PŘEČETLI JSME:

Rasismus tehdy jako dnes

5. 9. 2015

Po krvavém protižidovském pogromu, který se odehrál 4. července 1946 v polském městě Kielce a vyžádal si 42 obětí, se většina polských židů rozhodla odejít ze země. Počátkem jejich cesty za nadějí nového života byla československá hranice. Předsudky českých úředníků a jejich argumentace v roce 1946 se mnohdy nelišily od někdejších tezí byrokratů rakousko-uherské monarchie, reagujících na příchod židovských uprchlíků z frontových oblastí první světové války. Židé byli opět považováni za šiřitele nemocí a problematické živly. Návrh na zřízení tranzitního tábora pro prchající polské židy v příhraniční oblasti u Ostravy byl odmítán s tím, že „provádění dvouletého plánu vyžaduje, aby na Ostravsku byl klid, aby dělnictvo nebylo zneklidňováno možností rozšíření nemocí“.

Když československá vláda na své schůzi 27. července 1946 přijala usnesení o pomoci statisícům prchajícím před situací v Polsku, byl jeho nedílnou součástí požadavek na „nutná bezpečnostní opatření“, zejména „z hlediska bezpečnosti republiky proti nežádoucím živlům“.

Motivy útěku, tedy strach o život, se úřadům jevily jako nedůvěryhodné: „Kdo má ručiti za to, není-li to jen záminka, aby se zde v ČSR roztrousili a byli dále na obtíž,“ psalo se též.

Vláda přikázala ministru vnitra zajistit, „že všichni tito uprchlíci budou po dobu svého přechodného pobytu v ČSR soustředěni ve vyhrazených střediscích tak, aby se nemohli rozprchnouti mezi obyvatelstvo a pokusiti se o trvalé usídlení zde“. Strach, že se uprchlíci budou snažit nalézt u nás nový domov, stál i za požadavkem, aby došlo k regulaci přílivu uprchlíků tak, „aby jich přišlo jen tolik, kolik jich lze téhož dne odsunouti“ – mínilo se do táborů pro bezdomovce v britské a americké okupační zóně Německa a Rakouska.

Židovství uprchlíků z Polska vzbuzovalo strach z jinakosti.

Zdroj ZDE

0
Vytisknout
2523

Diskuse

Obsah vydání | 7. 9. 2015