Svět před volbami: Horor s přívětivou tváří

16. 5. 2024 / Bohumil Kartous

čas čtení 9 minut
Kdybych měl hodnotit svět pouze podle toho, co na člověka vykřikuje z veřejného a digitálního prostoru politická reklama před eurovolbami, musel bych se začít vážně bát o budoucnost. K vidění jsou kámoš mafoše z devadesátek jako ochránce “našich zájmů”, prokremelský patolízal jako bojovník za suverenitu a komunistka jako superhrdinka…

Kampaň před volbami do evropského parlamentu vrcholí. Nejen v Česku, v celé Evropě se daří radikálním populistickým trendům, zejména té tzv. pravicové. Podle průzkumů mohou radikální populisté, zaručeně největší nebezpečí pro budoucí politické rozhodování, zvítězit nebo dosáhnout podstatného úspěchu ve většině zemí EU (vizte předchozí odkaz). Zajímavé je, že Česko do této skupiny podle zvolené metriky nepatří, i když k vítězství zřejmě směřuje ryze populistické hnutí oligarchy a bývalého spolupracovníka StB Babiše.


Kdyby volby do EP byly volbami do sněmovny, podle preferencí bychom stáli před poměrně napínavým politickým thrillerem, protože současná vládní koalice a populistická opozice by v součtu zřejmě obdrželi poměrně podobná procenta. Samozřejmě, že nelze oboje volby a uvažování voličů o nich jednoduše srovnávat, nicméně určitou představu o povaze a trendu politických nálad ve společnosti dávají. A v Česku to vypadá, že polovina lidí volí nějakou z variant na pravicový centrismus, reprezentovaný současnou vládou, případně některou z populistických opozičních stran, ať už jsou v parlamentu, nebo ne. Úplně propadá levicová politika a progresivní proudy typu Socdem a Zelení.


Otázka je, co vlastně tito lidé chtějí a proč něco naopak zarputile nechtějí. Politický marketing v tomto směru může pomoci postoje lidí objasnit, dekonstruovat, jaké úmysly mají ti, kdo se prostředky politické reklamy snaží ovlivnit rozhodování určité skupiny voličů na základě určitých postojů a hodnot, které politický marketing používá, aby se vetřel pod kůži elektorátu nebo  alespoň zaujal. V disertaci Axiologie reklamy jsem poukázal na skutečnost, že právě hodnotové a postojové prostředí je nejdůležitějším zdrojem marketingové komunikace a tedy že z reklamy lze zpětně odvodit, v jakém hodnotovém systému žijeme. 


Z toho, co jsem zatím viděl v billboardových kampaních, je zjevné, že neexistuje nějaká vizuální hranice oddělující centristickou a populistickou sféru. Naopak se zdá, že populisté se snaží zapůsobit seriózně, aby se na první pohled (a ten je pro jejich voliče vysoce důležitý) viditelně neodlišovali od stejně orientované snahy na straně vládní koalice. Vládní strany sází na kombinaci eurooptimismu (STAN) a politické zkušenosti (SPOLU). Ani v jednom myslím nelze spatřovat nějakou lež nebo nesnesitelné deformování skutečnosti. I ten Vondra, který je z hlediska názorové pozice vlastně jen tragikomický exponát odcházejícího světa, je nepochybně zkušený politik. Většina ostatních buď obhajuje, jako třeba jedni z nejcennějších europoslanců Luděk Niedermayer (TOP 09) nebo Markéta Gregorová (Pirátská strana), nebo už politické zkušenosti nabrali a dá se u nich předpokládat, že se domluví anglicky (Jan Farský).


Vlastně totéž, tedy serióznost a vážně míněnou snahu prezentují i populisté. Ubohý slogan děcka ze druhé třídy (Česko pro tebe všecko) na billboardech Ano, doprovázející obličeje Babiše a jedné jeho politické zaměstnankyně, prostě opět lže, jak to má ostatně Babiš pevně zakořeněno ve svém charakteru. V evropském parlamentu nejde čistě a jen o obhajobu národních zájmů, ale i o potřebu zvažovat a spolupodílet se na rozvoji unie jako takové. Babiš nabízí svým voličům přízemní vychcanost, která ani neodpovídá reálným možnostem.


V případě populistů, kteří ještě neměli možnost se dostatečně etablovat, je míra europolitické fantasmagorie ještě o řád jinde. Nevzdělaný automotorista Turek má podle billboardu kohosi “nezradit”. Těžko říct, jak je tohle myšleno, ale od kamaráda mafiánů a veksláků lze očekávat, že bude loajální zejména jemu podobným. Za českou suverenitu má v Eveopském parlamentu bojovat prokremelský politický poskok Rajchl. Jeho preference to sice příliš nepředpokládají, na billboardy v Praze ale vynaložil dost finančních prostředků. Úplně do kolen mě ovšem dostal vizuál, který šíří další krajně populistický spolek Stačilo. Jeho vůdkyně, oportunistická komunistka Konečná, na jejíž kampani se mocně podílí TV Prima, je vyobrazena v superhrdinském overálku, kterak vítězoslavně stojí na hlavě jakéhosi mrtvého monstra. Soudně uvažující člověk předpokládá, že se Konečná tetelí nad tím, jak se jí podařilo zlikvidovat zbytky KSČM a postavit na nich kampaň pro sebe samu. Snad jediný srovnatelný grafický odpad v politickém marketingu je hlava “puchejře” Trumpa na vysvaleném těle Silvestra Stalona z filmu Rocky. Buď jak buď, preference přisuzují tomuhle vzoru nehodnotové průměrnosti a taktéž Kremlu užitečné idiotce slušné šance na prodloužení možnosti nakupovat hadříky a kabelky v obchodech určených hnusné kapitalistické buržoazii.


Možná si někdo položil otázku, proč se to vlastně děje. Vždyť ti lidé ve skutečnosti reprezentují něco úplně jiného, než co předstírají v oficiálních kampaních. Obdivuhodnou míru nezamýšlené upřímnosti přinesl jen Babiš, jak vyplývá z výše uvedené dekonstrukce billboardu Ano: přízemní prospěchářství je částečně něco, co voliče s pocitem křivdy zřejmě rajcuje. Jak ale mohou prokremelský pasák antisystémových nálad, kariérní komunistka nebo malý český Trumpík, který o sobě nechal vydat knihu s názvem “Legenda” předstírat seriózní politiku, když jejich sociální sítě přetékají bludy, dezinformacemi a naprosto nesnesitelnými populistickými konstrukcemi světa?


Strategie je taková, že na sítích rozpoutáte peklo emoční stupidity, díky němuž se vám podaří získat na svou stranu určitou část společnosti, ať už prostřednictvím odporu k migraci, odmítáním pomoci Ukrajině nebo demagogickým odsuzováním Green Dealu. Ve veřejném prostoru, na billboardech, se ale snažíte předstírat serióznost, protože cílem vašeho snažení je být brán vážně, s respektem, stát se součástí tzv. Overtonova okna, tedy dostat se do vnitřních hranic akceptace společenského a politického dění, toho, co je ve veřejné diskusi přijatelné. 


V každé zemi má populismus svůj osobitý kulturní nádech a politická témata zdůrazňuje poněkud jinak, nicméně zcela nepřehlédnutelná je příchylnost populismu ke konzervativním hodnotám, z nichž pomocí strachu vytvářejí toxicitu znemožňující  racionální uchopení problému. Nejdále to dotáhli britští populisté, kteří dokázali rozpoutat davové šílenství, jež ostrovní seniory dovedlo k rozhodnutí o brexitu. Veřejný obraz brexitérských politických podvodníků je dodnes k nerozeznání od vizáže pěstěného konzervativce. Marine Le Penová, nejvýraznější tvář ve Francii vysoce populárního a krajně populistického Národního shromáždění, vlastně reprezentuje rodinnou firmu, kterou založil její otec, kde působí její neteř, jejíž manžel je v současnosti předsedou strany. Zastaví imigraci a zruší manželství stejnopohlavních párů, pokud se dostane k moci. To druhé bude nepochybně jednodušší, to první se nepodaří, ale stejně jako u brexitu se pak svede vina na někoho jiného. Maďarský autokrat a taktéž populista Orbán se pozicuje do konzervativní role, slovenský populista Fico taktéž, německá krajně populistická strana AfD jakbysmet. Populisté napříč Evropou se snaží předstírat jakési konzervativní ctnosti, které popírají svým pokrytectvím, demagogií a snahou politicky  zobchodovat strach a pocit ohrožení identity těch lidí, které současný svět, vystupující z informačního chaosu v algoritmicky řízených obrazech, znepokojuje.


Ještě jednu vlastnost mají populisté napříč EU takřka společnou: výraznou náklonnost k Rusku. Ať už šlo o přímé financování Rakousku, Německu nebo Francii, nebo o jednotnou “chcimírovou frontu”, která, stejně jako v případě Mnichova, poskytuje agresorovi, Rusku, posilovat pozice v jeho snaze účinně ohrozit demokracii v EU. Česká politická šmíra je orientována úplně stejně. Stačí, aby se jen trochu změnila politická konstelace, aby se demokracie v Česku začala více naklánět k tyranii lidské blbosti, a uvidíme, jak se ze chcimírů stanou otevření vítači ruské propagandy. Foldynu, žalostného reprezentanta další populistické jednotky SPD, který nedávno s nadšením vítal prokremelskou kriminální chátru skrývající se za názvem Noční vlci, se rychle přidají další, kteří se dnes schovávají za konzervativní serióznost.


Česká společnost už dokázala rozevřít své Overtonovo okno do té míry, aby se v něm mohli pohodlně vyložit Babiš s Okamurou. Díky tomu se v něm pak cítí komfortně i lidé, kteří de facto zastávají velmi podobné postoje, ale reprezentují něcdo zdánlivě politicky serióznějšího. Uvidíme, zda a jak se podaří rozevřít ho eurovolbami. Kupte si pocorn, pohodlně se usaďte a s napětím sledujte…

Ilustrace je vytvořena pomocí AI editoru OpenArt.

2
Vytisknout
3432

Diskuse

Obsah vydání | 21. 5. 2024