Jak velkým vojenským nebezpečím je "islámský stát"?

8. 9. 2015 / Karel Dolejší

V irácko-íránské válce vedené v letech 1980 - 1988 dětští bojovníci "islámské republiky" Írán s minimem výzbroje a výcviku tvořili podstatnou část miličních jednotek Basídž. Často umírali jen proto, aby při útoku prorazili vlastním tělem průchody v minových polích pro jednotky pravidelné armády nebo pár zbylých íránských tanků.

Při bohulibém počínání jich ve jménu "islámu" a "dobytí Jeruzaléma" zemřelo na sto tisíc. To je třikrát více vojáků, než kolik má vůbec dohromady celý dnešní "islámský stát".

Kupodivu v Evropě tehdy nevznikla masivní protiíránská ani protiislámská hysterie. Tento pozoruhodný rozdíl můžete připsat mimo jiné cílenému pouštění hrůzy, jednoduše řečeno PR "islámského státu".

Irák šel do války s armádou co do počtu ozbrojeného personálu zhruba čtyřikrát silnější, než má dnes "islámský stát", zatímco Írán nasadil na počátku šestkrát více vojáků. Na konci konfliktu proti sobě bojovaly milionové armády. Irák měl ve zbrani 1,5 milionu mužů a Írán dohromady až 3,4 milionu lidí na frontě.

Válka vedená "ve jménu islámu" nakonec z obou stran se týkala o dva řády větších armád, než jakou dnes nasazují velitelé "islámského státu". A to stále hovoříme jen o personálu, nikoliv o těžké bojové technice, které tehdy obě strany používaly tisíce kusů. "Islámský stát" už o většinu těžkého vybavení přišel. V podmínkách vzdušné nadvlády protivníka a při boji převážně v otevřeném terénu neexistuje způsob, jak by si těžké zbraně mohl dlouhodobě uchovat.

Dokonce i fiskálně téměř uškrcená Armáda České republiky je dnes vybavena nesrovnatelně lépe, než bojovníci "islámského státu".

Obama horší Bushe

Z čeho tedy plyne neuvěřitelný strach, který můžeme sledovat? Z obrazu, který o sobě islamisté záměrně šíří, aby si uměle dodali na významu a vyděsili své protivníky. Z toho, že uštědřují porážky irácké armádě, ve které léta kvetla korupce a nepotismus a kde se do důstojnických hodností povyšovalo výhradně na základě kontaktů s vládnoucí vrstvou. A konečně z toho, že mezinárodní operace proti "IS" řídí v Iráku stejně jako v Sýrii vojensky zcela neschopní Obamovi poradci, kteří nevědí, co chtějí, a ani nedovolí vojákům plánovat operace, jak je třeba vzhledem k situaci, ale koncipují je podle svých ideologických představ.

Mezinárodní operace proti "IS" v tom rozsahu, v jakém dosud probíhaly, mohly postupně zničit velkou část těžké techniky, ale nedokážou nikdy degradovat vojenské kapacity islamistů jako takové, protože ty se od těžkých zbraní neodvíjejí. Naspinované zprávy jedině přijatelné v Bílém domě stále hovoří o údajných úspěších náletů, ty jsou však omezené a rozhodně samy nemohou vést k porážce protivníka. K tomu by bylo třeba podnikat řádově více bojových letů - a především nasadit kompetentní pozemní síly, které musejí být jako v každé nepravidelné válce příslušně větší než protivníkovy a jejich počet se musí primárně odvíjet od počtu obyvatelstva na sporných územích.

Takové pozemní síly nyní neexistují. Irácká armáda nestojí za řeč a šíitské milice cvičené Íránci jsou receptem na eskalaci války, protože provádějí proti sunnitskému obyvatelstvu svinstva stejného řádu, jako "islámský stát". Syrský režim je režimem menšinové sekty, který vždy spoléhal na zastrašení většiny obyvatel tajnými službami, jejich donašeči, mučírnami a když nezbylo nic jiného, fyzickou likvidaci oponentů armádou, včetně cíleného vyhladovění celých oblastí a nasazení chemických zbraní, jak je nyní již opakovaně doloženo. Řezničina Asadových jednotek ZDE podpořených stejně jako v Iráku Íránem vycvičenými milicemi těžko může sunnitské obyvatele Sýrie přimět k něčemu jinému, než k podpoře některé z opozičních frakcí. Jestliže je pravda, jak uvádějí mezinárodní zdroje, že Asadovy síly zabily letos sedmkrát více civilistů, než "islámský stát", zapomeňte na to, že by válka někdy skončila. S takovou neskončí nikdy.

Jedinými relativně bojeschopnými útvary ve válce proti "IS" jsou kurdské milice. Nedostávají však přímé dodávky západní výzbroje, protože na těch "sedí" irácké úřady v Bagdádu, opět mnohem více šíitské/proíránské, než irácké či proamerické.

Spojené státy nemají žádný reálný politický plán pro Irák ani pro Sýrii, a kromě toho vojenské operace, které ve jmenovaných zemích vedou, řídí vojenští laici skamarádění s Barackem Obamou. Jinak řečeno, USA nemají realistický politický cíl války, nemají strategii - a ti kdo věci de facto řídí nerozumějí ani taktice.

Z kombinace uvedeného je zjevné, že se na rozdíl od Jiřího Pehe ZDE nepřikláním k názoru, že USA "prostě měly v Sýrii intervenovat v roce 2013". Kdyby to totiž udělaly, není žádný věrohodný důvod myslet si, že by to dnes v Sýrii vypadalo v něčem lépe, než jak to právě vypadá v Iráku. Neboli bez reálného politického plánu by se opět nevyřešilo naprosto nic.

Prokletí Sykes-Picotova paktu

Reálný politický plán pro Irák měl kdysi viceprezident Biden - byla to konfederalizace státního útvaru na tři enklávy, šíítskou, sunnitskou a kurdskou. Irák stejně jako Sýrie a řada dalších států Blízkého východu vznikl v návaznosti na britsko-francouzský Sykes-Picotův pakt z roku 1916, jímž si koloniální mocnosti od zeleného stolu rozdělily část území někdejší Osmanské říše. Tato konsolidace koloniálních záborů neměla nikdy nic společného s úsilím vytvořit funkční státy a těžko se i do budoucna může stát základem nějakého řešení. Minimálně je ke stávajícím státům na Blízkém východě třeba přistupovat velmi pružně, pakliže mají být v nějaké podobě vůbec zachovány. To je ale v tuto chvíli politické tabu.

Spojené státy kromě touhy Baracka Obamy zapsat se do dějin dohodou s Íránem nevědí, co vlastně chtějí, Rusko bude podporovat Asada, ať už "osvícený" diktátor při obraně své moci zavraždí kolik chce poddaných, Íránci budou podporovat šíity i alávity bez ohledu na to, kolik přitom zahyne nevinných sunnitů, Turecko, Saúdská Arábie, Katar nebo Izrael mají zase svoje želízka v ohni, vlastní "umírněné" islamisty, s nimiž spolupracují podle známého hesla "Perte se a žerte se".

Hlavním problémem není "islámský stát", který by jako organizovanou vojenskou sílu kompetentní armáda porazila za několik měsíců a přinutila by ho vést guerillovou válku s minimem zdrojů a vyhlídek na úspěch.

Problémem je spíše to, že do situace na Blízkém východě zasahuje mnoho lokálních i vnějších hráčů s vlastními, často navzájem nesmiřitelnými zájmy, a že se všichni bez výjimky zaměřují na vzájemný boj a konkurenci - nikoliv na to, aby se věci pro většinu zúčastněných přijatelně vyřešily a mohl konečně zavládnout mír.

Ale v legračních státečcích jako Česká republika, které mají mizivou muslimskou menšinu a tak málo vojáků, že se zde vážně navrhuje militarizace myslivců, přičemž prezident vede vlastní hubou mezinárodní křižácké tažení proti islamistům, se "islámský stát" přece náramně politicky hodí. Klíčem k porozumění protiislámské hysterii v ČR ovšem není analýza neradostné situace na Blízkém východě, v žádném smyslu. Aby se rozdmýchávání hysterie rozumělo, je třeba číst Politickou theologii Carla Schmitta a znovu promyslet, co pro konsolidaci absolutní, nekontrolované moci ve státě znamená obraz nepřítele.

0
Vytisknout
7024

Diskuse

Obsah vydání | 10. 9. 2015