Budou ale běženci Čechům věřit?

8. 9. 2015 / Petr Uhl

Evropská komise (EK) bude nyní po ČR chtít, aby podle počtu svých obyvatel přijala téměř tři tisíce běženců z oněch 120 tisíc, kteří v půlmiliardové EU už jsou.

Celkem bych jich tedy ČR měla letos přijmout 4300 i s těmi již dříve požadovaným 1300, které pražská vláda zatím odmítla a na kterých EK ale trvá. V Maďarsku a Řecku je jich totiž po 50 tisících, v Itálii 16 tisíc, a EU je založena na vzájemné solidaritě členských států (a ovšem i na solidaritě lidských bytostí obecně). Nejsou to ale ještě uprchlíci, nýbrž zatím jen žadatelé o azyl či o doplňkovou ochranu. Další miliony takových osob jsou v Turecku, Jordánsku, Libanonu i v samotné Sýrii.

Po skončení probíhající plenární schůzi Evropského parlamentu (EP), který o tom má ve Štrasburku hlasovat ve středu, budeme moudřejší. Není ani moc důležité, zda ČR přijme žadatele o azyl dobrovolně, či podle kvót, podle představ EK, o nichž rozhodne Evropská rada (ER), složená z předsedů vlád naší osmadvacítky. Chce-li česká vláda zemi v EU udržet, běžence přijme. A to se myslím stane, a bude to rozumné.

Ve visegrádských zemích, které kvóty odmítají, žije 65 milionů lidí, tedy 13 procent obyvatelstva EU. S pobaltskými zeměmi, jež se ale nátlaku z EU asi už zalekly, je to 15 procent Unie. Z tábora odpůrců kvót nejprve odpadla Francie, a pak i Španělsko, Slovinsko, Velká Británie. Zbylé odpůrce kvót lze v ER kvalifikovanou většinou snadno přehlasovat. A rada to asi udělá, nepřistoupí-li na návrh i Orbán a Orbána podporující Fico dobrovolně.

Sobotkova vláda je zjevně ze čtyř vlád Visegrádu ještě ta nejméně xenofobní. Větší nádor nacionalismu, i když podle mého odhadu zatím také nezhoubný, vidím vlastně jen Maďarsku. Nemluvím jen o Jobbiku, ale především o Orbánově vládě, Ta používá odporný, až fašistoidní slovník. Nedivím se Ficovi, že je ochoten se o to umazat, ale u Sobotky, který více respektuje zásady demokratického právního státu, mě to mrzí.

Spíše než slábnoucí odpor k povinným kvótám v EU je tu spíše otázka, zda běženci, kteří už o azyl požádali nebo se k tomu chystají, svolí, aby se jejich řízení o udělení azylu či o přiznání doplňkové ochrany postoupilo k orgánům ČR, k nimž mají hlubokou nedůvěru. Jsou to svobodní lidé, snad nikde (s výjimkou ČR a občas i v Maďarsku) nejsou vězněni, nejsou-li ovšem stíháni pro trestný čin a nejsou-li v jejich věcech zároveň splněny poměrně přísné evropské podmínky pro nějaký typ vazby či zadržení.

Běženci mohou volně cestovat po schengenském prostoru, i když pomocí nabídek na bydlení, zaměstnání a studium je možno je povzbuzovat, aby třeba v ČR zůstali. Navíc mají příbuzné právě v Německu, které je vůči běžencům, tedy žadatelům o azyl i ekonomickým migrantům, vstřícné. Ostrá hranice mezi oběma skupinami ostatně ani není, i když si to předsedkyně polské vlády Ewa Kopaczová myslí.

A bude-li ale žadatele o azyl zvát česká vláda, hrozí nebezpečí, že mezi nimi bude hledat křesťany, jak o tom mluvil český ministr vnitra Chovanec. Už to by mohlo mnohé urazit, třeba sekularizované muslimy, jichž je v zemích, kdysi spravovaných Velkou Británií a Francií, mnoho, nemluvě o židech a sympatických kurdských jezídech (podle Karla Maye „ctitelích ďábla“).

Česká vláda bude však rovněž obtížně vysvětlovat pozvání tří tisíc lidí s „odlišnou“ kulturou českým občanům (tedy voličům příští vlády), krmeným už měsíce bezuzdnou xenofobní demagogií politiků i médií, založenou na americké víře, že přece každý musí mít nějakou víru či náboženství, které spolu s etnickými kořeny spoluurčuje jeho „identitu“ – základní to hodnotu člověka v očích politické pravice.

V jednom z nejvíce bezvěreckých evropských států – v ČR – uvěřili lidé tomu, že jinde ve světě hraje náboženství a také etnicita (dříve národnost) v životě společnosti a jednotlivce zásadní roli, vedle tradic, zvyklostí a neurčitých pravidel (ne však zákonů, které Češi většinou neznají a jichž se a priori štítí). Tato česká víra je ovšem projevem provincialismu, zápecnictví a neznalosti jazyků.

Běžný občan asi chápe slovo uprchlík jako osobu prchající před trestním stíháním (za něco, co asi udělala) nebo za lepším životem před nuznými poměry (takzvaný ekonomický migrant) či před diktaturu autoritářského státu (jako před rokem 1990 z Československa), v krajním případě před válkou mezi armádami nebo občanskou válkou či před řáděním teroristů z hnutí Islámský stát či Boko Haram.

Taková osoba, jakkoliv by měla být podle mého názoru už kvůli demografickým a hospodářským potřebám hostitelské země přijata, se však většinou uprchlíkem ani stát nemůže, tedy podle mezinárodního práva a často ani podle práva jednotlivých států.

Uprchlíkem je totiž podle ženevské mezinárodní úmluvy (1951, upřesněné newyorským protokolem z roku 1967) ten, kdo se nemůže vrátit do své země proto, že má oprávněné obavy z pronásledování své osoby – řečeno dnešním slovníkem – kvůli rase, etnicitě, náboženství či kvůli její příslušnosti oné osoby, příslušnosti skutečné, údajné, domnělé či smyšlené, k určité společenské skupině lidí nebo kvůli jejímu – rovněž údajnému – sociálnímu původu či kvůli tomu, že prý zastává určité politické názory.

Tato úmluva platí a je pro ČR závazná, ale nový český azylový zákon z roku 1999 navíc upravuje podmínky ochrany cizinců ještě jinak, rozlišuje žadatele o azyl a osoby s uděleným azylem, jež nazývá azylanty, a cizince s přiznanou doplňkovou ochranou. Azylové právo je sice v zemích EU poměrně jednotné, ale praxe při jeho uplatňování se velmi liší. To vyvolává mediální zmatky a má to i další negativní důsledky. Federalizační úsilí v EU se musí zaměřit i tímto směrem.

Oprávněnost obav žadatele o azyl však posuzuje přijímací stát, a to často ne soud, nýbrž jeho ministerští úředníci, což může odporovat zásadám právního státu (není-li v té věci povinný nebo aspoň možný soudní přezkum). Sleduje se přitom osud žadatele a jeho rodiny a postavení skupiny, k níž patřil. Hodnotí se i celkové poměry v jeho zemi.

Už dvacet let je podle statistik ČR ve srovnání s jinými evropskými státy v takovém posuzování přísnější, pro žadatele o azyl je to nevýhodnější než jinde v Evropě. Ve světě internetu a mobilů se o tom dnes ví i tam, odkud většina migrantů pochází. ČR už léta běžence odrazuje, podle mne záměrně, aby tu nic nepohledávali.

Záleží na postojích české vlády, zda na žádost EK oslabí nedůvěru běženců k ČR a také prudce rostoucí nedůvěru k ní v zemích EU, zejména jejich socialistů, a zda oslabí národovectví a odpor k mezinárodní solidaritě, jimiž nemalá část české veřejnosti, i vinou předchozích českých pravicových vlád, bohužel trpí.

0
Vytisknout
3054

Diskuse

Obsah vydání | 10. 9. 2015