hodnotě 27 dolarů měsíčně na uprchlíka. Snížil tuto pomoc na 19 dolarů na osobu na měsíc a teď už je to jen 13,5 dolarů na osobu na měsíc. A také prostor pro ochranu v Libanonu se zmenšuje. Vláda zakazuje uprchlíkům pracovat. Přežívají z toho, co dostávají od humanitární komunity. A ta nemůže dělat víc, než co v současnosti dělá.

Reportér: Existuje vůči uprchlíkům politické nepřátelství?

Dana Slamen: Bylo by to neférové to říkat, protože v Libanonu se odehrává výjimečný příběh, který je nutno rozšiřovat. Ta země se vůči uprchlíkům chová s neuvěřitelnou velkomyslností. Ale zároveň napětí mezi Syřany a Libanonci roste. A je to důsledkem toho, že v Libanonu jsou základní služby na pokraji kolapsu. Jako voda a elektřina. A školství a zdravotnictví. Hovoříme o základních službách, k nimž měli Syřané ve své zemi přístup, a to zadarmo.

Reportér: Libanonský ministr školství Elias Bou Saab prosazuje návrh, aby všechny uprchlické děti ze Sýrie chodily do školy.

Elias Bou Saab: Vzhledem k tomu, že se snižuje potravinový program, o tom jednáme s mezinárodním společenstvím a s OSN, protože to není dobré znamení. Když se podíváme na to, jak se s tím libanonská vláda vyrovnává a že uzavřela hranice: Jsme země se čtyřmi miliony obyvatel. Přišlo sem asi půl milionu uprchlíků z Palestiny. K tomu přidejte 1,5 milionu Syřanů. Takže tu máme dva miliony uprchlíků. V zemi, která má čtyři miliony obyvatel. My prostě už víc uprchlíků nezvládneme. Celá země by se rozložila. Letos to máme dosud nejhorší s elektřinou. Jsme schopni poskytovat jen několik hodin elektřiny denně. Pro Libanonce i pro Syřany. Zdravotnictví. Školství. Školství je pravděpodobně ministerstvem, o něž se mezinárodní společenství nejvíce stará. Školy existují. Právě jsme začali učit na dvě směny, ráno i odpoledne. Snažíme se dostat do školy všechny děti. A v tom je myslím pro ně naděje.

Všichni vědí, jaká byla finanční situace této země před touto krizí. Tak si teď představte, že žijete s dalšími, dodatečnými padesáti procenty obyvatelstva. Jsou to ti nejchudší. Musíte jim poskytnout všechno. Všechno jsou to hrozby stabilitě země a bezpečnosti země. Protože tito lidé, když nebudou mít naději, když nebudou moci chodit do školy, jestliže nezískají zaměstnání, když jim nedáme potraviny, vyjdou do ulic, potenciálně by z nich mohli vzniknout teroristé.

Když jsem převzal funkci ministra školství, zajistil jsem, aby všechny školy byly ministerstvem kontrolovány, aby mezinárodní společenství nefinancovalo školy, aniž by vědělo, co se v nich vyučuje. Dostal jsem zprávu o dvou školách, které vyučovaly podle stylu těch madras jako v Pákistánu, které učí extremismu, a to jsem zarazil a spojil jsem se s mezinárodními organizacemi, a informoval jsem je, aby nefinancovaly školy mimo legální kanály. Protože nevíte, komu dáváte peníze.

Většina uprchlíků končí v Libanonu, v Jordánsku a v Turecku. Všude jinde je emigrace velmi mírná. Když se nějaká země rozhodne přijmout 7000 uprchlíků, 8000, 10000... my máme více než půldruhého milionu uprchlíků v zemi se čtyřmi miliony obyvatel. Svět by měl víc pomáhat zemím, které se o ty uprchlíky starají. Potřebujeme daleko víc dlouhodobé pomoci. Tito uprchlíci budou na libanonském území po mnoho let. I po skončení války v Sýrii to bude trvat pár let, než si je vezmou zpátky. Pokud u nás jsou, máme za ně odpovědnost, máme odpovědnost je dát do škol, máme odpovědnost posílat je do nemocnic a nakrmit je. A to nedokážeme bez pomoci mezinárodního společenství.

Zdroj v angličtině (audio, od 8'10") ZDE

0
Vytisknout
5979

Diskuse

Obsah vydání | 9. 9. 2015