Řešení problémů: Udělat z toho problém někoho jiného

Česko není pevnost

8. 9. 2015 / Bohumil Kartous

Traduje se, že mentalita různých společností vede k odlišnému způsobu přístupu k problémům. Jsou společnosti, kde problém vede k tomu, že se lidé snaží najít co nejrychleji jeho řešení. Vedle toho jsou ale společnosti, které místo efektivního hledání řešení převládá snaha problém popírat, odmítat nebo odsouvat. To, co vidíme v souvislosti s uprchlickou krizí, velmi dobře rozděluje Evropu podle tohoto klíče. Zatímco Německo, Rakousko, Švédsko nebo Velká Británie vidí jako logicky neodvratnou nutnost pomoci lidem, kteří sem přišli, protože v jejich zemích je válka či teror, země Střední Evropy se podílet odmítají. Místo řešení preferují jejich politici servilní alibismus a doufají, že jim tento postoj umožní snížit reálný podíl na řešení krize, a tedy přízeň většiny voličů, kteří nic takového nechtějí. S ohledem na pravděpodobnost vývoje je to naprosto neudržitelné. Paradoxně mohou právě takové krize pomoci změnit kulturní mentalitu založenou na pasivní rezistenci. Je to jediný způsob, jak zvládnout krize mnohem těžší a složitější.

Drtivá část české společnosti je přesvědčena, že nemají důvodu poskytovat pomoc uprchlíkům ze Sýrie, Eritreje, Afghánistánu nebo Iráku. Vládne přesvědčení, že za jejich osudy nejsme zodpovědní, protože utíkají před konflikty, které Češi nevyvolali, že se jedná o ekonomické uprchlíky, že jsou to lidé "nepřizpůsobiví", že jde o kriminální nebo teroristické živly.

Jde o strach z cizího, který k takovým postojům vede. Jde o xenofobii. Dovolím si citovat z textu, který jsem na téma xenofobie nedávno na Britských listech publikoval:

"Xenofobii nelze vykořenit. Xenofobie je "strach z neznámého", což je, půjdeme-li k antropologické podstatě lidství, přirozená reakce na prostředí. Tato reakce má v původním, etologickém slova smyslu pozitivní funkci: je to ochrana před možným nebezpečím, které může ono neznámé představovat. Tuto původní "xeno-fobii" lze sledovat v podstatě u jakéhokoliv živočišného druhu, ocitne-li se tváří v tvář nové zkušenosti. Lidská antropologická podstata se plně promítá do podstaty kulturní..."

Xenofobii skutečně nelze vykořenit. Je to projev čistě animálního instinktu, který přichází vždy první, když dojde na setkání s jinakostí, kterou ještě nejsme schopni pojmenovat. Kognitivní, kulturní povaha lidského bytí se ovšem naučila zvládat nikoliv jen xenofobii, ale řadu dalších animálních instinktů, kterými člověk - zvíře zcela přirozeně reaguje na to, co není v daném okamžiku schopen racionalizovat.

To, co nám pomáhá zvládat xenofobii, je míra kognitivní a kulturní vyspělosti. Češi nejsou nepochybně o nic hůře kognitivně vybaveni než lidé ze západní Evropy. Neexistuje k tomu žádný empirický důkaz a je to vcelku pochopitelné: naše kultury se po staletí vyvíjejí na základě velmi podobných přístupů k poznání, jež se postupem času stalo minimálně v euroatlantické civilizaci široce sdíleným. Jednoduše by se takový přístup dal shrnout jako vítězství racionálního nad nejrůznějšími formami iracionálního. Ještě jednodušeji, v rámci našich kultur jsme si zvykli na to vysvětlovat svět, který nás obklopuje, na základě určitých pravidel vyvinutých novodobou vědou. Minimálně od osvícenství si tento trend razí cestu a v koincidenci s dalšími vlivy stále dominuje tomu, čemu jsme si navykli říkat "selský rozum". Selský rozum má být analytickým nástrojem oproštěným od nesrozumitelnosti na detail příliš soustředěné vědy, ale přitom je pevně zakořeněn v empirickém způsobu chápání světa: je-li tu dostatečný počet důkazů o tom, že nějaký jev lze zobecnit na pravidlo, pak je pravidlo platné do té doby, než je vyvráceno.

Jenže "selský rozum" není terminus technicus, protože nemá jasně definovaný obsah. Selský rozum, onen "common sense", tak může nabýt zcela iracionálních obsahů čistě podle toho, na čem se shodne většina. Tady ovšem překračujeme hranici mezi racionálním a iracionálním a také hranici mezi kognitivním a kulturním. I když Evropa sdílí v podstatě totožnou historii poznání, rozhodně nesdílí totožnost kulturní a uprchlická krize tento fakt odhaluje zcela jednoznačně. Selský rozum v různých kulturách se tak může stavět zcela opačně k naprosto stejným otázkám.

Na mnoha důkazech lze ilustrovat, jaký je rozdíl mezi přístupem západoevropských států a společností na východ o německých hranic. Vyjádření politiků, způsob mediálního pokrytí či postoj celebrit poukazují na vnitřní potřebu těchto společností nenechat vládnout animální xenofobii, která ve své operacionalizované podobě přechází v demagogii. Obrázek mrtvého batolete na turecké pláži vydala na titulní straně řada předních britských či německých médií, bez ohledu na to, zda bulvárních či seriózních. Česká média upřednostnila marginálie. Asi ze strachu před tím, že titulní stranu s mrtvým syrským batoletem by si současný český čtenář nekoupil. 

Zatímco západoevropští politici jednoznačně deklarují snahu pomoci a někteří dokonce nabízejí svou osobní pomoc, ti čeští se až na výjimky úzkostlivě snaží nepobouřit si voliče, protože by se jim mohli pomstít ve volbách. Trapná prohlášení o tom, že "pomůžeme jen podle toho, jak se nám bude chtít", přičemž není řečeno jak vlastně, ukazují na možnost kdykoliv důvěrně sdělit tváří v tvář většinovému voliči "musíme to udělat vstřícný krok vůči EU, samozřejmě jinak s vámi souhlasíme". 

Je velmi pravděpodobné, že i v západoevropských společnostech je velká část těch, kdo mají strach z vlny emigrantů z Afriky a Blízkého východu a myslí si v soukromí totéž co česká společnost ventiluje - s nebývalou obscénností - veřejně. Jenže politická reprezentace těchto států a jejich média plní roli těch, kdo tlumí davové vášně. Čistě proto, aby se z nich nestal onen "selský rozum", jímž jsme zvyklí měřit realitu. Vědí velice dobře, že davová hysterie, posvěcená shora, se okamžitě mění v doktrínu.

Bylo by chybné domnívat se, že morální selhání je vinou jednotlivců. Ano, podle Jasperse si každý neseme podíl své osobní morální viny a musí se vyrovnat s vlastním svědomím. V okamžiku, kdy jste ovšem utvrzováni v tom, že váš xenofobní postoj je v pořádku, je problém se svědomím velmi rychle vyřešen. Kolektivní "selský rozum" vás velmi účinně zbaví jakýchkoliv pochybností. Nejlépe tehdy, pokud je možné kromě vašeho okruhu "significant others" (významných druhých) poukázat na obecně uznávané autority, které vám dají rozhřešení. 

A že si jich v české společnosti, prosycené defétismem způsobeným morálními prohrami předešlých generací najde. Následující citace pochází z rozhovoru s mediálním intelektuálem Cyrilem Höschlem:

"Nepochybně jedním z největších kolektivních strachů v poslední době je u nás i v celé Evropě strach z uprchlíků. Je důvod se jich bát? Je jejich kultura a způsob života slučitelný s naším? Pokud ano, uhájíme si naše hodnoty?

Teď to bude vypadat, jako že si protiřečím, ale říkám to s plným rozmyslem: důvod bát se je, jejich kultura a způsob života často s naším slučitelné nejsou a naše hodnoty si neuhájíme, budeme-li k problému přistupovat stejně sebevražedně jako dosud. Je totiž třeba velmi bedlivě rozlišovat mezi kulisou vnějšího nepřítele a nepřítelem skutečným. Není možné tolerovat netoleranci a nebránit zlu. Nemáme proti sobě britské koloniální důstojníky, jako Gándhí, ani poměrně neurčité zlo, jako Tolstoj, ale náboženské fanatiky podřezávající nemilosrdně nevinné civilisty, turisty a humanitární pracovníky jako podsvinčata a ještě si hrůzné videozáběry těchto jatek s gustem vystavující na internetu. (...)"

Citace záměrně obsahuje i otázku, aby bylo zřetelné, že Cyril Höschl ztotožnil současné uprchlíky s náboženskými fanatiky, kteří podřezávají civilisty. Kolik procent této společnosti je morálně a hlavně intelektuálně natolik na výši, aby odhalili demagogii skrytou ve výpovědi všeobecně respektované autority? A není i pro některé z dostatečně fundovaných lidí jednodušší podlehnout podobnému názoru, když jej sdílí takto "významní druzí"?

Česká společnost není v tomto směru výjimečná. Stačí se podívat na stav v Maďarsku, Polsku či na Slovensku. Polský sociolog Wojciech Wozniak mi potvrdil, že absurdní postoje, které vůči uprchlíkům zastává většina Čechů, je totožná s tím, jak se k problému stavějí běžní Poláci. Přitom obě země jsou uprchlickou vlnou postiženy zcela minimálně, stejně jako Slovensko. Problém zjevně nespočívá v počtu imigrantů na území státu, ale v kulturní konstelaci, jež je vysoce podobná v Maďarsku i Česku. 

Jak řekl jeden rozezlený čtenář Britských listů, když kritizoval fakt, že deník poukazuje na českou xenofobii a dokonce si dovoluje upozorňovat zahraniční novináře, Češi uvažují, jakoby žili v pevnosti. Prý tomu tak je kvůli geografické poloze tohoto státu. Češi budou muset toto "pevnostní" uvažování opustit, pokud si chtějí svou identitu alespoň částečně zachovat. V roce 2015 žádná geografická pevnost ve střední Evropě neexistuje. Pokud skutečně takové smýšlení existuje jako kulturní mem, pak je třeba se ho zbavit. Malá kultura ve středu Evropy bude vždy zmítána tím, co se děje v jejím okolí a v globalizovaném světě musí přijmout jako fakt, že vliv na ni mají události vzdálené zdánlivě natolik, jakoby se jí vůbec netýkaly. 

Je totiž více než pravděpodobné, že humanitární krize, ať už způsobené vlivem civilizačních konfliktů nebo změn základních podmínek pro život na planetě vyvolají další a v tom případě i horší migrační vlny, aniž by na to Češi měli byť jen nepatrný vliv. Představa o tom, že nadále budeme žít v "pevnosti", kterou snad mají představovat Beskydy, Jeseníky, Krkonoše, Krušné hory a Šumava asi vychází z potřeby zachovat jaksi "neposkvrněný" kulturní prostor. Jenže tahle pevnost přestala fungovat už v době, kdy začali Němci osidlovat příhraničí a v průběhu 20. století jsme byli svědky toho, že tato "pevnost" je jen cimrmanovským přáním.

Skutečně, Česko žádnou pevností není. Není pevností ekonomickou, protože je závislé na své průmyslové struktuře a nutnosti hledat odběratele, kteří u ní jen zadávají zakázky. Montovna, která jde nahoru a dolů s Německem a která je nepatrnou součástí hejna sardinek, rozhodně ne tou vedoucí. 

Není pevností politickou, protože je součástí celku, jenž určuje kurz vývoje a my máme nanejvýš možnost sehrát čestnou roli agenta změny, nebo mrtvé ryby. Hrajeme stále to druhé.

Není pevností bezpečnostní, protože jeho bezpečnost je závislá na jiných. Zcela. Jeho bezpečnost je finančně závislá na USA, které jsou řadou pohoršených Čechů obviňovány z toho, že uprchlickou krizi zavinily svou mocenskou zahraniční politikou v Maghrebu a na Blízkém východě, konkrétně rozbitím totalitních režimů a podporou jejich opozice.
 
Není v tom vůbec žádná zášť, pouze snaha o to objektivně popsat míru suverenity české společnosti. Samotnému by se mi líbila poněkud jiná představa. Chápu ty, kdo v takovém popisu situace vidí konflikt s vlastními hodnotami. Buď jej musejí prokazatelně vyvrátit, nebo se s nimi smířit. Jenže když nechcete řešit takové problémy, lze také ignorovat. Společnosti, které byly zvyklé po dlouhé dekády řešit problémy jejich ignorací, je těžké i po 25 letech budování demokracie přesvědčit, že problém je nutno řešit, a to ne oním geniálním způsobem vynalezeným ve Stopařově průvodci po galaxii "udělat z něj problém někoho jiného".

Tato společnost se bude muset během následujících desetiletí pravděpodobně vyrovnat s řadou dalších problémů a ty budou významnější. Myšlení pevnosti je k ničemu, protože žádná pevnost neexistuje. Změna je nevyhnutelná a jediné, co lze ovlivnit, je její průběh. 
0
Vytisknout
4910

Diskuse

Obsah vydání | 10. 9. 2015