Jak žijeme!

20. 5. 2024 / Jan Sláma

čas čtení 7 minut



V podstatě je to hrůza. Nemáme být na co hrdi. Vědecký pokrok nám dává neslýchané, nevídané možnosti, ale jak jich užíváme? Pereme se o peníze, přírodní zdroje, už i o tu naši planetu, která nám snad byla svěřena k užívání. Užívání ale ne k rozkrádání a ničení! Kdo to ale všechno vyvolává a organizuje. Je to entita šílenců, kteří místo aby byli zavřeni v ústavech tak vládnou světu.

 

Vymysleli jsme si internet abychom o všem ihned věděli. A co s tím co se dozvídáme děláme? Nechává nás to lhostejnými. Sledujeme ty hrůzné události jako divadelní představení, které když je dost dobré v nás zanechá chvilkové pobavení nebo dojem nějakého druhu, abychom po dokoukání na ně zapomněli. Nejraději bychom byli v pohodě nikým a ničím neotravováni. Tak proč všichni většinu času trávíme zahleděni do svých nezbytných „chytrých“ telefonů. Nic z toho co se dozvídáme nevyvozujeme. „A cos chtěl vyvozovat,“ řeknete si. „Od toho máme přece ty politiky.“

A co dělají politici? Nejsou oni právě ty žáby na prameni? Demokracie, kterou tak milují jim umožňuje aby se zmocňovali vlády nad lhostejnou většinou lidstva. Když se podíváme co jsou politici zač, tak to nemůžeme nahlas ani říci. Už dávno si obstarali systém zabezpečující jim jejich neblahé konání. Od lidí provozujících nějaké obecně nebezpečné činnosti se vyžaduje psychiatrické dobrozdání. Ale od politiků, kteří jsou společensky mnohem nebezpečnější se nežádá nic. Jen aby příliš nevybočovali ze společenských konvencí. K tomu se čile přiživují různé PR agentury, pečlivě dohlížející a vyhodnocující konání a vzhled jimi vedených loutek. To jsou ale jen vnější okolnosti. To podstatné, zejména u vrcholových politiků má pod řízením někdo úplně jiný. Kdo? Nad tím se račte zamyslet sami.

Co jsme provedli s tím nejcennějším, s našimi dětmi! Dozvídáme se, že velká část dětí je v podstatě negramotná. Písmenka se sice naučily. Ale napsanému textu nerozumí, natož aby ho dokázaly svými slovy opakovat. Podobná tristní situace je v přírodopisných předmětech. Musíme se to ale dozvídat ze šetření inspekčních orgánů? Což to nejsme schopni poznat sami? Asi nejsme. Protože jsme už i sami prošli „pokročilým“ systémem vzdělávání a nemáme potřebu ani schopnost srovnávat současnost s nedávnou nebo dokonce s dávnou minulostí.

Ale i my starší, jsme už byli oproštěni od namáhavého učení se třeba velké násobilce. S úžasem si připomínám starý film kde děvčátko v základní škole předvedlo na tabuli výpočet druhé odmocniny. Nebylo to běžné a zdaleka všechny děti to neuměly, ale v osnovách to zřejmě bylo. Dnes jsou na všechno kalkulačky a i tenkrát se výsledek dal hledat v tabulkách, pokud lidé dnes ještě vědí, co to vlastně bylo. Byl to z pohledu dnešního pádícího světa nesmysl? Kam to ale pádíme? Ta hra s čísly byla základem pro opravdové pochopení matematiky.

Mnoho dětí trpí stavy úzkosti a deprese. Kde je to bezstarostné dětství našeho mládí?

Děti jsou v neustálém běhu aby stihly školu a po ní všechny možné kroužky. Čím víc tím lepší. A maminky musí být motorizovány, aby tu přepravu zvládly. Jsou také stresovány a děti jak by smet. Když pak, v tomto neustálém běhu, se dítě prodere až ke konci základní docházky, tak se zjišťuje, že není dostatečně připraveno pro postup na střední školu a nastupuje doučování ve všech možných přípravných kurzech. Ty kurzy by ale měla platit základní škola! Proč nedokázala děti řádně připravit? Nebo tu není správná vazba požadavků?

Proč, podle šetření odborníků, trpí skoro polovina dětí depresemi a úzkostmi? To v minulosti nebývalo. Nebo bývalo, ale nikdo to nezkoumal, a tak se o tom nevědělo. Je to jedno ke druhému. Rodiče samy žijí v neustálém stresu jak vydělat dost peněz na bydlení, živobytí, na dovolenou, na různé nezbytné zbytečnosti. Na děti jim nezbývá čas. Tady máš telku, počítač, mobil. Tak si hraj a neotravuj.

Děti, stejně jako rodiče se rozkastovaly. Jak jsme mohli dopustit, aby byly děti, které nemají na jídlo, na školu v přírodě, či lyžařský výcvik! Jak mohla společnost dospět k tak obludným rozdílům! Ne, nemáme být na co pyšní. Kam to všichni spějeme? Učebnice jen v naší malé zemi vedly děti k hrdosti na zemi ve které žijí. Obsahovaly fotografie výsledků práce dělníků, vědců, zemědělců. Do dnes si pamatuji obrázek dělníka dokončujícího turbinu, dělníka s velkým strojem na těžbu uhlí, rolníka za volantem kombajnu. Bylo by toho mnoho. Ty obrázky znázorňovaly skutečnost. To všechno už není . Ztratili jsme právo být hrdi na svou vlast.

To co prožívají děti, prožívají i jejich učitelé, stejně jako rodiče. Už nemáme vizi, vidinu lepšího života. Spolu s ní jsme ztratili a dále ztrácíme touhu po změně k lepšímu. Naše společnost ztrácí hrdost. Každý jsme se dokázali uživit a rozvíjet vlastní prací. Teď se máme spokojit s nějakými milodary nebo sociálními dávkami. Potkáváme bezdomovce, žebráky. To všechno ovlivňuje naše děti.

Ministerstvo školství hledá zoufale zoufalé cesty k nápravě! Další a další změny sytému vyučování. Aby náplň vzdělávání nebyla příliš složitá, aby se děti neunavily, aby byly motivovány, aby se společnost rozvíjela někým předepsaným směrem. Pokud možno k co nejmenšímu a nejjednoduššímu cíli. Objevují se nápady zrušit známkování nebo ho nahradit slohovými cvičeními ještě více zatěžujícími učitele.

Je zajímavé, že se ihned objeví nějaká „progresivní“ škola, která servilně zajásá „konečně je tu to pravé.“ Nemyslím si, že se objeví něco převratného, něco co napraví ministerským výnosem vliv negativního vývoje společnosti. Tady by na změnu musely být jiné páky. Ale ve škole nechme učitele učit. Nevymýšlejme to co bylo dávno vymyšleno už v časech Komenského. Většina učitelů dělá své povolání ráda. Snaží se pro děti o to nejlepší.

0
Vytisknout
1706

Diskuse

Obsah vydání | 23. 5. 2024