Potřebuje Česká republika lovce lidí?

5. 9. 2015 / Karel Dolejší

"Právě v tom byl mistrovský tah Nadlesního; odměřoval děs v malých dávkách, jež pozvolna zvyšoval a jejichž cílem bylo ochromení odporu. Ve zmatcích, které důmyslně spřádal ve svých lesích, hrál roli moci, chránící řád, neboť zatímco jeho nižší agenti, kteří působili v družinách pastýřů, rozdmýchávali anarchii, pronikali zasvěcení do úřadů a do magistrátů, dokonce i do klášterů, kde se na ně všude dívali jako na silné duchy, kteří jsou s to zkrotit lůzu. Nadlesní jednal jako zlý lékař, který nejdříve podporuje bolest, aby pak mohl vést řez, který měl v úmyslu vykonat."
Ernst Jünger: Na mramorových útesech

Občané států celého světa přenášejí svou primární loajalitu ze státu na jiné věci: Na kmeny, etnické skupiny, náboženství, gangy, ideologie a tak dále. Mnoho lidí, kteří by už nebojovali za svůj stát, bude bojovat za svou novou primární loajalitu. - Taktika lehké pěchoty je především taktikou lovu a sledování. Musí výrazně spoléhat na nenápadnost, neviditelnost a klam. Pro skutečnou lehkou pěchotu je léčka věcí mentality, ne pouhé techniky.
William S. Lind: Flotilní manuál námořní pěchoty č. 1. Válka čtvrté generace

Ano správně, do Tsava přišel ďábel. Podívejte se na mě! Já jsem ten ďábel.
Lovci lvů

Profesor Václav Cílek již před nějakou dobou zcela vážně navrhl zapojit do obrany státu myslivce ZDE. Nyní cituje časopis Nový prostor Cílkovo vyjádření, že myslivců je více než příslušníků bezpečnostních složek, umějí zacházet se zbraní a žijí i mimo velká populační centra, takže se mohou stát základem "decentralizované civilní obrany" české společnosti před uprchlíky.

Jinak řečeno, myslivci mají podle Cílka "pro nás" lovit lidi.

Novinka? Nemyslím. Ikona konzumní lovecké prózy minulého režimu Rudolf Luskač stávala bděle na stráži socialismu s puškou v ruce, ať už ve vymyšlených historkách z Karélie, nebo ze Sibiře. Jednou bojovala proti finským diverzantům se samopaly, podruhé proti Svědkům Jehovovým, potřetí proti čínským narušitelům. Na základní rovině fungování totalitní společnosti nebyla totiž ani myslivost ideologicky neutrální volnočasovou aktivitou, ale jen neformální prodlouženou rukou paramilitární Dobrovolné společnosti pro spolupráci s armádou, letectvem a námořnictvem (DOSAAF).

Nyní Cílek navrhuje, abychom se k totalitnímu modelu společnosti vrátili. Nemáme kozáky, kteří v Rusku dostali status pomocných policistů, Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti zanikla krátce po listopadu. Pokud však chcete společnost podřídit polovojenským organizacím, které leckde ve světě "s úspěchem" slouží represi disidentů a nespokojenců, musíte přece odněkud vyjít. Cílek prosazuje myslivce. Ernstu Jüngerovi by to věru lichotilo. Ten, jehož nemohl v roce 1939 bez ohrožení života otevřeně kritizovat, přece vystupuje v textu slavné novely jako Nadlesní, ačkoliv to byl co do profese mazal a obkreslovač pohlednic.

Českou republikou projíždějí řádově stovky uprchlíků směřujících převážně do Německa, vzhledem k převládajícím nenávistným náladám se však migranti stále častěji snaží projet jinudy. Ani náznakem nevznikl skutečný bezpečnostní problém, nedošlo k reálnému ohrožení. Kdyby se daly do pohybu soukromé armády z Afriky nebo Blízkého východu, mluvili bychom o něčem úplně jiném a bylo by třeba hájit i s naší pomocí vnější hranici Evropské unie. Ne však za současných okolností, kdy vše, co by měly státní orgány udělat, reprezentuje monitoring pohybu běženců přes území státu do cílové země.

Existuje jeden poměrně výmluvný indikátor toho, zda nějaký stát patří k okruhu zemí civilizovaných, nebo nikoliv. Tímto indikátorem je profesionalizace ozbrojených sborů, vysoká úroveň jejich výcviku a pečlivé oddělení od všelijakých spolků, které si - často na základě extrémistické ideologické profilace - rády hrají s flintičkami. Polovojenské "pomocné" útvary jsou všude po světě ten největší mor, dopouštějí se obrovského množství násilných činů, od nichž stát jakoby dává ruce pryč. Možná v některých vypjatých válečných situacích jde o opravdu nutné zlo, ale rozhodně o nic lepšího. Podívejte se na balkánské války, do Latinské Ameriky, na Ukrajinu. Podívejte se na ruské kozácké spolky. Kde se hranice mezi soukromým a veřejným do takové míry setře, že neexistuje účinná kontrola ani možnost volat k odpovědnosti, tam vystupuje z hluboké minulosti přízrak "Revolučních gard" a "Lidových milic", ozbrojené svévole, mstivosti, chamtivosti a kdečeho dalšího, co si připnulo trikolóru či jiný symbol, aby si to užilo neomezené moci nad bližním. Íránská taktika rozkládání sousedních států je založena právě na vytváření všelijakých nestátních center primární loajality, která si organizují samostatné ozbrojené tlupy a dělají následně z celých států svá rukojmí.

Za jeden z mála skutečných úspěchů dnešních ukrajinských orgánů můžete považovat nedávné zřízení nové, demilitarizované policie, která na rozdíl od staré milice není primárně jakousi četnickou složkou s faktickým postavením soukromé gardy místního mafiána, ale opravdu civilní policií. Policisté, kteří tráví čas v kasárnách tím, že si hrají se samopalem, ovšem nejsou dobře připraveni na různé eventuality standardní šedivé práce ochránců zákona, ale v případě bezradnosti mají sklon sahat k násilí a zbraním. Solidní policista by měl mít za sebou psychotesty, výcvik ve zvládání krizových situací a školení v ochraně lidských práv. Výcvik se zbraní tvoří okrajovou část jeho kvalifikace. A rozhodně ne předpoklad pro výkon práce. Jak by takovou práci mohl úspěšně vykonávat člen mysliveckého spolku? Jen proto, že umí střílet z brokovnice? Kolik že myslivců se každoročně úspěšně postřílí na honech mezi sebou?

Protiuprchlická hysterie s konečnou platností rozbila v české společnosti kolektivní princip reality - a lidé s vážnou tváří debatují o vymyšlených nebezpečích, jichž se ovšem panicky obávají, takže se noční můry stávají reálnými ve svých důsledcích. Již nějaký čas je sice zřejmé, že státy v tomto století budou do značné míry ustupovat od modelu státu sociálního a hlavním předmětem jejich byznysu se stane opět téma bezpečnosti, nicméně i to by mělo mít racionální proporce. Přesněji řečeno, bezpečnostní problémy je zcela namístě řešit, pokud ovšem existují také ještě někde jinde, než v něčí hlavě. Pokud je ale problém v hlavě a jen v ní, je třeba nasadit příslušné preparáty, nikoliv zakládat polovojenská uskupení, ať už z řad organizovaných esperantistů, kominíků, hasičů, nebo myslivců. Nacismus sice potřeboval svůj Stalhelm, nikomu a ničemu jinému však existence nacionalistického ozbrojeného spolku neposloužila. Nikoho před ničím neochránila. Pouze pomohla při nástupu Třetí říše.

Václav Cílek se už nejméně tři roky pohybuje v blízkosti Daniela Landy, pracují na společných projektech. Ultrapravicové politické preference "Žita 44" přitom nejsou žádnou záhadou, s jejich vytrvalým dementováním se to má podobně, jako s dementováním ruské vojenské přítomnosti na Ukrajině - popírání fakta nijak nemění.

Profesor má v demokracii zajisté právo jako soukromá osoba blábolit o mystice Blaníku a objevovat v krajině nikým jiným neviděné trpaslíky, to je zřejmé. Na jiné úrovni se ovšem ocitáte ve chvíli, kdy má dotyčný šanci své fantazie prezentovat na oficiálních bezpečnostních konferencích pořádaných ministerstvem obrany.

Pomalé sesouvání české společnosti do propasti kolektivního šílenství není v principu ničím nezadržitelným. V každém okamžiku by se ještě mohli padající zachytit o ten či onen výčnělek a přejít opět ve výstup na pevnou zem, kdyby k tomu existovala kolektivní vůle.

Nadlesní Cílek ovšem ze všech sil působí v přesně obráceném smyslu.

0
Vytisknout
6828

Diskuse

Obsah vydání | 7. 9. 2015