Channel Four News na ostrově Lesbos

"Podařilo se nám to!"

10. 9. 2015



Lidé na člunech se skleněným dnem na Lesbosu mají najednou něco nového, na co se mohou dívat. Uprchlíci se objeví před vámi jako zjevení. Děsivě hluboko ve vodě, křižují zprava doleva, hledají místo, kde přistát. Je to šest kilometrů. Dočasně klidná vodní hladina, bezvětří, je svědkem hromadného úprku z Turecka do Řecka.

Jak se přibližují břehu, stále ještě vidíme paniku v jejich tvářích. Jsou to rodiny, s několika malými dětmi.

Tohle je už pátý člun, který dnes dopoledne přijel tam z té druhé strany v Turecku. Další přeplněný gumový nafukovací člun, který kormidluje sám jeden z uprchlíků.

Plní strachu a dezorientovaní, padají přes sebe ve snaze vystoupit. Navzdory tomu, že se jim podařilo připlout, jejich panika, jak se zdá, stoupá. Jediná pomoc přichází od dvou turistů, dobrovolníků na pláži. Všichni klopýtají přes kameny.

Přišli tak z tak daleka. Ze Sýrie, přes tu zemi, přes Turecko, přes tuto poslední mořskou úžinu. A toto je chvíle, kdy dosáhli Evropy a údajné bezpečí.

Reportér: Odkud jste? Z Iráku? Ze Sýrie?

Muž: Ze Sýrie.

Reportér: Jak dlouho jste na cestě?

Chlapec: Dlouho.

Reportér: Jak se cítíte teď?

Chlapec: Cítím se - výborně! Ale - jsem unavený.

Reportér: Laura Ferrisová tráví svou dovolenou pomocí těm, kdo přijíždějí.

Reportér: Co si myslíte o lidech v Británii, kteří říkají, že ty lidi nemůžeme přijmout.

Laura Ferris: Kdyby se setkali s některými těmi lidmi, kteří přijíždějí na těch člunech, a slyšeli jejich děsivé příběhy, změnili by názor.

Reportér: Jaké věci jste slyšela?

Laura Ferris: Ach... Strašné. Jeden muž a jeho manželka měli jednadvacet dní staré dítě a jednoročního chlapečka s tekutinou na mozku. A ti přijeli z Aleppa, protože nechtěli, aby jejich děti vyrůstaly za zvuku bombardování. A byli ochotni podniknout tuto nebezpečnou cestu.

Reportér: Všichni se vydávají na cestu. I když nevědí, kam vlastně jdou. A místní lidi začnou rozebírat člun. Odnášejí použitelné věci, jako například cenný motor.

Uprchlíci musejí ujít šedesát kilometrů, než budou registrováni. Po cestě jim to konečně dojde, že přežili a vzpomenou si, že by měli zatelefonovat příbuzným, že jsou naživu. Podařilo se nám to.

Chlapec říká svému bratru v Saúdské Arábii, že všichni jdou do Německa.

Než dojdou na stanici autobusu, vidíte na nich vyčerpání. Ale jde ruku v ruce s obrovskou úlevou.

Reportér: Co chcete teď pro svou rodinu?

Žena: Doufám, že moje děti budou moci chodit do školy. A že se k nám budou moci přidat moje starší děti. Chceme se vrátit k normálnímu životu.

Reportér: Po dlouhých měsících, kdy Řekové nechali uprchlíky chodit pěšky jim nyní přistavují autobusy. Přesto jsou před nimi ještě týdny čekání, cestování a problémů. Ale podařilo se jim uniknout z válečné zóny, a mají z toho radost.

0
Vytisknout
2337

Diskuse

Obsah vydání | 11. 9. 2015