Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

O roli Íránu v srdci regionu s “ohromným zdrojem strategické moci” a proxy válce v Afghánistánu

11. 7. 2025 / Daniel Veselý

Americká politická linie vůči Mosaddekovu Íránu formována Národní bezpečnostní radou NSC 136/1 v listopadu 1952 se vyznačovala varováním před možným pohlcením Íránu Sovětským svazem a voláním na poplach před interní komunistickou hrozbou v Íránu (158). “Je zapotřebí, aby Írán zůstal suverénní a demokratickou zemí, kterou nebude ovládat Sovětský svaz pro svou strategickou polohu a ropná naleziště”, přičemž “ztráta Íránu” (stejně jako o tři roky dříve ztráta Číny”) v důsledku sovětské intervence nebo “sama o sobě” by vedla k možnému odříznutí “svobodného světa” od íránské ropy a případné “ztrátě dalších ropných nalezišť” na Blízkém východě. Kdyby Bílý dům přišel o Írán, uvádí se v NSC 136/1, série následujících událostí by mohla ohrozit “bezpečnostní zájmy USA”. NSC 136/1 dospěl k závěru, že stávající trendy v íránské politice nejsou v delším časovém horizontu dlouhodobě nakloněné nekomunistické (míněno Mosaddekově) vlády. Jenže Bílý dům se ještě v březnu 1953 obával, že by mocenské vakuum po Mosaddekově pádu snadno mohli vyplnit komunisté a “nejenže by svobodný svět přišel o obrovská aktiva, která představuje íránská produkce a zásoby ropy, ale Rusové by si tato aktiva sami obstarali a nemuseli se strachovat obávat o ropnou soběstačnost. Ba co hůře, jak upozornil tehdejší šéf CIA Allen Dulles, pokud Írán podlehne komunistům, není pochyb o tom, že v krátké době padnou pod komunistickou kontrolu i ostatní oblasti Blízkého východu, kde se nachází přibližně 60 procent světových zásob ropy,” (159), jak memorandum Národní bezpečnostní rady z března 1953 vycházející z Achesonovy teorie domina stanovilo ekonomické a politické priority Bílého domu v Íránu. Britskému premiérovi Winstonovi Churchillovi v zastoupení klasických britských imperiálních zájmů a Anglo-íránské ropné společnosti (AIOC) se nakonec podařilo přemluvit Bílý dům, aby se postavil na stranu Velké Británie. Analýza CIA z března 1954 mapující anatomii převratu proti Mosaddekově vládě od listopadu 1952 do srpna 1953 uvádí následující poznatky (160): Ke konci roku 1952 se zdálo být zjevné, že Mosaddekova vláda není schopna dosažení dohody o ropné produkci, vládne téměř autoritářsky, oslabuje pozici šáha a armády a úzce spolupracuje se stranou Túde. Podle CIA hrozil pád Íránu do sovětské sféry, čemuž je nutno zabránit prostřednictvím svržení Mosaddekovy vlády a restaurace šáhovy prestiže a moci pod hlavičkou Operace Ajax. Bylo určeno, že operace, kterou CIA provede s tandemu s britskou rozvědkou (SIS) bude mít tajný charakter. Plán na změnu režimu v Íránu měl hotovou podobu v červnu 1953. Jeho realizace se ujal šéf divize CIA pro Blízký východ a Afriku Kermit Roosevelt, vnuk prezidenta Theodora Roosevelta. Provedení akce osobně schválil prezident Ike Eisenhower. Operace vycházela z několika dílčích úkolů: operativci CIA a SIS měli na starosti prohloubení propagandistické proti-mosaddekovské mašinerie v tisku, duchovenstvu a šíření letáků, aby Mosaddekův kabinet oslabili. Prakticky jen oprášili Kennanem propagovanou strategii psychologické války na ovlivnění voleb v Itálii v roce 1948, jak jsme rozebírali ve 4. kapitole. V rozboru CIA se dále píše, že jako Mosaddekův nástupce byl vybrán generál Zahedí, přičemž zvláštní důraz je kladen na šáhovo zapojení do převratu. CIA měla prostřednictvím svých agentů na teheránské armádě navázat maximálně efektivní kooperaci s íránskou armádou a novým premiérem jmenovaným šáhem. Generál Zahedí na konferenci svolané CIA oznámil, že se stal legitimním íránským premiérem a že proti němu Mosaddek zosnoval puč. Operativci CIA se podíleli na zahájení demonstrací na podporu šáha. Koncem 19. srpna se moc v Íránu dostala do rukou nového premiéra Zahedího, zatímco členové Mosaddekovy vlády skončili buďto za mřížemi anebo zmizeli. Šáh se zanedlouho s velkou pompou vrátil na výslunní moci. Během srpnového převratu přišlo o život až 300 lidí (161), to jest více než dvouapůlnásobek obětí invaze Varšavského paktu do ČSSR v roce 1968. Šáh neměl po svržení Mosaddeka s íránskými komunisty žádné slitování: jeho režim jim šel nemilosrdně po krku, i když stranu nedokázal úplně zničit ani za pomoci teroru (162).

Když se Mosaddek dostal na jaře 1951 k moci, podnikla jeho vláda celou řadu populárních reforem, přestože v ní zasedali i konzervativní politikové. Íránský parlament téměř jednohlasně schválil znárodnění ropného průmyslu, neboť Teherán od Britů získával asi jen 16 procent příjmů z těžby íránské ropy (163). Vláda osvobodila íránské rolníky od nucených prací na statcích movitých majitelů, vlastníkům továren nařídila, aby vypláceli dávky nemocným a zraněným dělníkům. Rovněž bylo zavedeno vyplácení dávek v nezaměstnanosti. V 1952 roce Mosaddekova vláda schválila zákon o pozemkové reformě. Nově měli majitelé půdy vyplácet do rozvojového fondu 20 procent veškerých svých výnosů z pronájmu půdy. Z tohoto rozvojového fondu vláda platila zřizování veřejných lázní či dotace pro bydlení na venkově. Mosaddekova vláda podporovala práva žen (164), hájila náboženskou svobodu a umožnila svobodné fungování soudů a univerzit. Při implementaci své agendy a především na sklonku své vlády se Mosaddek uchýlil ke kontroverzním až s autoritářstvím hraničících krokům, když třeba donutil parlament, aby prodloužil jeho mimořádné prezidentské pravomoci. Strana Túde založená v roce 1941 ve svém předběžném programu požadovala eliminaci pozůstatků šáhovy diktatury, zachování ústavních zákonů, občanských svobod a lidských práv pro všech občanů a masy. Cílem strany, jak zaznělo na 1. kongresu strany v roce 1944, bylo sjednocení dělníků, rolníků, obchodníků, řemeslníků a pokrokové inteligence, i když mezi těmito třídami existují ekonomické rozdíly, uvádí ve své publikaci Iran between Two Revolutions íránsko-americký historik Blízkého východu Ervand Abrahamian (165). Když se v únoru 1949 pokusil jeden člen strany Túde o atentát na šáha Páhlavího, policie stranu prakticky rozmetala. Túde však pokračovala v činnosti z ilegality, kdy se hlasitě stavěla za znárodnění íránské ropy. V následujících letech se partaj rehabilitovala a její řady se uspokojivě plnily. V Túde nakonec převládlo radikální křídlo kritizující Mosaddekovu osobnost a agendu zleva. Sám Mosaddek prováděl vůči Túde politiku cukru a biče a vystupoval proti vytvoření jednotné fronty s komunisty, protože by tak na vyvolal razantní odvetu USA. Z Abrahamianovy knihy zcela jasně vyplývá, že v Mosaddekově Íránu neexistoval komunistický komplot zaštítěný premiérem, jelikož šlo o klasický vnitropolitický problém.

Historik Abrahamian identifikoval puč v Íránu jako klasický případ střetu nacionalismu s imperialismem ve třetím světě, jelikož hlasité apely USA, že Íránu hrozí bezprostřední nebezpečí pádu do komunismu, byly jen zástěrkou pro hlavní cíl, jímž bylo udržení kontroly nad íránskými zásobami ropy za účelem ochrany ekonomických a strategických zájmů USA (166). “Kdyby se Mosaddekovi podařilo natrvalo znárodnit britský ropný průmysl v Íránu, vyslal by Američanům jasný vzkaz: USA by tento krok považovaly za hrozbu pro americké ropné zájmy na celém světě, protože ostatní země by mohly udělaly totéž,“ sdělil Abrahamian, který chápe íránský ropný průmysl jako společný jmenovatel převratu, v rozhovoru se stanicí Democracy Now! (167). Americké ropné společnosti po převratu získaly privilegovaný přístup k íránské ropě. Připomeňme si memorandum Deana Achesona z října 1945 adresované prezidentovi Trumanovi, kde přední americký politický stratég zdůrazňuje význam ropného bohatství a americkou kontrolu nad ním: “V Saúdské Arábii, kde ropné zdroje představují ohromný zdroj strategické moci a jednu z největších materiálních cen ve světových dějinách, je koncese na tuto ropu nominálně pod americkou kontrolou. Spojené státy o ni nepochybně přijdou, pokud tato vláda nebude schopna prakticky prokázat, že uznává tuto koncesi jako národní zájem.” (168)  

Íránský premiér se jako jeho četní předchůdci a následovníci všude ve světě dopustil osudové chyby: začal jednat na vlastní pěst maje přitom na zřeteli zájmy opomíjených Íránců, a to na úkor diktátu fosilního průmyslu a amerických stratégů a plánovačů na ministerstvu vnitra. Balanc favorizující nadnárodní byznys a soukromé investory musel být zachován za každou cenu a jakákoliv akce zaměřená na jeho demontáž musí být rozdrcena. Povolný šáh Rezá Pahlaví se stal ideální spojkou mezi Teheránem a Washingtonem. Disent bude brzy zkrocen, ba rozdrcen a mocenská rovnováha na Blízkém východě bude opět pevně v rukou Bílého domu. Washington se už nebude muset obávat vzniku hypotetického sovětského satelitu uprostřed regionu oplývajícího ropou a zemním plynem, ani - reálněji - nezávislé nacionalistické vlády.

Když Mosaddek padl, Spojené státy zcela logicky získaly větší podíl na íránské ropě. V konsorciu, které bylo vytvořeno po puči si Američané přišli na 40 procent výnosů z ropy (169). Šáh poté, co se díky intervenci svých zahraničních patronů stal novým vládcem Íránu, konsolidoval svou kontrolu nad zemí posílením pravomocí zpravodajského aparátu. Cílem pučistického režimu bylo jeho utužení prostřednictvím represálií proti jeho oponentům a disidentům. Americká armáda nelenila a už v roce 1953 s Íránci zahájila intenzivní dialog o vybudování nové zpravodajské služby. Mezi její první úspěchy můžeme počítat rozdrcení buněk strany Túde. Podle zprávy CIA z 2. března 1980 se Ústřední zpravodajská služba sama podílela na formování šáhovy tajné policie Savak (170). Odtajněné materiály senátního výboru pro zahraniční vztahy potvrzují, že CIA poskytovala šáhovi finanční prostředky a trénink jeho vojenským silám - s čímž přišla i očekávatelná brutalita íránského represivního aparátu. List New York Times v lednu 1979 zveřejnil článek s názvem Učitelé mučitelů, v němž se hovoří o tom, jak CIA učila příslušníky Savaku metody mučení a techniky okopírované od nacistů (171). Obávaná šáhova policie mučila tisíce lidí, a mnohé z nich naprosto otřesným způsobem (172). Savak popravil nejméně stovky osob. Šáhovi tyrani sami zdokonalili americkou techniku spočívající v nasazení elektrod do určitých částí těla, a to tak, že jehly před zavedením do různých částí těla nahřívali (173). Šáhově tajné policii koncipoval výcvikové manuály izraelský Mosad, který Savak podporoval vícero způsoby už od jeho založení. Teherán byl tehdy s Tel Avivem naladěn na téže notě. Mezi výslechové metody používané agenty Savaku na jeho obětech patřily spánková deprivace, dlouhodobá izolace, používání oslňujících reflektorů, hodiny strávené v nehybné pozici; strhávání nehtů; strašení hady (oblíbená metoda u žen), elektrické šoky prováděné pomocí elektrických bodců, často vkládaných do konečníku; pálení cigaretami; sezení na rozpáleném grilu; kapání kyseliny do nosních dírek, topení ve vodě, fingované popravy a fingované elektrické křeslo. Vězni byli také znásilňováni (174). Írán se stal natolik cenným klientem Washingtonu v západní Asii, že jeho otřesnou lidskoprávní agendu blahosklonně přehlížel, ba podporoval i samozvaný lidskoprávní prezident Jimmy Carter. Američtí plánovači a političtí stratégové se netajili svými představami o kruté povaze šáhova režimu, jak dokládá třeba memorandum určené Carterově poradci Zbigniewu Brzezinskému z října 1977: “Pokud íránský šáh nakupuje naše zbraně, můžeme to ospravedlnit jako opatření ke stabilizaci regionu (jistě je to přínos pro některá lidská práva (sic)), ale neměli bychom dopustit, aby někdo věřil, že takový prodej znamená morální souhlas USA s jednáním Savaku,” uvádí William Odom z Národní bezpečnostní rady (175). V očích Washingtonu tedy nezáleželo na tom, jak se jeví morální kodex režimu v Teheránu na veřejnosti a či zda jeho tajná policie páchá, či nepáchá zločiny (což dobře věděli, a navíc to sami podporovali), důležité je, že působí jako stabilizační faktor v Američany ceněném regionu.

Když íránská revoluce v roce 1979 vypudila z Teheránu proamerického a proizraelského šáha, Írán se vymanil z mocenského orbitu těchto dvou zemí. Nic nemůže ospravedlnit aktivity USA proti Íránu od začátku 50. let, ani zločiny nastupujícího islamistického režimu v Teheránu. O ty v reálpolitice nejde. Íránci navíc Bílý dům ponížili tím, že vzali 52 Američanů do zajetí. Dodnes se spekuluje o tom, zda Spojené státy poskytly Husajnovu Iráku zelenou k napadení Íránu v roce 1980. Existují indicie i svědectví, že tomu tak bylo, nicméně oficiální zdroje toto tvrzení do dnešních dnů popírají, neboť prý neexistuje pádný důkaz (176). Ať tak či onak, Washington zásoboval Saddáma Husajna ve velkém zpravodajským materiálem, vojenskou, ekonomickou a diplomatickou pomocí; různými kredity, zbožím “duální technologie”- jako třeba vrtulníky. Reaganova vláda dokonce v OSN diplomaticky imunizovala Husajnovu diktaturu před možným postihem, když v roce 1988 masakrovala po tisících Kurdy (177). Zpravodajská pomoc Pentagonu Bagdádu asistovala při vyhledávání cílů i kalibraci plynových útoků proti íránským vojskům. Americká vláda vědomě pomáhala Husajnovu Iráku ve válce s Íránem, příkladně odhalováním pozic íránských jednotek, i když Husajn páchal jedny z nejhorších chemických útoků v dějinách (178). Ironií osudu je skutečnost, že Bílý dům prodával zbraně také Íráncům, což se provalilo v aféře Írán-Contra; zjevně mu (podobně jako Tel Avivu) vyhovovalo postupné krvácení a oslabování obou stran. Washington se Íránu mstil za velké příkoří, a to nejen mnohovrstevnatou podporou Husajnova Iráku při jeho agresi proti Íránu, ale Íránce navíc okradl o miliardy dolarů a uvalil na Teherán sankce (179). V červenci 1988 zasáhly dvě střely země-vzduch vypálené z amerického křižníku USS Vincennes operujícího v íránských vodách (sic) íránský civilní letoun Iran Air 655 na označené letecké trase, kde na palubě letadla zahynulo 290 osob, včetně 66 dětí. Žádné velké pobouření, spíše naopak, když kapitán a velící důstojník USS Vincennes o dva roky později obdrželi medaili za „mimořádně záslužné jednání při vynikajícím výkonu služby“ a za „vytvoření klidné a profesionální atmosféry“ při destrukci íránského Airbusu (180). Nešlo přitom o žádný omyl, nýbrž patrně o záměrný zločin, jejž si Íránci moc dobře pamatují.

Zahájení nevyprovokovaného útoku Washingtonu proti Íránu lze datovat do první poloviny 50. let, kdy se spolu s Londýnem rozhodl smést mladou demokratickou Mosaddekovu vládu, nastolením režimu despotického šáha, (spolu)vytvoření obávané tajné policie s nechvalně proslulým mučícím arzenálem, posléze potrestáním vzpurného Íránu držícího desítky amerických rukojmích podporou Saddámovy agrese proti Teheránu se statisíci zabitých Íránců, a to i íránských vojáků, usmrcených s přímým zapojením amerických tajných služeb. Spojené státy dodnes Írán trestají za jeho vzpouru, kdy se Teherán vymkl americké kontrole, a to zostřeným sankčním režimem, izraelskými sabotážemi a cílenými vraždami íránských vědců a vojenských činitelů, což nyní vykulminovalo v otevřenou vojenskou americko-izraelskou agresi proti Íránu.

Režim ajatolláhů, jakkoliv je zločinný v první řadě proti domácí populaci, nelze svrhnout vnějším vměšováním či agresí. Za prvé, masivně to porušuje mezinárodní právo - i když to je již bez tak dávno v troskách. A za druhé, Američany iniciované a přímo či nepřímo prováděné změny režimu v Iráku, Afghánistánu, Libyi, Sýrii, regulérní americké bombardování zemí jako je Jemen, Pákistán, Somálsko a nyní už i Írán atd., by v soudném světě tuto zemi vyloučily z civilizovaného světového společenství. Běžní Íránci vesměs režimem pohrdají, nicméně se semknou při obraně proti vnější agresi. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu si postavil kariéru na přehnaném líčení Íránu coby primární hrozbu Izraeli. Tu je nezbytné eliminovat. Jenže Teherán dlouhé dekády nenapadl žádnou jinou zemi, ani nepraktikuje okupaci, apartheid a nyní genocidu, jakkoliv se mu dá vyčítat rozsáhlá perzekuce na domácí půdě. Totéž se nedá říct o Izraeli, který v roce 1948 vykořenil více než 700 000 Palestinců z domovů, zničil více než 500 jejich vesnic a pozabíjel 15 000 osob (181), mnohdy za náruživé účasti izraelských eskader smrti. Tel Aviv v roce 1956 zaútočil na Egypt, v červnu 1967 udeřil na Egypt, Sýrii a Jordánsko, vyhnal opět statisíce Palestinců a spousty Syřanů z domovů a zahájil nekonečnou okupaci palestinských území v Gaze, na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě. Izrael též kolonizoval egyptský Sinaj a Golanské výšiny patřící Sýrii. Tel Aviv na přelomu 70. a 80. let opakovaně útočil na Libanon (182); jen během tříměsíční invaze do Libanonu zabily IDF až 20 000 lidí, v drtivé míře civilistů (183), přičemž jih země okupoval až do roku 2000. Izrael je bezpochyby hlavním zřídlem napětí a konfliktů v západní Asii, a nikoliv Írán. Teherán na rozdíl od Izraele neokupuje palestinskou, libanonskou a syrskou půdu ani systematicky neútočí na své sousedy. Ideálním strategickým záměrem Washingtonu a Tel Avivu je dosáhnout předchozího statu quo, to jest dostat Írán zpět do americko-izraelského orbitu. A to se bez změny režimu nepodaří.

V období studené války období Bílý dům suverénně nad Kremlem vedl v počtu rozpoutaných válečných konfliktů, proxy válek, převratů, násilných destabilizačních změn režimů, a dokonce i genocid. SSSR se v první řadě soustředil na utužování svého vlivu a kontroly střední a východní Evropy, kde v letech 1953, 1956 a 1968 pacifikoval místní odpor, nejkrvavěji během maďarského povstání se zhruba 2500 zabitými Maďary. Stalinistický teror v zemích střední a východní Evropy si bezesporu vyžádal tisíce, možná desítky tisíc lidských životů. Moskva reflexivně podporovala své ideologické spojence v Koreji, ve Vietnamu a jinde, taktéž své klienty, včetně masových vrahů jako Mengistu Haile Mariam v Etiopii, ale diskrepance mezi zločiny spáchanými silami podporovanými Kremlem a americkou armádou nebo její proxies byla zcela patrná.

Teprve až na Carterovým Bílým domem vyprovokovanou invazi (184) a Reaganovým kabinetem posléze kultivované sovětskou okupaci Afghánistánu započatou v roce 1979 lze nahlížet jako na první masivní nasazení sovětských vojsk na území jiného státu v kooperaci se spojeneckou komunistickou afghánskou armádou, kde páchaly spousty válečných zločinů a celé řady zvěrstev. Dekádu trvající okupace Afghánistánu ozbrojenými silami Kremlu připravila o život jeden milion až tři miliony Afghánců. Násilí neustávalo, když do rukou mudžáhidů doputovaly americké zbraně. Bývalý ministr obrany USA a ředitel CIA ve svých pamětech From the Shadows konstatoval, že americké zpravodajské služby začaly pomáhat mudžáhidům v Afghánistánu šest měsíců před sovětskou intervencí (185). Podle oficiální verze historie začala CIA všelijak podporovat mudžáhidy až v roce 1980, tedy po vpádu sovětské armády do Afghánistánu 24. prosince 1979. Skutečnost -  dlouhou dobu přísně střežená - však hovoří zcela jinou řečí: Americký prezident Jimmy Carter dne 3. července 1979 podepsal první směrnici o tajné finanční pomoci odpůrcům prosovětského režimu v Kábulu včetně peněz, komunikačních zařízení a materiálu nemající smrtící potenciál (186). A ještě téhož dne jsem prezidentovi napsal dopis, v němž jsem mu vysvětlil, že podle mého názoru tato pomoc vyvolá sovětskou vojenskou intervenci, pronesl Zbigniew Brzezinski v rozhovoru s francouzským časopisem Le Nouvel Observateur v roce 1998. Na dotaz reportéra, zda Brzezinski nelituje, že při realizování strategie “sovětského Vietnamu” v Afghánistánu poskytly Spojené státy Kremlu ideologickou výhodu v argumentaci, jak úporně se americké proxy snaží pustit žilou sovětským okupačním jednotkám v afghánské bažině. Brzezinski promptně reagoval (187): “Čeho litovat? Ta tajná operace byl skvělý nápad. Jejím výsledkem bylo vtažení Rusů do afghánské pasti a vy chcete, abych toho litoval? V den, kdy Sověti oficiálně překročili hranici Afghánistánu, jsem napsal prezidentu Carterovi: Nyní máme příležitost dát SSSR jeho válku ve Vietnamu. Moskva totiž musela téměř deset let vést válku, kterou tamní vláda neustála, konflikt, který přinesl demoralizaci a nakonec rozpad sovětského impéria,” konstatoval Brzezinski. Bývalý přední americký diplomat nelitoval, že svým úsilím formoval a posiloval islámský fundamentalismus. Brzezinski coby geopolitický stratég prvního ranku svou agendu přirozeně hájí: “Co je důležitější ve světových dějinách? Tálibán nebo rozpad sovětského impéria? Několik rozvášněných muslimů nebo osvobození střední Evropy a konec studené války?” opáčil Brzezinski.

Víme moc dobře, jak krvavá historie postihla Afghánistán po stažení sovětských okupantů a pádu sekulární Nadžíbulláhovy vlády v roce 1993. “Spojené státy neomezily svou podporu mudžáhidům proti Sověty vydržovaného režimu Kábulu. Organizovaly jejich síly, rekrutovaly a shromažďovaly radikální islamisty z celého světa. To by bylo legitimní, kdyby šlo o obranu Afghánců. Ale to nebylo vůbec důležité. Šlo o to ublížit Rusům. Mudžáhidové získali výzbroj, výcvik, přičemž jejich koordinaci zajišťovala hlavně pákistánská rozvědka ISI, ale pod dohledem a kontrolou CIA“. Nakonec se mnozí z nich “přetransformovali” v Al-Káidu, míní Noam Chomsky (188). Podle amerického novináře a akademika Stevea Collea, jehož výzkum odkrývá širší a nákladnější rámec úsilí o oslabení SSSR v Afghánistánu, jelikož celá operace stála na několika pilířích: CIA spolupracovala s tajnou pákistánskou rozvědkou ISI, která využívala finanční prostředky od CIA a Rijádu na vytvoření tréninkových základen pro mudžahedíny podél pákistánsko-afghánské hranice (189). “Afghánistán se stal hřištěm intenzivních her tajné operace amerických a zahraničních zpravodajských služeb - neviditelné války, potažmo zárodkem útoků z 11. září 2001, jak pro dokreslení kontextu soudí Coll. Obecně je zcela pochopitelné, že intervence CIA do války v Afghánistánu rozdmýchala islámský fundamentalismus a položila základy bin Ládinově Al Káidě. Oněch “několik rozvášněných muslimů” se ve skutečnosti stalo noční můrou pro několik po sobě jdoucích amerických vlád, třebaže jde o vedlejší produkt jejich subverze a proxy války proti Sovětům v Afghánistánu.

Americký Kongres v utajení poskytl mudžáhidům vojenskou pomoc, logistickou podporu a trénink za miliardy dolarů (190) - příkladně zásilky přenosných raketometů Stinger určených k ničení vzdušných cílů - což činilo více vynaložených prostředků než financování všech dalších utajovaných operací vedených CIA v 80. letech dohromady. Jenže studenoválečnický mýtus o tom, jak americká podpora mudžahedínům uzbrojila Kreml a následně přispěla ke zhroucení sovětského impéria prostřednictvím proxy války v Afghánistánu, a kdy Washington nastolil “unilaterální moment” rozbíjely soudné a znalé hlasy (191).

Zákulisí trnitého stahování sovětských okupačních vojsk z Afghánistánu zaznamenává publikace Out of Afghanistan: The Inside Story of the Soviet Withdrawal (192), již vypracoval odborník na jižní Asii a zejména Afghánistán Selig Harrison společně s Diegem Cordovezem, který se účastnil jednání o sovětském stahování vojsk z Afghánistánu na půdě OSN. Jejich příběh je napínavou kronikou palácových přestřelek v Kábulu, válkou mezi konkurenčními sovětskými zpravodajskými službami a rolí CIA při budování pozic islámských fundamentalistických militantů na úkor umírněných afghánských lídrů. Obdobnou taktiku v protežování extrémistických elementů před umírněnou opozicí Bílý dům oprášil v roce 2001 v Afghánistánu během své vlastní okupace této země; totéž realizoval již dříve v průběhu kosovské krize ještě před rokem 1999 (193). Autoři dokazují, že Sověti neprovedli invazi do Afghánistánu z touhy získat přístup k Indickému oceánu, ale z obav před “afghánským Titem” podporovaným Washingtonem. Tvrdý odpor ze strany nesmlouvavých jestřábů v Reaganově vládě prosazujících krvácení Sovětského svazu sabotoval úsilí sovětského generálního tajemníka a bývalého šéfa KGB Andropova k urovnání konfliktu ještě před jeho smrtí v roce 1983. Ještě překvapivější je zjištění, že Michail Gorbačov obnovil snahy o vyjednání stažení sovětské armády dříve než rok předtím, kdy byly ve válce nasazeny první Američany dodané raketomety Stinger (194). Reaganova vláda opojená konzervativní revolucí na domácí půdě při své globální kruciátě proti komunistické metle, nebo spíše proti levicově-nacionalistické nákaze “vzetí věcí do vlastních rukou” (Nikaragua) nemínila vystavit svým džihádistickým bojovníkům "stopku”, ani když byl svržen Nadžíbulláh a země se mohla začít vzpamatovávat z válečné destrukce

Navzdory hojně šířené mytologii o sovětském impériu rozpadnuvším se v důsledku nekompromisního uzbrojení Reaganovou vládou sovětská armáda, kdy Moskva souhlasila se stažením, držela v Afghánistánu pevné pozice, jak dokládají i tito autoři. Příčiny zhroucení Sovětského svazu tkvěly primárně ve vnitřních strukturálních problémech, v chatrnosti přežitého systému, a nikoliv v militaristickém tlaku Spojených států. Harrisonova a Cordovezova kniha tak poskytuje možné vodítko při hledání odpovědi na otázku, jak vlastně skončila studená válka? Masivním zbrojením, posilováním moci vojensko-průmyslového komplexu a krvácením strategického nepřítele prostřednictvích proxy sil, anebo implozí neudržitelného politického systému nemohoucího monetizovat přírodní bohatství v takové míře jako západní svět?

Mazaný geopolitický krok Zbigniewa Brzezinského můžeme směle charakterizovat jako brilantní politickou lekci, kdy se USA po všemožných agresích, invazích a pučích dostaly do příznivého světla, alespoň ve střednědobém horizontu, než se sovětští okupanti chtěli stáhnout. Široce rozšířené povědomí o ohavných ruských válečných zločinech a zvěrstvech v Afghánistánu poskytlo Washingtonu, Rijádu a Islamabádu gloriolu ochránců afghánského národa před sovětskou uzurpací. Záběry Reaganových “bojovníků za svobodu”, to jest islamistů bojujících zrovna proti bezbožným komunistům z Moskvy, zastínili znepokojující obrazy zvěrstev Pentagonem ovládaných smrtících čet v Salvadoru, Guatemale a Nikaragui.

Ačkoli sovětského klienta Nadžíbulláha vládnoucí v prezidentské funkci v letech 1987 až 1992 doprovázela brutální a obávaná pověst z jeho členství v “afghánské KGB”, nový afgánský lídr tváří v tvář stahujícím se sovětským silám představil “národní usmiřovací” koncepci své politiky, v jejímž rámci chtěl provést změny na vládních postech, vyhlásit půlroční příměří a zahájit rozhovory s Pákistánem (195) Nadžíbulláh se distancoval od socialismu ve prospěch nacionalismu a zůstal otevřený dialogu s mudžahedíny. Nadžíbulláh zavedl v roce 1987 novou Ústavu poskytující afghánských ženám rovná práva s muži. Nicméně islámští fanatikové, kupříkladu drogový dealer Gulbuddin Hekmatyar, který od Spojených států obdržel více peněz než ostatní mudžáhidové (196), proti těmto reformám ostře vystupovali a afghánské ženy zastrašovali (197).

Komplot osy Washigton-Rijád-Islamabád však trpěl poměrně značnou myopií. Hořké plody strategie tkvící ve vycvičení a vyzbrojení islámských fundamentalistů se projevily v době Nadžíbulláhova pádu v roce 1992, tedy o déle než dekádu před teroristickými útoky z 11. září 2001, kdy se do sebe pustily různé frakce Američany a jejich klienty podporovaných mudžáhidů. Hekmatyarovy síly Hezbi Islami (Gulbuddin) zahájily konflikt s dalšími islamistickými frakcemi, což prakticky vyústilo ve zničení Kábulu neúprosným bombardováním a raketovým ostřelováním a desítkám tisícům civilních obětí (198). Ačkoli je Hekmatyarova Hezbi Islami často označována za hlavní skupinu odpovědnou za smrt a destrukci při bombardování Kábulu, tato nebyla jediným pachatelem těchto zločinů. Všechny hlavní ozbrojené skupiny, které bojovaly o kontrolu nad městem, byly odpovědné za bezohledné použití celé řady těžkých zbraní, které způsobily zničení a ztráty na životech v civilních oblastech. Tito teroristé se rovněž chlubili tím, jak stříkali “neposlušným” ženám kyselinu do obličeje (199) - tolik pro představu medailónek bojovníků za západní hodnoty a svobody. V občanské válce doprovázenou úprkem statisíců Afghánců v roce 1996 zvítězili extrémisté z Tálibánu - kteří jsou u moci ještě v roce 2025, a to paradoxně posíleni v důsledku 20 let trvající okupace Afghánistánu silami NATO/USA.

Brzezinského plán na puštění žilou Sovětskému svazu bez řádného přehodnocení této strategie podle řady indicií oprášila Bidenova vláda, když sveřepě odmítla diskutovat s Ruskem a pokračovala ve vyzbrojování a výcviku ukrajinské armády, již USA chtěli začlenit do NATO už v roce 2008. Washingtonu se v očích kremelských lídrů  zásadním způsobem podařilo vytvořit existenciální hrozbu v expanzi anachronického hostilního vojenského paktu, přičemž Rusko zahnané do kouta, provedlo plnohodnotnou ilegální invazi na Ukrajinu. Opět došlo k částečné rehabilitaci amerického impéria, když se američtí předáci spolu s ostatními západními zeměmi snažili oslabit Rusko líčené jako síla temna. I v tomto případě USA zablokovaly diplomacii, aby mohly pouštět Rusům žilou v ukrajinském kotli. Západní mediální mainstream znovu zaplnily záběry destrukce kvůli masivním ruským náletům i obrázky zastřelených Ukrajinců. I v tomto případě však kalkul na podstatné oslabení nepřítele, jak cíle americké politiky vůči Ruské federaci už dva měsíce po ruské agresi definoval bývalý ministr obrany Lloyd Austin (200), nevyšel. A ani tato sázka na rozložení kremelského politického aparátu nestačí.

 

 

Poznámkový aparát:

 

158. United States Policy Regarding The Present Situation in Iran, National Security Council, National Security Archive, 20. listopadu 1952. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB126/iran521120.pdf 

159. No. 312 Memorandum of Discussion at the 135th Meeting of the National Security Council, Washington,  Office of the Historian, 4, března 1953. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1952-54v10/d312 

160. Wilber Donald, Ovethrow of Premier Mossadeq of Iran: November 1952 - August 1953, National Security Archive, březen 1954, Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB28/summary.pdf 

161. Mohamad Mosaddeghm Britannica, 8. května 2025. Link: https://www.britannica.com/biography/Mohammad-Mosaddegh 

162. Omidvar M, Brief History of Tuden Party in Iran, březen 1993. Link: https://www.tudehpartyiran.org/en/1993/03/31/brief-history-of-the-tudeh-party-of-iran/ 

163. 50 Years After the CIA´s First Overthrow of a Democratically Elected Foreign Government We Took a Look at the 1953 US Backed Coup in Iran, Democracy Now!,25. května 2003. Link: https://www.democracynow.org/2003/8/25/50_years_after_the_cias_first#transcript 

164. Sahimi Muhammad, Iranian Women and the Struggle for Democracy I, PBS, 15. dubna 2010. Link: https://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/tehranbureau/2010/04/iranian-women-and-the-struggle-for-democracy-i-the-pre-revolution-era.html 

165. Abrahamian Ervand, Iran Between Two Revolutions, Princeton University Press, 1982, str. 259. Link: https://www.marxists.org/subject/iran/abrahamian/between-2-revolutions.pdf 

166. Revell Stephen, The 1953 Coup in Iran: U.S. and British Foreign Policy in Iran, 1951-1953 and the Covert Operation to Overthrow the Elected Government of Mohammad Mosaddeq, Cantenbury Research and Theses Environment,2018. Link: https://repository.canterbury.ac.uk/download/81d704323e2ba971b98573d823fc7c0c87ca53009bc79ac5c39a8bed8083ec40/877837/Revell%20MA.pdf 

167. 50 Years After the CIA´s First Overthrow of a Democratically Elected Foreign Government We Took a Look at the 1953 US Backed Coup in Iran, Democracy Now!,25. května 2003. Link: https://www.democracynow.org/2003/8/25/50_years_after_the_cias_first#transcript 

168. Memorandum by the Under Secretary of State (Acheson) to the Secretary of State, 9. října 1945, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1945v08/d20 

169. Ross Monique, Quince Annabelle, Why America and Iran hate Each Other, ABC News, 3.ledna 2020. Link: https://www.abc.net.au/news/2020-01-04/history-why-america-and-iran-hate-each-other/11589584

170. CIA´s Role in Forming Savak, 2. září 2010, CIA.gov. Link: https://www.cia.gov/readingroom/document/cia-rdp90-00552r000505290007-5 

171. Langguth A.J., Torture´s Tearchers, New York Times, 11. června 1979. Link: https://www.nytimes.com/1979/06/11/archives/tortures-teachers.html 

172. Mahoutchi Farid, MEK Members Recount Horrible Torture by the SAVAK and Parviz Sabeti, People´s Mojahedin Organization of Iran, 21. února 2023. Link: https://english.mojahedin.org/news/mek-members-recount-horrible-torture-by-the-savak-and-parviz-sabeti/ 

173. Randal C. Jonathan, SAVAK Jails Stark Reminder Of Shah´s Rule, Washington Post, 12. prosince 1979. Link: https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1979/12/13/savak-jails-stark-reminder-of-shahs-rule/b2b37be2-356a-43e2-ba68-dd474e9023b0/ 

174. SAVAK Versus Guerillas (1971-77), University of California Press (1982-2004), Link: https://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft3s2005jq&chunk.id=d0e5364&toc.depth=1&toc.id=d0e4549 

175. 82. Memorandum From William Odom of the National Security Council Staff to the President´s Assistant for National Security Affairs (Brzezinski), 20. říjen 1977, Office ot the Historian, Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1977-80v02/d82 

176. Cockburn Andrew, Why Didn´t You Tell Me? London Review od Books, 4. července 2024. Link: https://www.lrb.co.uk/the-paper/v46/n13/andrew-cockburn/why-didn-t-you-tell-me 

177. Chadwick Alex, Shuster Mike, US Links to Saddam During Iran-Iraq War, NPR, 22. září 2005. Link: https://www.npr.org/2005/09/22/4859238/u-s-links-to-saddam-during-iran-iraq-war

178. Harris Shane, Aid Matthew, Exclusive: CIA Files Prove America Helped Saddam as He Gassed Iran, Foreign Policy, 20. srpen 2013. Link: https://foreignpolicy.com/2013/08/26/exclusive-cia-files-prove-america-helped-saddam-as-he-gassed-iran/ 

179. The “October Surprise”  Allegations and the Circumstances Surrounding the Release of the American Hostages Held in Iran, Report of the Special  Counselor to Senator Terry Sanford and Senator James M. Jeffords of the Comittee on Foreign Relations, United States Senate, Pennsylvania State University, 1992. Link: https://www.google.cz/books/edition/The_October_Surprise_Allegations_and_the/rcttpWRZ36YC?hl=cs&gbpv=0 

180. Chomsky Noam, Outrage, chomsky.info, 14. srpna 2014. Link: https://chomsky.info/20140814/ 

181. Melito Leandro, 76 Years Since the Palestinian Nakba: Demonstrations in Sao Paolo Demand an End to the Massacre in Gaza and US Coresponsibility, 17. května 2024. Link: https://www.brasildefato.com.br/2024/05/17/76-years-since-the-palestinian-nakba-demonstrations-in-sao-paulo-demand-an-end-to-the-massacre-in-gaza-and-us-co-responsibility/ 

182. Reilly James, Israel in Lebanon, 1975-1982, Middle East Research and information Project, září, říjen 1982. Link: https://merip.org/1982/09/israel-in-lebanon-1975-1982/

183. Burke Jason, Veteran Warn of Echoes From 1982 Lebanon War as New Conflict Looms on Israel´s Northern Borders, Guardian, 14. července 2024. Link: https://www.theguardian.com/world/article/2024/jul/13/veterans-warn-of-echoes-from-1982-lebanon-war-as-new-conflict-looms-on-israels-northern-borders 

184. Blum William, How the US Provoked the Soviet Union into Invading Afghanistan and Starting the whole Mess, Interview with Zibigniew Brzezinski, La Nouvel Observateur, str.76, 15.-21. ledna. Link: https://williamblum.org/essays/read/how-the-us-provoked-the-soviet-union-into-invading-afghanistan-and-starting

185. Blum William, How the US Provoked the Soviet Union into Invading Afghanistan and Starting the whole Mess, Interview with Zibigniew Brzezinski, La Nouvel Observateur, str.76, 15.-21. ledna. Link: https://williamblum.org/essays/read/how-the-us-provoked-the-soviet-union-into-invading-afghanistan-and-starting

186. 76. Summary of Conclusions of a Special Coordination Comittee Meeting, 23. října 1979, Office of the Historian. Link:  https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1977-80v12/d76 

187. 1998 Interview with Zbigniew Brzezinski on Afghanistan in Le Nouvel Observateur,The University of Arizona. Link: https://dgibbs.arizona.edu/content/brzezinski-interview-2 

188. Qazi Jehangir Ashraf, Chomsky and Afghanistan, 24. února 2023. Link: https://dgibbs.arizona.edu/content/brzezinski-interview-2 

189. Coll Steve, Ghost Wars: The Secret History of the CIA, Afghanistan, and Bin Laden, From the Soviet Invasion to September 10, Penguin 2004. Link: https://books.google.cz/books/about/Ghost_Wars.html?id=ToYxFL5wmBIC&redir_esc=y 

190. Most Expensive Covert Action, Guinness Wolrd Record, Link: https://www.guinnessworldrecords.com/world-records/613906-most-expensive-covert-action#:~:text=Between%201979%20and%201989%2C%20the%20CIA%20channelled%20more,President%20Jimmy%20Carter%27s%20National%20Security%20Adviser%2C%20Zbigniew%20Brzezinski.. 

191. Gordon Philip,”Maximum Presssure Brought Down the Soviet Union” and the Other Lies We Tell Ourselves, War on the Rocks, 22. října 2020. Link: https://warontherocks.com/2020/10/maximum-pressure-brought-down-the-soviet-union-and-other-lies-we-tell-ourselves/ 

192. Cordovez Diego a Harrison Selig, Out of Afghanistan: The Inside Story of the Soviet Withdrawal, Oxford University Press, 29. června 1995. Link https://www.amazon.com/Out-Afghanistan-Inside-Soviet-Withdrawal/dp/0195062949 

193. Zunes Stephen, Kosovo and the Politics of Recognition, 22. února 2008. Link: https://znetwork.org/znetarticle/kosovo-and-the-politics-of-recognition-by-stephen-zunes/ 

194. Cordovez Diego a Harrison Selig, Out of Afghanistan: The Inside Story of the Soviet Withdrawal, Oxford University Press, 29. června 1995. Link https://www.amazon.com/Out-Afghanistan-Inside-Soviet-Withdrawal/dp/0195062949 

195. Naqvi Sayed, New Afghan Leadership´s “National Reconciliation” Policy Signals Welcome Changes, India Today, 14. ledna 2014. Link: https://www.indiatoday.in/magazine/special-report/story/19870228-new-afghan-leaderships-national-reconciliation-policy-signals-welcome-changes-798608-1987-02-27 

196. Crowley Michael, Our Man in Kabul? New Republic,9. března 2010. Link: https://newrepublic.com/article/73493/our-man-kabul 

197. Chomsky and Prashad: The Reality Behind the US “Withdrawal” From Afghanistan, 7. května 201, Alternet. Link: https://chomsky.info/20210507-2/ 

198. McCevers Kelly, The “Butcher of Kabul” Is Welcomed Back in Kabul, 4.května 2017, NPR. Link: https://web.archive.org/web/20190306111543/https://www.npr.org/templates/transcript/transcript.php?storyId=526866525&t=1551789797766 

199. Aamaj News, Members of Hezb-e-Islami Threw Acid On Women´s Faces in Kabul: Mujahir, 5. června 2022. Link: https://aamajnews24.com/hikmatyar-taliban/ 

200. Borger Julian, Pentagon Chief´s Russia Remarks Show Shift in US´s Declared Aims in Ukraine,Guardian, 25.dubna 2022. Link: https://www.theguardian.com/world/2022/apr/25/russia-weakedend-lloyd-austin-ukraine