Až třetina uprchlíků byla v domovských zemích mučena

4. 9. 2015

10 - 30 % uprchlíků, kteří cestují do Evropy, bylo v domovských zemích vystaveno mučení. Všichni čelí riziku traumatu v důsledku cesty pouští, přes chaotickou Libyi anebo přepravy přes Středozemní moře. Řada se jich topila, trpí dočasnými výpadky paměti, nespavostí a sebevražednými sklony. Možná se dostali v pořádku do Itálie, ale teď trpí traumatickými syndromy a potřebují psychologickou pomoc, které se nedostává.

Italská organizace Lékaři pro lidská práva (Medu) v nedávné zprávě konstatuje, že více než polovina z více než stovky žadatelů o azyl vyšetřených na Sicílii byla svědkem smrti spolucestujících nebo blízkých příbuzných.

Muž, který při potopení lodi přišel o ženu a dítě, byl tak vystresován, že při pohovoru s azylovým komisařem proskočil oknem.

Jiný šestadvacetiletý muž ze subsaharské Afriky strávil tolik hodin pokusy udržet hlavu nad vodou, že ho v noci přepadá strach z utopení, což vede k nespavosti a úzkosti.

Nově příchozí často musejí zůstávat po celé měsíce v přeplněných uprchlických centrech, zatímco je pomalu vyřizována jejich žádost o azyl.

Traumata můžou zůstat nepovšimnuta nebo mít neblahý dopad na vyřizování žádosti o azyl, tvrdí psycholog Massimo Germani, který vede centrum pro oběti mučení ve Vídni.

Germani vysvětluje, že oběti často dokáží hovořit o faktech, ale ne o emocích, a o utrpení hovoří často neutrálním hlasem, takže ti kdo je vyslýchají pochybují, že říkají pravdu, "zatímco ve skutečnosti jde právě o známku velmi vážného problému".

Studie provedená v roce 2013 Italskou radou pro uprchlíky (CIR) zjistila, že 38 % žadatelů o azyl v Itálii trpělo depresí, zatímco 44 % bojovalo s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD).

Teoreticky má ministerstvo vnitra zajišťovat psychologickou pomoc s využitím státního zdravotnického systému, ale existuje jen málo zařízení vyčleněných pro uprchlíky. Ani ministerstvo, ani Mezinárodní organizace pro migraci nemá k dispozici přesné údaje o tom, kolik potřebných má přístup ke zdravotní péči.

Palermská psycholožka Maria Chiara Montiová pracuje na jedné z mála klinik, které dvakrát týdně nabízejí pomoc pro uprchlíky. Přítomen je antropolog a kulturní mediátor, který hovoří jazykem pacienta. Podle ní oběti násilí zdlouhavým a byrokratickým procesem udělování azylu velmi trpí a "zhoršuje jejich psychické zdraví". Někdy je terapie přerušena, protože pacient byl přemístěn, často bez varování.

Jeden třicetiletý pacient z Gambie byl natolik traumatizován policejním mučením, že trpí výpadky krátkodobé paměti a každá nová návštěva terapeuta začíná z nuly.

Celkově je péče o pacienty v táborech a hotelech "velmi kusá", tvrdí Gennaro Migliore, šéf parlamentní vyšetřovací komise. Podle něj je místy pomoc velmi kvalitní, zejména v centrech pro osamělé děti, avšak prioritou je především boj s infekčními chorobami.

Podle Fiorelly Rathausové, která koordinuje projekty pro oběti mučení v rámci Italské rady pro uprchlíky, v mnoha centrech ve skutečnosti psychologická pomoc neexistuje, nebo jen několik hodin týdně, a "obecně je poskytována mladými absolventy špatně vybavenými pro zacházení s takovými traumaty".

Psycholog Germani tvrdí, že některé symptomy posttraumatické poruchy mohou být zlepšeny dostupností slušných životních podmínek, příležitostí cítit se dobře a vyhlídkami do budoucna - což ovšem v podmínkách masového přílivu žadatelů není snadné zajistit.

Mnozí trpí mnohem horšími traumaty, která je třeba řešit co nejdříve. "Mluvíme o lidech, kteří čelili opakovanému zneužívání, dlouhodobě a v kontextu přinucení," tvrdí. Pokud zůstanou mezi ostatními, nedokáží se s tím vyrovnat. Nedokážou se soustředit na výuku jazyka, jsou v nestabilním stavu a v podmínkách izolace se jejich stav zhoršuje.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2126

Diskuse

Obsah vydání | 4. 9. 2015