Smysl umění se rodí ve střetu mezi vizí umělce a vizí příjemce

15. 5. 2024 / Jiří David

čas čtení 5 minut

Jak se má zachovat umělec, který se profesionálně delší čas pohybuje v oblasti umění, když je neodbornými médii, laiky a mnohdy i politiky stupidně dehonestován jiný umělec či umělkyně. Měl by takového umělce či umělkyně veřejně zastat? Nebo jen významně mlčet? Poslední dobou však dochází ke zcela specifickým situacím, které vyžadují jiný úhel pohledu a konkrétní úvahu.

(Původně vyšlo na serveru Aktualne.cz ZDE)

 
 
 
Před pár lety jsem, tehdy ještě pro Artalk napsal: "…myslím, že nemám problém s performancemi obecně, a tudíž ani s prací K. Olivové. V jejím konkrétním případě mne však přeci jen zajímá, jak se forma, tedy v této situaci její tělo estetizuje vůči smyslu obsahu, který prezentuje. Jestli její osobní tělesnost, kterou přirozeně a pravděpodobně bez vlastního přičinění disponuje, není už příliš snadnou (nabízející se a vnucující se) formou sklouzávající k pohodlnému, povrchnímu formalismu, bez ohledu na gender. Dá se tedy v kontextu současného umění, tedy i performance, říci, že její prvotní fascinace vlastním tělem příliš lehce, nepřekvapivě, využívá její nahé tělo jen jako jistý vnější mocenský nástroj, kdy už je lhostejné, k jakému obsahovému sdělení je využíváno? A vůbec mi tu nejde o náhled skrze prudérnost, puritánství či maloměšťáctví…"

Dnes, po několika letech, bych na těchto slovech nic neměnil, neboť se bohužel jen potvrzují. Performance K. Olivové nevyzařují nic inovačního, pouze stereotypně rozmělňují mnohé již dávno a jinými umělkyněmi zajímavě, a hlavně přesvědčivě uvedené. V této souvislosti, tedy z hlediska umění je to evidentně konzervativně nudné, nešokující, bez rizika, a občas i nechtěně trapné, zcela konvenční nic neříkající představení.
 

Když říkám dávno vyzkoušené, mám na mysli samotnou paměť umění, tedy i performance 60. až 70. let. Mohl bych tak postupně vyjmenovávat mnoho světových umělkyň, které se nejen svým nahým tělem, dokázaly sugestivní silné, prvotní, nečekané vstupy do historie současného umění. Jako například Carolee Schneemann, Marina Abramovič, Hannah Wilke, Joan Jonas, María Evelia Marmolejo, Romina de Novellis, Karen Finley a mnohé další.

To, že se tak v českém veřejném prostoru často nedokáží rozlišovat formy současného umění, je bohužel dlouhodobě pravda. I proto se do něj dostávají směšné odsudky a pseudokritiky. Zároveň však to jsou třeba i projevy neodborné, amatérské, nevzdělané pseudoobrany, jen na základě přátelství, kamarádčoftu či ideového spříznění. To se týká samozřejmě i médií - především těch neodborných - a o sociálních sítích už vůbec nemluvě. Není tedy divu, že jsou některé prezentace umělců a umělkyň, v podobě výstavy, performance, projekce či objektu ve veřejném prostoru hloupě a nesmyslně napadány, a to například za obscénnost, nemorálnost, zkaženost, impertinenci či drzost.

V roce 2006 se už pokusila těmito situacemi prodrat výstava v tehdejší pražské galerii Futura, kterou jsem pomáhal organizovat pod názvem "Chaplin rezident Fighter". Motto výstavy to už jasně naznačovalo: Je "občanský bojovník" poslání, nebo jedna z možných rolí současného umělce? Samotná výstava se tak tázala umělců, jak se cítí být ztotožnění se svou úlohou v rámci české společnosti. Tázala se ale i společnosti, jaké umělce vnímá, jak je chce respektovat a čemu a proč nerozumí. Zajímá se tedy společnost o své umělce? A zajímají se umělci o svou společnost? Ptala se, jestli a jak nám umění nabízí možnost co nejlépe, i když nikoliv neomylně, využívat možnosti svobody, kterou nám budoucnost nabídnout nemusí. Výstava zároveň konstatovala, že síla umělce nespočívá v identifikaci se s námětem, ale ve svobodě, se kterou s námětem zachází, což mimo jiné znamená, že pokud se obsahem artefaktu stane jazyk sám, je třeba jiného jazyka na to, aby nesl obsah.

Pokud jsem však už v úvodu hovořil o jisté současné zdejší specifičnosti či jiném úhlu pohledu, měl jsem právě na mysli ty situace, kdy se odborné publikum, včetně mě samotného, musí vůči výše uvedeným moralismům, laické neodbornosti, osobním výpadům, ale i iracionální nenávisti profesních kolegů zastávat svobody umělce. To však rozhodně neznamená alibistickou a pokrytecky slepou obhajobu neobhajitelných klišé - ano, nejen klasická média, jako jsou malba, sochy, fotografie, ale právě i konceptuální umění, včetně performancí se mohou pohybovat na poli kýčů - neboť je zásadní úlohou uměleckého provozu umět ono výše popsané rozlišování definovat a argumentačně popsat. Tedy snad i pro širší nezasvěcenou neodbornou veřejnost. Na závěr snad lze dodat, že by se ani odborný umělecký provoz neměl obávat sám sebe, a měl by umět jasně a zřetelně říci, kdy je císař nahý, aniž by mnozí ihned dostali nálepku mysogin, sexista, machista, predátor, nebo byli obviněni například z mizandrie.

0
Vytisknout
918

Diskuse

Obsah vydání | 16. 5. 2024